Introit: Hospodine, v tvém milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mne zastal. (Ž 13, 6)

Písně: 640; 38; 204; 702

Čtení: Ž 107, 1–3; 17–22

1. Čekáme vyprávění o uzdravení

Milé děti, bratři a sestry, všichni jste asi byli někdy nemocní. Možná někdo docela nedávno. Pamatuje si někdo z vás, JAK se uzdravil? – třeba víte, že horečka se snížila, přestávali jste kašlat a smrkat, až nakonec vám bylo úplně dobře. Ale to ještě nevysvětluje, JAK se to stalo, že se nemoc musela vzdát a vám bylo najednou dobře. I když máme všelijaké léky, přece je to pořád trochu tajemství, jak se to stává a také, jak se to někdy nestává – že nemoc odejde, nebo zase neodejde, když ji léčíme.

Dnes jsme slyšeli o nějakém člověku, otrokovi, který byl „na smrt nemocen“. Co to znamená? Že jeho nemoc spěla ke smrti a nedala se léčit. Když o něčem takovém čteme v Novém zákoně a je nablízku Pán Ježíš, tak si asi hned řekneme: Aha, teď brzy uslyšíme o tom, že to byl právě Ježíš, kdo toho na smrt nemocného uzdravil. On přece i smrt přemohl. On uzdravoval různé nemoci. Tak proč by nestačil na tuto nemoc, i když byla smrtelná? A tak si myslíme, že už napřed bychom to mohli vyprávět… Jenže tady to bude jiné.

Co ještě víme o tom na smrt nemocném? – skoro nic. Ani jméno, jak byl starý, co říkal. Jestli Ježíše znal a doufal v jeho pomoc. Ale co je nejzvláštnější, že Ježíš se s ním vůbec nesetkal! Vůbec k němu nedošel. Nedotknul se ho. Ba, ani mu nic neřekl! Třeba jako jindy: „Synu, odpouštějí se ti hříchy. Vstaň a choď. Tvá víra tě uzdravila.“ Nic takového.

2. Je tu setník

Asi víte, že otrok není svobodný člověk, ale že někomu patří. Jinému člověku, který má otroka jako svůj majetek. I tento otrok měl svého pána. Opět nevíme, jak se jmenoval. Ale jinak je toho hodně, co tu evangelista Lukáš o něm napsal. Byl to setník – důstojník, který velel 100 vojáků, posádkou v Kafarnaum. A ten měl otroka, na kterém mu hodně záleželo. Velmi se staral o to, aby se jeho sluha, (nemluvil o něm jako o otroku), uzdravil z té nemoci. Aby mu neumřel! A o tu pomoc, o to uzdravení pro svého sluhu chtěl požádat Ježíše, jakmile o něm uslyšel. Ale nešel za Ježíšem sám. Poslal za ním své přátele, aby oni o to Ježíše požádali.

Proč? Snad proto, že to byl voják, který byl zvyklý velet a své rozkazy předávat dál?

Co to znamená „velet“? Pojďme si to zkusit.

Setníka může představovat jeden z vás s touto loutkou. Ostatní mohou dělat jeho podřízené vojáky. Zkus velet: „Vojáku, jdi!“ „Vojáku, pojď sem!“ (Vymyslete sami nějaký povel.) Tak je to na vojně normální. A vojáci na rozkazy od svých velitelů čekají, aby je provedli. Ale i každý velitel má nad sebou vyššího důstojníka, kterého zase poslouchá on. – Teď si snad budeme umět víc představit, v jakém světě žil a myslel ten setník. Je to život v přesně dané podřízenosti, poslušnosti a zase nadřízenosti a rozhodnosti.

Ale zde je potřeba vědět ještě něco: Ten setník pochopitelně nebyl žid, byl to cizinec, který patřil k jednotkám krále Heroda Antipy. Herodovi vojáci měli dávat pozor na domácí židovské obyvatele. Jistě takoví vojáci oblíbení nebyli. A tak je podivné, že tento setník měl tak dobré přátele mezi židy, že mohl dokonce jejich představitele/starší požádat, aby pro něj něco udělali. – A oni opravdu jdou za Ježíšem tak, jak si setník přál, a vyřizují jeho žádost o uzdravení otroka. To bychom nečekali. Vždyť židovští starší byli často Ježíšovými nepřáteli. Ale tady v Kafarnaum tomu bylo jinak. Židovští starší měli za kamaráda pohanského důstojníka a k Ježíši zřejmě také měli důvěru!

