Introit: Hospodin dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky. Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. (Ž 103,7nn)

Písně: 763,1–4; (297 s dětmi); 570; 769; 693

Čtení: Mt 21,33–43

Milí bratři a sestry,

apoštol minule končil modlitbou za efezské bratry a sestry, dnes začíná připomínkou, že je vězeň kvůli Pánu. Je zajímavé, co takový člověk, věrohodný ve svém apoštolském postavení, pokládá za nejdůležitější ve svých konkrétních pokynech církvi, o co křesťany prosí, jak je napomíná: Prosím vás, usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha. Slova jednota a jeden se tu opakují nejčastěji. „Buďte jednotni!“ – Výzva k neurčité jednotě by nám starším mohla připomenout známá hesla vyzývající např.: „Jednotně ke komunismu!“ „Jednotně proti imperialismu!“ Ale taková hesla většinou znamenají buďme jednotni proti někomu nebo něčemu. Že je to lidem nejpřirozenější, čteme v Bibli od samého začátku: už v příběhu o Babylonské věži, ale také v Ježíšově podobenství, v němž se vinaři spojili ve zlé vůli a zlém činu vůči Pánovým služebníkům a nakonec proti jeho Synu, kterého zabili. Až tam tedy končí lidská snaha po jednotě proti druhým. Na něco takového tu však apoštol vůbec nemyslí. Nejde o náš svazek proti opozici, o bojovný odpor. On zve ke svazku pokoje! Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje! (v.3)

Ale ještě než budeme o jednotě v Duchu a o svazku pokoje konkrétně mluvit, všimněme si, o čem to pro nás svědčí, když čteme, že právě na jednotě Ducha apoštolovi předně záleží. – Svědčí to o tom, že velmi záhy, hned na počátku své historické existence, křesťané věděli, zřejmě již udělali i zkušenost, že to nejde samo od sebe, být jednotni. Štěpení a tříštění v církvi není tedy až dílem pozdějších staletí, a už vůbec není až výsledkem reformace, po níž v protestantském táboře nadále k dělení dochází. K nejednotě a štěpení zjevně byly sklony už v rané církvi, podobně jako k tomu jsou sklony v každém jiném lidském společenství: od rodiny, přes politické strany až po státy. A právě proto i nám, kteří máme s nejednotou bohaté zkušenosti, bude k užitku, když apoštola pozorně vyslechneme, co nám radí a v čem nás dokonce může – ze své autority přímluvce a vězně zároveň – napomenout.

Jak křesťany tedy k zachování jednoty v Duchu chce přivést? – Začne tím, že připomene něco, co se stalo, na co můžeme a máme všichni navázat. Na povolání, kterého se vám dostalo, říká apoštol. A povolání se projevilo ve křtu. Ve křtu jsme přece byli povoláni do služby Kristu, byli jsme ke Kristu připojeni jako údy do jednoho těla. Prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem… To známe ve spojení s jinými vazbami: dělat čest jménu rodiny, školy, kterou jsme vystudovali, zemi, z níž pocházíme, atd. Pokaždé to znamená: žijte přiměřeně tomu, čeho se vám dostalo a co jste se zavázali na sebe vzít. Křesťané, dělejte tedy čest Kristu! Neboť Krista jste přijali a jeho milosti se vám dostalo. Žijete z milosti – vaše vděčnost, když ji projevujete v modlitbách, nechť není jenom za věci, za které obvykle děkujete: zdraví, rodina, práce, hojnost…, ale předně za základ toho všeho, za Kristovu milost. To znamená odpuštění a dar nového života s Bohem; života, který ani smrt nepřeruší. Takovému povolání dělat čest, to je přece privilegium, dar. Na apoštolovi vidíme, že to nepřekazí ani osobní trpký úděl – věznění nijak nezpochybňuje jeho povolání, protože on není vězněn za to, že něco ukradl, nebo někoho podvedl, ale za to, že se hlásí ke svému Pánu, že dělá čest povolání, kterého se mu dostalo. Jeho příklad tu máme jako jakousi nejzazší mez, kde není zrušena Kristova milost a kde člověk s Kristem vítězí, i když zvnějšku viděno prohrává. Naše životy se obvykle do tak vypjatých svědeckých situací nedostávají. Ale i v daleko klidnějším životě, bez protivenství vůči naší víře, to může být problém: dělat čest povolání, kterého se nám dostalo.

