Introit: Dobrořeč, duše má, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, duše má, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje za zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním. Haleluja! (Ž 103,1-4)

Písně: 23; (s dětmi 147); 95; 684; 425

Čtení: Iz 57,14–19

Milí bratři a sestry,

V Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš pokoj… To je situace, v níž teď žijí křesťané v efezském sboru i jinde v církvi: v Boží blízkosti a v pokoji, v míru. Apoštol to připomíná jako základ křesťanské existence. Jako fakt, na který církev nemůže zapomenout. Kristus sám se o to postaral, že ti, kteří si byli dřív vzdáleni, ba byli v ostrém nepřátelství, židé a pohané, dnes mohou říci, vyznat, že žijí ve společném pokoji a míru, když žijí s Kristem. V něm je náš pokoj! O čem se tu konkrétně mluví? Co a jak se změnilo?

On dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár… Kraličtí překládají: on zbořil hradbu dělící na různo. O zdech a hradbách, které oddělují lidi, brání rodinám v setkání, oddělují chudé od bohatých atd., jsme mnohokrát slyšeli a čteme o tom ve zprávách z našeho světa stále znovu. Ale i o bourání zdí a spojení dvou částí v jednu, víme. Vzpomeneme si jistě na berlínskou zeď a na ostnaté dráty na našich hranicích se sousedními zeměmi… Kolik radosti jejich zrušení přineslo! Nejednou je třeba něco zbourat, aby k sobě lidé mohli a spojili se dohromady v jeden celek.

O jaké zdi tu mluví apoštol? Mluví o vážnější překážce, kterou žádní lidé sami zbořit nedokázali. O zdi hříchu a smrti, která oddělovala člověka od Boha. I pohanská náboženství si byla vědoma této bariéry: pozemský smrtelník nemůže dosáhnout do nebeské sféry, na božské možnosti. Příběhy o pozemšťanech, kteří si troufli překročit onu hranici, jsou známé. Prométheus nebo Ikaros byli za takovou pýchu potrestáni. Bohové je trestali bez slitování. O tom si lidé vyprávěli na potvrzení svého nezměnitelného lidského údělu, svého omezení. To jen v moderní době si někteří bláhově namlouvají, že člověk nemusí respektovat žádná omezení a může zkoušet cokoli podnikat na zemi, pod zemí, či nad zemí. A také to zkouší. Výsledky těchto pokusů jsou nejednou trpké. Křesťanská, ale již židovská víra, má daleko realističtější postoj k životu: je to jen iluze myslet si, že člověk je naprosto svobodný a ničím neomezený, že si může dovolit úplně všechno. Stále znovu naráží hlavou na tu zmíněnou zeď, kterou sám nemůže prorazit.

Co tedy představuje tato zeď, či hradba? – Vzdálenost člověka od Boha, kterou způsobil lidský hřích. Vzdálenost, v které člověku dobře není. Proto se ji marně snaží stále překonávat. Ale nejen to. Tento nesoulad, rozpor mezi člověkem a Bohem, Boží vůlí a lidskou vůlí, působí zákonitě svár také mezi člověkem a člověkem. Mezi lidmi navzájem. I v Efezu tomu tak bylo, dokud se nestali křesťany. Dokud zeď nebyla v Kristu zbořena. Apoštol připomíná, že její odstranění je nesrovnatelné s odstraněním našich překážek typu berlínské zdi, jakkoli jsou strašné. Zboření zdi vystavěné protibožskými silami hříchu a smrti neproběhlo snadno. To nebyl žádný happening – s ovacemi, lidovými radovánkami a za účasti médií. Nemohla ji zbořit žádná lidská moc, ani armáda, ani věda. Svou obětí, doslova svým tělem ji odstranil Ježíš Kristus. Tím apoštol připomíná velikonoční událost na Golgotě: on prolil svou krev. Žádná lacinější cena tu nemohla být zaplacena. Zbourat ji mohl jen ten, kdo měl co dát Bohu, kdo mohl zvláštním způsobem smířit rozpor, který od věků působí lidé, když se protiví Bohu; když jej nectí a nemilují na prvním místě. Ježíš Kristus tu zeď, která nás rozděluje, zbořil! Tím padly přehrady i v mnoha dalších oblastech.

Uvědomujeme si to spolu s efezskými a celou tehdejší církví i my, že to, jak tu v církvi jsme, je jen a jen díky Kristově prolité krvi? Nikdy bychom se, my lidé nejrůznějšího původu, vzdělání, zájmů nesešli a nebyli spolu. V něm je i náš mír! náš pokoj! I mezi námi zbořil zeď, která působila svár a dva spojil v jedno.