A my jsme četli, proč tomu setníkovi chtěli pomáhat. Přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synogógu nám vystavěl.“ – Tak jsme to slyšeli. Ten římský důstojník věřil jako židé v jediného Boha, Hospodina a miloval jeho/Boží lid Izrael. A navíc svými penězi jim pomohl vystavět pěknou synagógu a dál je podporoval. Takže je vidět, že i když to byl navenek stále cizí voják a tedy pohan, v srdci měl víru a lásku k Pánu Bohu. – Z toho je jasné, že ti starší mysleli hlavně na něho, na setníka, aby se mu dobře dařilo a o svého oblíbeného otroka nepřišel. (Možná, že ten samotný nemocný otrok je tolik nezajímal.)

A Ježíš jim vyhověl a opravdu se vydal na cestu k setníkovu domu, aby zachránil jeho otroka. Podívejme se na to, když už o všech byla řeč, koho tu v Kafarnaum máme: dům, kde leží na smrt nemocný otrok, setník, který mluvil s představiteli synagógy/se staršími židovského sboru, a Ježíš, který se vydává na cestu za nemocným…

někdo mi může obrázky dávat na tabuli

3. Ježíš jde zachránit před smrtí

A to ještě není všechno, protože jen kousek před tím domem se Ježíš setkal s posly, které mu naproti poslal ten setník. Sám byl doma, možná seděl u lůžka nemocného otroka. Ale ještě si to rozmyslel a najednou si uvědomil, že pro Pána Ježíše by to mohla být ostuda, kdyby vešel do domu pohana, jakým byl on. Proto zase někdo – ne on sám – mluví k Ježíši a vyřizuje tento vzkaz: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“

Ta slova odněkud známe viďte. Od pradávna je křesťané říkávají při bohoslužbách před večeří Páně. „Pane, nejsem hoden …“ Tak mluvíme, když chceme Pánu Bohu vyznat, že jsme hříšní, že si nezasloužíme, aby on byl s námi u stolu. Tohle jako první řekl Ježíši pohanský voják, setník. A byl tak pokorný, že dokonce sám se před Ježíšem neobjevil. Jen to vzkázal. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít.“

Nechce už tedy pomoct?

Chce, pořád věří, že Ježíš jeho sluhu uzdraví.

A jeho vzkaz, ta řeč k Ježíši na cestě, pokračuje: „Ale řekni slovo a můj sluha bude zdráv.“

Jak si představuje, že Ježíš pomůže jeho sluhovi? Tak, že Pán řekne SLOVO.

A není slovo jako slovo. V tom má ten voják pravdu – protože pro něj je slovo od nadřízeného rozkazem. Ježíš je pro něj Pán, to znamená vysoko nad ním postavený. Ale nejen nad ním, také vysoko postavený nad všelijaké moci, i nemoci a dokonce i nad tou nemocí, která vede k smrti.

A sám vysvětluje, jak je to pro něj samozřejmé. Před chvílí jsme si to tu ukazovali. Vojáci tohle chápou jasně: Slovo vyššího důstojníka je pro ně rozkazem. Musí se stát, co on chce. (Řeknu jdi, a on jde. Atd.)

4. Ježíš vidí víru

I Pán Ježíš tomu rozumí. On vidí víru toho setníka. A podiví se, že se s takovou vírou v Božím lidu nikde nesetkal; jen tady u pohanského velitele římské jednotky. My lidé se všelijak snažíme pomoct. Ti židovští starší se přimlouvali tak, aby Ježíš pochopil, že setník JE HODEN a pomohl mu. Setník sám ale říká: JÁ NEJSEM HODEN, ALE ŘEKNI JEN SLOVO. Každý z těch lidí to vlastně říká správně. A Pán Ježíš, když se tu před jeho očima děje veliká víra, tak je tomu rád, má radost a s nemocným má slitování.

Myslím, že tam, kde je s lidmi Boží slitování a Boží radost, tam se dějí zázraky. Jako v tom domě: poslové se vrátili a našli uzdraveného otroka a jistě šťastného setníka. Uzdravení se stalo, i když se ani nepotkali, když byl Ježíš ještě na cestě. Stačila víra v jeho SLOVO. Setník nevěřil Ježíši nadarmo.

Tak to máme i my dnes. Často přesně nerozumíme, jak se to uzdravení stane. Ale víme, že Pán Ježíš je na cestě za námi a může pomoci. A my se můžeme přimlouvat i prosit.

Modlitba: Pane, nejsem hodna/hoden, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Amen.