Čtení: Izajáš 25,6–8

Písně: 535, 574, 548, 82

Kázání: 1. Korintským 15,50–58

Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím
a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.
Hle, odhalím vám tajemství:
Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,
naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice.
Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.
Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost,
pak se naplní, co je psáno:
‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!
Kde je, smrti, tvé vítězství?
Kde je, smrti, tvá zbraň?‘
Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona.
Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!
A tak, moji milovaní bratří,
buďte pevní, nedejte se zviklat,
buďte stále horlivější v díle Páně;
vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.

Každou neděli a tu Velikonoční obzvlášť si připomínáme Kristovo vzkříšení. Kvůli tomu máme tu sváteční neděli prodlouženou o pondělí – a pak o dalších šest neděl velikonočního období. A Kristovo vzkříšení si jako základ své víry připomínáme proto, že díky němu můžeme mít naději také sami pro sebe a pro druhé. Jak tato naděje vypadá, co z toho, že „Kristus zemřel za naše hříchy, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen z mrtvých a ukázal se těm, kteří to pak dosvědčili“ – co z tohoto vyznání, z této víry smíme odvozovat, čeho se můžeme nadít – to se apoštol Pavel pokusil vyložit křesťanům v Korintě v celkem rozsáhlém oddíle, jehož závěr jsme právě přečetli.

1. Jak ta naděje vypadá – a také jak nevypadá, apoštol zdůrazňuje na začátku té přečtené části. Tím výrazným Ne! proto musíme začít i my dnes: Chci říci to, bratří, že člověk, jak je (doslova: „tělo a krev“) nemůže mít podíl na království Bo­žím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. To je silná dávka stříz­livosti hned na začátek! Naděje vzkříšení není zlehčením nebo relativizací smrti. Není to ujištění, že smrt je vlastně jen takovou bránou někam jinam. Vzkříšení není výhled k nějakému dalšímu stádiu života, k nějakému pokračování jinde, které prostě následuje po smrti. Nejde tu o nějaký „posmrtný život“ – království Boží není žádné záhrobí.

Pozitivně řečeno, ta naděje, kterou pro Kristovo vzkříšení smíme mít, je naděje proměny. Pavel to Korintským říká, patrně s trochou ironie, jako odhalení tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni… Naděje vzkříšení znamená výhled k proměně všech.

V té konkrétní představě – „ne všichni zemřeme…“ – se apoštol zjevně mýlil. Tak jako ostatní v rané církvi, ano, patrně jako i sám Ježíš, si Pavel původně představoval, že ten poslední den přijde, ten zvuk poslední polnice zazní už zanedlouho – takže se toho někteří jeho současníci ještě dožijí. To se nestalo. Všichni zemřeli, od té doby uplynula už dvě tisíciletí. Avšak to podstatné, co tím Pavel chtěl povědět, můžeme přijmout za platné. Mohli bychom jeho výrok mírně pozměnit: „i kdy­bychom všichni nezemřeli, budeme všichni proměněni“.

Vzkříšení je proměna k novému životu, která je člověku Bohem darována. Ne nějaká proměna zevnitř, k níž bychom sami nějak nazráli a dospěli, někdo dříve, někdo později, někdo lépe, někdo hůř – nýbrž proměna zvnějšku. Proto tu Pavel mluví o okamžiku, o proměně naráz – jako na povel, jako když se na zatroubení vojenské polnice dá najednou celá armáda do pohybu. Proměna která se úplně stejně týká živých i mrtvých.