Když se vrátíme k dobám před vznikem první církve: nebylo zarytějších nepřátel než pohanů a židů. Nebylo v lidských představách možné, že by se ti dva mohli smířit a nalézt společný pokojný život. Bez pohrdání a nenávisti, v přátelství a přejnosti, v účasti na jedněch bohoslužbách. „Ale to známe i my!“, řekneme. Z novodobých dějin. Co třeba Chorvati a Srbové? Co Číňané a Tibeťané? Jižní a severní Korejci? A co Češi a Němci? A nyní Rusové a Ukrajinci? Evropské dějiny 20. století, ale bohužel také již 21., jsou spojeny s nesnášenlivostí a nadřazeností jedněch nad druhými. Když to na světě jedna strana chtěla dát podle svých představ do souladu, nenašla jiný způsob, než vypovědět druhé straně válku. V jednom latinském citátu již ze 4. století je takový způsob přiléhavě vyjádřen: Kdo chce mír, ten ať chystá válku (Vegetius). Lidé na to jinak jít neumějí, než aby připravovali porážku protivníka. Jaký pokoj však po takové válce vzniká, jak se v něm žije, a jak dlouho vydrží, se Evropa po trpkých zkušenostech mnohokrát dověděla. Škoda, že podle nich nejedná.

Ale neměli bychom mluvit jen o velkých uskupeních národů a světadílů. Pokud se má nastolený Kristův pokoj šířit, pak záleží na každém jednotlivém člověku. Jedinec zmůže mnoho.

Připomeňme si například pozoruhodnou postavu takového křesťana, kazatele a pedagoga, který se odvážil jednat proti logice své doby: Přemysl Pitter. V roce 1945, v době rozlícené nenávisti Čechů proti Němcům, když se jednomyslně chystal odsun českých Němců, se dovedl zastat a ochránit německé děti. Dokázal proti odporu a útokům ze strany české většiny převézt německé děti z internačních táborů a umístit je ve svých čtyřech ozdravovnách – ovšem dohromady s dětmi židovskými již tam přivezenými z koncentráků. Děti ze dvou nesmiřitelných táborů pod jednu střechu.

Pochopil, přijal, že v Kristu je náš pokoj, a pak nemohl jinak, než jednat tak, jak jednal. Během roku pomohl 673 dětem různých národností. Kristus přece dvojí spojil v jedno, jak by křesťan mohl jednat proti jeho dílu? Mnoho jich však jednalo a jedná proti němu. Přemysl Pitter a jeho spolupracovníci byli výjimečný úkaz. Ale byli tu! A po nich další. Po roce 1990 se výrazná skupina evangelíků na české i německé straně dokázala spojit a otevřít v rozhovorech ty nejpalčivější otázky minulosti. Vznikla kniha (Rozdělující zeď je zbořena, 1999) jako společné dílo – projev vzájemné otevřenosti a ochoty odpustit si a žít nyní společně. Kniha, jejímž mottem je tento verš: V něm je náš pokoj. Vím, že stav smíření neplatí mezi všemi Čechy a Němci. Tento zdařilý pokus však odkazuje k tomu, co křesťané vyhlížejí, až se naplní čas, ke skutečné jednotě všeho v Kristu (Ef 1,10).

Apoštol napsal o tomto Kristově díle: Z těch dvou stvořil jednoho člověka. Slovo stvořil tu ukazuje na docela nový začátek, podobný narození člověka, protože žádná oprava nebo úprava by tady nepomohla. Tak velký rozpor a přehrada mezi těmi dvěma byla. A nyní: pokoj! mír! To je účast na té viditelné jednotě v Kristu, o které jsme slyšeli, že ji můžeme očekávat s příchodem nového věku. Když se toto děje, je to začátek smíření mezi stranami, které odedávna byly znesvářené, nepřátelské a najednou stojí v jednotě Ducha před Otcem. Smí nás to povzbudit do dalších našich současných svárů, které se nám zdají neřešitelné. I mezi námi jsou vystavěny zdi, které neumíme zbořit. I na ně však Kristův kříž stačí. On jistě ví, že jsou mezi námi nesrovnané hory vin, hluboké příkopy nedorozumění, ostnaté dráty křivd a příkoří. Právě proto, že je bere vážně, dal svůj život, aby oběma stranám stejně ukázal, že srovnání rozporů a smíření vin není jinak možné, než že přijmou jej, jeho obětované tělo, které nese viny obou stran, každého člověka. Všichni jeho pomoc potřebujeme. V něm je náš pokoj.

Modlitba: Kriste, děkujeme ti a chválíme tě za pokoj s Bohem, který jsi nám vybojoval, když ses za nás z lásky obětoval, a tak ďáblu vyrazil zbraň nenávisti a násilí z ruky. Prosíme tě, přemáhej a boř zdi, které nás dělí mezi sebou. Amen.