Mt 8:5-13   Tu když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:  6 „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“  8 Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.  9 Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, pak jde; jinému ‚pojď sem‘, pak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, pak to udělá.“  10 Když to Ježíš uslyšel, podivil se, a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.  11 Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském;  12 ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“  13 Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu chvíli se sluha uzdravil.

Introit: Na mysli máme tvé milosrdenství, Bože, uprostřed tvého chrámu. Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země. (Ž 48,10n)

1. čtení: Ž 107,1-22

Písně: 667; 508 385; 631

Milí bratři a sestry,

mnoho lidí slyšelo Ježíšovo kázání na hoře. „Kdo slyší má slova a plní je, bude podoben muži rozvážnému, který postavil svůj dům na skále a jeho dům pak odolá i v bouři a přívalu vod“, říká Ježíš na závěr. A ještě dořekne muži bláznivém, který slova slyší, ale neplní je a to je jako by stavěl na písku. Pak se jeho dům pod náporem zbortí. I my to známe. Mnoho z nás jeho slovo slyšelo. Ale kdo na jeho slovo opravdu dá?

Zde evangelista píše o člověku, který na Ježíšovo slovo jednoznačně dal. Který vzal jeho slovo vážně. Vůbec o něm nepochyboval. Je však zvláštní, že to byl člověk tak říkajíc „zvenku“. Nebyl z církve. Nikdo by si ho za příklad věřícího nezvolil. Byl to totiž důstojník, který v Kafarnaum nejspíš velel místní posádce. Setník, s největší pravděpodobností Říman. Ne žid. Celé je to zvláštní případ!

Nestačí, že se na Ježíše o pomoc obrátil pohan a voják. Ještě navíc ten pohan prosil o pomoc pro svého sluhu. „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Nějaký římský vojáček. Podřízený tohoto důstojníka. Jeho pán se však nemohl dívat na jeho utrpení. Kraličtí píšou, že byl „šlakem potrefený“. Praštilo to s ním, nemůže se hnout, a k tomu to strašně bolí. Jeho pán s ním má lítost. Vidí ve svém podřízeném chlapce, kterému musí za každou cenu pomoct.

Připusťme si osobní otázku, kdo (mimo nejbližší rodinu) v nás naposledy vyvolal takový soucit, že jsme kvůli němu běželi pro doktora, nebo sháněli léky, odvoz, vařili mu dietně, nebo zdravotní potřeby nakupovali za své …?

Ale pojďme dál. Setník stojí před Ježíšem a Ježíš jakoby tu zvláštnost jeho žádosti zdůraznil svou odpovědí: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Mohla to být původně mírně provokativní otázka ve smyslu: Mám to být já, právě já, kdo přijde a uzdraví ho? Proč právě já a ne váš doktor? Někdo z vašeho prostředí? Ale, tak jo …

Setník musel mít nějakou informaci o Ježíši, která na něj udělala takový dojem, že mu dal přednost před armádními felčary a před římskými lékaři. „Když Ježíš dokončil tato slova – čteme na konci tzv. Kázání na hoře – zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.“ Slyšel tedy i setník o slovu, které má moc? Uvěřil mu?

„Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ – Byla to prosba, píše evangelista. Ale zní to jako oznámení o tom, co toho člověka právě nejvíc trápí: nemocný chlapec. Co však s ním? To neví. S tím si musí poradit někdo povolanější. Toho povolanějšího, kdo si bude vědět rady, našel v Ježíši. „Pane…“, oslovuje ho a obrací se právě na něj. Na nikoho jiného.

A na to oznamuje teď zase Ježíš, jednoduše, co on udělá: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník jej zastaví. To je další zvláštnost tohoto případu. Setník, který tolik stojí o pomoc pro svého podřízeného, a svou prosbu už vznesl, najednou Ježíši brání, aby se k tomu nemocnému hochovi dostal. A ten se zase sám nemůže hnout, je ochrnutý a hrozně trpí, tedy pro pomoc si přijít nemůže. Vojáci přirozeně myslí v hierarchických vztazích. Spolu s výcvikem jim tohle přejde do krve. Kdo je podřízený, kdo nadřízený, kdo koho poslouchá a kdo komu smí přikazovat. A to teď tento důstojník uplatní také vůči Ježíši. Je to jasné: Ježíš je tu ten nadřízený, který může rozkazovat. Setník je podřízený, který ví, co se sluší a patří. „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“

Uvědomuje si tu překážku. Nemůže přece po Ježíši chtít, aby on, žid, vstoupil do domu pohana, navíc asi do kasáren okupační armády. A tak navrhuje uzdravení na dálku. Jak se to dělá? To pro toho důstojníka, zdá se, vůbec není problém. Přece slovem! „Řekni jen slovo!“ – To by nemohl navrhnout komukoli. Ale Ježíši ano. Protože on má tu moc. S tím má voják zkušenosti. Ten kdo skutečně rozhoduje, přece nemusí někam běhat. Stačí vydat rozkaz na místě, kde právě je a jinde se to stane.