Vždy si to zasluhuje úsilí. Často je to veliké a celoživotní úsilí. Proč tomu tak je, je docela srozumitelné. Protože žít ve svazku pokoje, vyžaduje snášet se s druhými. Proto to apoštol předřazuje: Snášejte se navzájem v lásce. Vydržte spolu v lásce! Ne v té romantické, o které jsou filmy, které nám dělají tak dobře, byť vytvářejí naprosté iluze o skutečném životě. Jde o opravdovou lásku, která se projevuje konkrétními ctnostmi. Tohle slovo, „ctnosti“ dnes není populární, a přece se bez ctností láskyplné a pokojné vztahy mezi lidmi neobejdou. Křesťané je v církvi musí pěstovat, navzdory pohrdání svého okolí. Jedná se o: skromnost, tichost a trpělivost. Tyto ctnosti umožňují snášet se navzájem v lásce. Svému povolání dělejte čest svým životem, vždy skromní (pokorní), tiší, trpěliví. Vidíme, jak je to propojené. Žít přiměřeně tomu, že patříme ke Kristu a zachovávat jednotu se dá jen v lásce! Souvisí to s našimi bližními. Křesťanskou víru si nemůžeme žít jen v soukromí, ani jen v neděli. Možná právě na to je dnes potřeba dávat důraz. Abychom si nenechali docela vnutit tu filozofii: já si vystačím sám, mě ti druzí ve sboru a v celé církvi jsou volní, nezajímají mě, nemusím je podporovat. To je zhoubný názor, který ničí společenství jednoty a lásky. Kdykoli se do církve takový měšťácký nadřazený způsob dostal, vedlo to k její duchovní slabosti, ke ztrátě její „slanosti“ tedy věrohodnosti před světem.

Ale proč máme být právě skromní, tiší, trpěliví? Nešlo by třeba říct: buďte asertivní, přátelští, pracovití? To je také dobré pro lidské vztahy a také by to církev zvýraznilo, ne? Ale je tu buďte skromní, tiší a trpěliví. Víme ještě, co to je skromnost, tichost a trpělivost? – Nemluví o skromnosti dnes člověk jen tehdy, když si nemůže moc vyskakovat, a tak se omluví tím: „Já jsem skromný“? Když ho druzí přehlížejí a nebo se bojí, stydí promluvit, nechlácholí se: „Já jsem přece tichý?“ A když je okolnostmi přinucen čekat, neřekne snad: „Jsem trpělivý?“ Avšak když se vyskytne šance nad druhého se povytáhnout a ukázat, oč jsem lepší – kdo z nás ji zahodí? A když se ocitneme v právu, jde-li o naši věc, když nás ten druhý nějak naštve – kdo z nás se neozve? A trpělivost? Což není právě otázka „jak dlouho ještě?“ právě s ohledem na naše bližní a na to, jak je snášet, naším evergreenem? Ale vězme: bez takové skromnosti, která dobře ví o milosti i ve vztahu k druhým, bez takové tichosti, která dokáže smlčet i opravdový nárok, bez takové trpělivost, která dokáže vytrvat i v odpuštění, nemůže skutečná jednota v Duchu být.

Dílo Ducha svatého je v apoštolových slovech zřejmé ve dvou směrech:

Je to přece Duch svatý, který z nás činí ony povolané, to povolání nám stvrzuje a odkazuje nás k tomu, který nás povolal; k Ježíši Kristu. Ctnosti, o nichž byla řeč,skromnost, tichost a trpělivost, vskutku nejsou něčím, co by v našem světě bylo populární. Ale nebyly ani v době Ježíšově. Lidé v řecké společnosti pokorou a tichostí pohrdali. Měli je za dobré leda pro otroky, ale ne pro svobodného člověka. Přesto však Ježíš svým životem právě tyto ctnosti potvrdil. Dal jimi určit svůj život až do krajnosti a ukázal, že to nebylo zbytečné. K němu nás Duch svatý přivádí, u něj můžeme čerpat sílu pro svoji skromnost, tichost a trpělivost.

A to druhé: Duch svatý nám také – třeba v našich vyznáních, onu jednotu jako skutečnost připomíná. Skutečnost, kterou svým úsilím, vší tou námahou, nevytváříme, jen se snažíme ji zachovat. Apoštol tu také patrně takové raně církevní vyznání cituje: Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (vv.4-6). To je jednota, s níž ani naše spory, nedostatek naší skromnosti, tichosti a trpělivosti, nijak nepohnuly! Ne náhodou nám to připomíná apoštolské vyznání víry, a ještě více nicejsko-cařihradské: „Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, v jednu svatou všeobecnou, apoštolskou církev, vyznávám jeden křest.“ To je vyznání, které církev nepřestala říkat ani po všech těch rozděleních, jak jsme o nich mluvili na začátku. Ba dokonce se i něco na naší straně podařilo: všechny církve u nás si uznávají navzájem platnost jednoho křtu.

Právě v době příprav na svatodušní svátky a konfirmaci si to připomínáme. Je to období, kdy máme příležitost znovu brát vážně tu milost, že každého z nás si při křtu vzkříšený Pán povolal a nás přijal.

Když budeme žít, jak to odpovídá tomuto povolání, smíme z jeho milosti pak stejně jako on snášet v lásce své bližní, stále znovu odpouštět a tak zachovávat jednotu Ducha svatého, která byla darována jako zaslíbení pro celý svět. Amen.

Modlitba: Pane, jednorozený Synu Boží, tys nás uvedl do jednoty svého těla a spojil nás v svazku pokoje. Veď nás, prosíme, ať v něm žijeme a vytrváme k našemu dobrému a Bohu k slávě. Amen.