Ano, vzkříšení je taková proměna, že vůči němu ztrácí na důležitosti, v jaké situaci se s ním člověk setká, zda jako živý nebo jako mrtvý. My ovšem neznáme většího rozdílu než je rozdíl mezi živým a mrtvým, pro nás je to rozdíl vskutku propastný. A přece – podobně jako když postavíte něco malého a něco velkého ve­dle něčeho obrovského, nesrovnatelně většího – vzhledem k té proměně, kterou znamená vzkříšení, není ten rozdíl mezi živým a mrtvým tak zásadní. V obou případech je to totiž „člověk tak, jak je“ („tělo a krev“), v obou případech je člověk – ať živý, či mrtvý – pomíjitelný. A „člověk, jak je – připomeňme si s Pav­lem znovu – nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíji­telném.“

Vzkříšení je překonání nepřekonatelného, překročení nepřekročitelné propasti, překročení, které provede Bůh se své strany, proměna pomíjitelného v nepomíjitelné, smrtelného v nesmrtelné. To jasně říká obraz oblečení: je to něco, co teprv dostaneme, co zatím nemáme nijak v sobě. A ta představa okamžité proměny, naráz, ukazuje: je to zlom, žádný přechod, žádné přerů­stání, postupná proměna jednoho v dru­hé. Budeme proměněni. Živí tu nemají žádnou výhodu před mrtvými, proměna živého ve vzkříšeného je stejně tak proměnou jako proměna mrtvého ve vzkříšeného.

Budeme proměněni. To je naše naděje. To patří ke křesťanské víře. Psychologové dnes vědí, že mnoho duševních potíží spočívá v tom, že lidé neumějí přijmout sama sebe takové, jací jsou. Někteří se dokonce domnívají, že ta základní pomoc pro člověka spočívá v sebepřijetí. Nechci to zlehčovat, něco na tom je. Avšak ke křesťanské víře patří naděje vzkříšení, a to je naděje proměny. Smíme a máme počítat s tím, že budeme proměněni. Smíme mít naději, že to, jací jsme teď, není to absolutní a poslední. Možná nám tato naděje to přítomné sebepřijetí usnadní.

Budeme proměněni. To je naděje – povím to docela prostě, snad až dětin­sky – pro ty, jejichž život je nějak zřetelně a nenapravitelně omezen, ochuzen i vzhledem k tomu, co jsme jako bohatství a plnost života schopni nahlédnout. Naděje pro všechny ty nešťastně, „předčasně“ zemřelé, pro všechny ty nenapra­vitelně postižené, nad jejichž trápením jen rozpačitě stojíme. Letos už podruhé slavíme Velikonoce v blízkosti strašlivé války, v níž hromadně umírají mladí vojáci a vojačky, ale i civilisté. Děti umírají a jsou odvlékány do ciziny. Ta naděje vzkříšení ovšem neznamená, že je možno to vše nějak zlehčit, jakoby se nic vážného vlastně nedělo: „konec dobrý, všechno dobré“. Ale přece věřím, že i tady, právě tváří v tvář těm hrůzám, které nemůžeme nijak přikrášlovat, můžeme mít naději.

Budeme proměněni. To ovšem platí pro všechny. Také pro ty, kdo jsou zdraví, šťastní, spokojení. I pro plný, podle všech našich měřítek dobrý život platí, že skutečnou nadějí je naděje proměny. Bez toho nového šatu, který nám bude darován, bez té proměny, kterou s námi provede Bůh, nemůžeme mít podíl na té skutečné plnosti, na té poslední a definitivní radosti, kterou on nám přichystal. Nic na nás ani v nás, nic z toho, co jsme, co jsme dokázali a ještě dokážeme, není tak skvělé, aby to nepotřebovalo být nakonec proměněno.

2. Tím se dostáváme k tomu druhému, co tu apoštol zdůrazňuje. Teprve tehdy, píše, když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psá­no: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘

Teprve tento konec, tato proměna smrtelného v nesmrtelné, kterou s námi nakonec pro­vede Bůh, teprve to bude znamenat vítězství nad smrtí. Teprve tehdy se skutečně ukáže, že není pravda to, co se nám teď znovu a znovu zdá jako poslední a definitvní pravda, že vítězství patří vždycky smrti, že to ona nakonec vždycky přemůže život, že to ona má vždycky poslední slovo. Teprve tehdy se budeme skutečně moci smrti vysmát, posměšně se zeptat, kdeže má tu zbraň, která se dosud jeví jako nepřemožitelná.