S přímou, až bezelstnou důvěrou přirovná svou vojenskou praxi subordinace k režimu, v jakém působí i Ježíš. „Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému: jdi, tak jde …“ Ano, tak to platí. Ale jsou případy, jako by tím chtěl tento velitel celé setniny říct, jsou případy, kdy už já svým rozkazem nic nezmohu. Svému sluhovi nemohu nařídit nic – ani pojď sem, ani udělej to. Protože jeho má teď ve své moci vyšší šarže. Nemoc a hrozící smrt. Těm on, chudák, nyní podléhá. Ale, jako by hned dodával: nad nemocí a smrtí máš zase pravomoc ty, Ježíši! Tvé slovo platí na tyto veličiny. Ty můžeš rozkázat a ony musejí ustoupit. Proto, „řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven“!

Tohle přece znamená: dát na Ježíšovo slovo! To je víra, že jeho slovo má moc. Moc té nejvyšší šarže, které se musí podřídit i nemoc a smrt. I tyto zlé mocnosti jsou nuceny uznávat Pána stojícího nad nimi. Musejí poslechnout na slovo!

Ježíš je udiven takovou vírou a řekne to nahlas: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho!“ A říká to do vlastních řad. Je to pokárání? Spíš varování. Těm, kteří slyšeli jeho slova na hoře a teď jdou za ním. Následují jej. Ježíšovo proroctví je o lidech, kteří ač cizinci a zvenku přišlí, usednou ke stolu s izraelskými praotci v království nebeském. I o těch druhých, kteří zůstanou venku ve tmě a budou jen skřípat zuby vzteky, protože zjistí, že když mohli, tak touto příležitostí pohrdli a místo na Kristova slovo, dali víc na slova pozemských šarží. To by se mohlo stát, i kdyby vnějšně zachovali příslušnost k Ježíšově církvi. Místo bezvýhradné víry, jakou nyní vidí na setníkovi, by však s Ježíšem chtěli žít jako v kterémkoli jiném pozemském klubu. Ježíš varuje, aby se nestalo, že ochladne jejich láska, takže už by nemocný bližní nevzbuzoval žádný soucit a žádnou pomoc. Místo obětavosti sebespokojenost, že já jsem na té správné straně. My jsme „synové království“, a to stačí. Mohlo by se však stát, že by si ani nevšimli, že už jimi nejsou.

Tento zvláštní případ pokorného velitele vojenské posádky v Kafarnaum je pro nás v Bibli stále připraven, abychom se ho chopili a pochopili, že ta jeho pokorná slova, „Pane, nejsem hoden …“, můžeme sami před Pánem vyslovovat a tak mu dát najevo, jaké postavení jsme před ním přijali. Že jsme tomu porozuměli. Máme se ztotožnit s tímto pohanským setníkem, který poznal, co mnohým samolibým zůstalo skryto. V Ježíši rozpoznal Boží moc, které rovno není. Znovu bude římský setník, asi ovšem jiný, se svými podřízenými hochy stát pod křížem a vyznávat o Ježíši, který dotrpěl až k smrti: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Mt 27,54)

„Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu …“ Kdo ta slova vyslovuje, pokořuje se před Pánem jako hříšník, který si je vědom, že pod jeho střechou není všechno v pořádku. A před tímto Pánem to vyjevuje a chce, aby on viděl to, co žádní podřízení ani nadřízení na světě nevidí. Ale že jemu to s lítostí vyznává a touží po změně, po vyléčení, které může darovat on. Stačí jeho slovo. „Ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Tak to říkáváme my, než přistoupíme ke stolu Páně. Můj bližní, i má duše spolu souvisejí. Pravé zdraví není jen tělesné, ale i vnitřní pokoj mezi mnou a mými bližními. To se projevuje u jednoho stolu, ke kterému zve Pán ve svém království. Víra v Ježíše–Božího Syna a postižený člověk vedle mě nemohou být rozpojeny.

Nakonec, po těch slovech, se Ježíš obrátil k setníkovi a řekl mu: „Jdi a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, buď naším velitelem – velitelem našich životů i velitelem, který mezi námi přemáhá všechny síly zla a smrti. O to tě dnes prosíme. Amen.