Tou zbraní („ostnem“ či „bodcem“) smrti, připomíná Pavel, je hřích. Ten je tím, čím se nás smrt bolestně dotýká. Jak tomu máme rozumět? Copak smrt není bolestná tak jako tak?

No, my ji jinak než ve světě zatíženém hříchem neznáme. To, čím hřích – totiž ta skutečnost, že se ve svých životech všichni dostáváme do sporu s Bohem a jeho vůlí – činí smrt bolestnou, zřejmě spočívá v tom, že hřích jaksi dává smrti oprávnění. Smrt se hříchem, odcizením člověka Bohu, stává víc než biologickou nutností: je „nutná“ i podle práva, zaslou­žíme si ji, patří nám. Řekl bych, že k této skutečnosti míří ty různé pohádky, které vyprávějí o tom, jak někdo nějak na kmotřičku smrt vyzrál, někde ji zavřel nebo jí jinak znemožnil „činnost“ – a jak bylo nakonec na světě zle, jak nakonec po ní lidé začali toužit, protože bez ní se život stal nesnesitelným. To je právě charakteristika života zatíženého, porušeného hříchem, života proti Bohu a bez Boha – že si smrt vynucuje, že ji potřebuje, že to bez ní nejde. Kdyby ze světa tak, jak je, zmizela smrt, stal by se člověk věčný také ve svém zlu a sobectví a tako­vý život by se stal nekonečnou nudou, nebo ještě spíš nekonečným trápením. A tak lidský hřích působí, že bez smrti to nejde. I to nám bolestně připomíná ta probíhající válka: vítězství nad zlem musí být docíleno také zlem, zabíjení přemoženo zabíjením. To je tragédie a bolest našeho světa.

Tahle zbraň, tento osten dosud smrti patří. Avšak přece už ne úplně a absolutně. Už smíme alespoň vědět, že věčně jí patřit nebude. Smíme počítat s tím, že jednou jí bude definitivně sebrán z ruky. Už teď smíme vědět o Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

3. A to nás přivádí k tomu třetímu. To, co pro nás z této naděje té poslední pro­měny, která se týká všech, živých i mrtvých, vyplývá pro život dnes a zítra, shr­nuje apoštol do napomenutí či povzbuzení: A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.

Napomíná k pevnosti a vytrvalému úsilí v jistotě, že to úsilí není marné, zbytečné a k ničemu. V té naději, kterou nám evangelium o vzkříšení dává, je třeba a je možno vytrvat, nedat si ji vzít, trvat na ní. Nemusíme hledat jinde, ale vyhlížet k té Boží proměně. Nedělat si iluze, že by v nás bylo něco, co by tuto proměnu nepotřebovalo – ale také nepropadat zoufalství, že by bylo něco, co by Božím vzkříšením být proměněno a napraveno nemohlo.

A rozhojňovat se v díle Páně – to nám připomíná, že tu ještě je co dělat. Ke křesťanské víře a naději patří také dílo, ano apoštol doslova říká „dřina“. Právě ta naděje konečné proměny nám dává sílu už teď k ní směřovat, účastnit se „díla Páně“, tj. toho, co tu konal a koná ten Pán, v jehož ruce je to konečné vítězství a jenž je měřítkem té konečné proměny. To znamená: dílo lásky, věrnosti, odpuštění, milosrdenství…

Tomu je zaslíbeno a Kristovým vzkříšením potvrzeno – vítězství. K tomu smíme vyhlížet, třebas přes mnohé prohry a trápení, kvůli nimž to není a nebude snadné. Není to snadné, je to dřina – ale není to marné.

Modlitba Pane Ježíši Kriste, radujeme se z toho, že náš hřích, naše selhání a viny nejsou silnější než Boží láska. Děkujeme ti za dobrou naději vzkříšení, kterou jsi náš život obdařil a kterou v nás svým Duchem upevňuješ. Prosíme, vyváděj nás z otroctví smrti a záhubě, do něhož svou zlobou a sobectvím stále upadáme. Amen.