Nymburk 12. 2. 2023

Gn 29-30 (1-2.9-12+16-30,6)

Pořádně zamotané je tohle vyprávění o Jákobovi; o člověku, který jednoho dne přijme jméno Izrael a budou se k němu odkazovat tisíce generací včetně nás, křesťanů. Proto se v tom ostatně snažíme vyznat: že Jákob je i náš předek ve víře; že s ním a s lidmi, kteří jeho příběh sepsali, máme stejnou důvěra v Boha. Stejného garanta, že život se dá nějak dobře žít.

Máme stejného Boha? Řekli bychom to, kdybychom se o Jákobovi dočetli v novinách a ne v bibli?

Není tu biblické vyprávění spíš přehlídkou všemožných stereotypů o blízkovýchodních kulturách, které jsou zajímavé možná v pohádkách, ale jinak se stávají předmětem karikatur, nebo se jich lidé dokonce bojí? Vždyť tu máme manželky přidělované jako mzdu za práci, mnohoženství v němž dokonce dvě sestry mají společného manžela a otrokyně, které musí být po vůli a o nichž stejně jako o jejich dětech rozhoduje někdo jiný. Jako by byly jen kusem, kolečkem v soukolí všeho toho plození a rození a množení synů. Na tom jako by záleželo víc.

Kde je tu vlastně dobrý Pán Bůh, v jehož jménu jsme se dnes sešli? Tuhle podivnost působí? Nebo se dívá zdálky, ze zákulisí světa a jen tu a tam něco popostrčí? Nebo se zrovna dívá jinam?

Představu Boha odtrženého od skutečnosti, od našeho světa nám bible nedovoluje. Pán je tu, bez něj to nejde, dosvědčuje. „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup.“ (Ž 33) Člověk je stvořen, aby byl k jeho obrazu. A je na tobě člověče, jak se k tomu postavíš a jestli ho budeš brát vážně. Bůh tvoří, povolává, „nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší“ (Dt 4,29), protože on se poznat dává.

Jákob sám před časem prožil něco, co ho ujistilo, že Bůh není odtržený od jeho života. Bylo to v Bét-el a bible nám to prozrazuje o pár veršů dřív: tehdy se Jákobovi do života spustila naděje, že něco mezi nebem a zemí se ho bytostně týká. Byl to nápad? Nebo sen? Jako by ten Hospodin, o němž slýchal, teď stál nad ním, jako by k němu spustil žebřík a vysílal a přijímal a znovu vysílal své messengery, posly, dealery Božích záležitostí. Bůh čile jedná, dokonce i když Jákob možná jen spí. Jákob mu sice nevidí pod ruku, ale slyší jeho Slovo; i když se Jákob sám nesápe po nebeském žebříku – nebo možná právě tehdy, když se po něm nesápe – zahlédne Boží jednání. Písmo to vyloží: poznal, že na místě, kde se nachází, tady a teď je s ním také Hospodin. Viděl a slyšel: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Tohle je Bůh, to je naděje, které stojí za to se chytnout. Z Bét-el vykročil Jákob lehkým krokem…

Ale jak se mu našlapuje teď mezi těmi rodinnými stany? Po čtrnácti letech v zápřahu svého tchána, který ho navíc trpce podvedl. Po sedmi letech s ženami, které proti sobě zápasí, protože každá z nich má své trápení a on ani jedno z nich není schopen vyřešit. Jména kolem pobíhajících dětí odrážejí vděčnost, ale přitom jsou i mozaikou, která dává tušit všelijaké vášně, zklamání, soudy, které předcházely jejich narození.

Jak je tady v těch složitostech docela praktických starostí, v tom upachtěném tápání s Jákobem Bůh? Když řešíme své všelijak bezútěšné situace, různé rodinné nebo jinak dobrodružné stanování na tu chvíli, co jsme tu ve světě, možná se i nám někdy ztrácí ze zřetele. Těžko se divit otázkám, které jakoby volají proti Bohu, když se dnes desetitisíce lidí choulí ve stanech, protože se jim během dvou minut zemětřesení zhroutil celý život.

Víra, ke které jsme zváni se denně pokouší na to odpovědět; přitakat: ano, také v tom všem platí Boží zaslíbení a požehnání: „Hle, já jsem s tebou“. Ten žebřík mezi nebem a zemí je tu právě i pro tyhle chvíle.

Ve vyprávění o Jákobovi se Boží blízkost dává poznat – tak jako mnohokrát – nečekaným, způsobem skrze tu nejméně pravděpodobnou hrdinku celého celé epizody. Hospodin je s Leou. Že je Hospodin s touhle rodinou, že jeho slovo Jákobovi platí, se jakoby zvýrazní, když vidí, že Lea není milována. Bůh sám/sama do jejího života vnáší naději a budoucnost; což tehdy prakticky znamenalo především mužské potomstvo. Ta, která zažívala ústrky, která sama sebe viděla jako nemilovanou, pokořenou, trapně nastrčenou někomu, kdo touží po jiné, se teď ukazuje jako člověk, s nímž Pán Bůh počítá. Tahle žena přivede na svět Léviho, z něhož budou Hospodinovi kněží i Judu, z něhož vzejdou králové a který bude i v rodokmenu Ježíšově. Jákobem nemilovaná, ale to neznamená, že není požehnaná. Skrze tu ženskou na druhé koleji Bůh dává poznat, že není lhostejný tam, kde láska chybí. Sám ji tam vnáší, i když možná někdy jinak, než podle našich představ.

Na rozdíl od mnoha kultů, nejde tu o zbožňování plodnosti, mateřství ani rodiny. Děti, které přicházejí se stávají Lie útěchou a nadějí, ale taky jednou budou velkou starostí a trápením. Ale přicházejí, protože patří k tomu, kudy Hospodin povede svůj lid, patří k jeho milosti; o odměně nebo trestu, o Leiných, Rácheliných a Jákobových zásluhách anebo naopak vinách není řeč. Boží požehnání se tu v těch strkanicích, jestli a kolik kdo má nebo nemá dětí, prostě nevyčerpává. Ale ukazuje se tu, jak moc na něm záleží. Jákob, Lában, Ráchel, všichni mají své touhy a zájmy a snaží se vzít nějak situaci rafinovaně do svých rukou, a přece nikdo z nich není všemohoucí a nestává se Pánem situace. Rozhodující je to Boží: „Jsem s tebou. V těžkostech, v radostech, kamkoli půjdeš.“

To je ovšem víc, než může slíbit kdokoli z nás lidí. A víc než si člověk může na komkoli vymoci. Naše cesty, naše doprovázení má vždy své meze. A tolikrát bychom si přáli, abychom svedli víc! Abychom uměli lépe pomoci, trpělivěji milovat, abychom všechno zvládli podle svých představ… A ono to nejde. Máme své hranice; a máme i své sklony raději se s touhle vlastní omezeností nepotkávat, nekonfrontovat se s ní. Kolikrát je snazší odvrátit zrak od bídy své i těch druhých, abychom si nemuseli přiznat její tíhu? Aby nás to neuvedlo do rozpaků, nezahanbilo. Kolikrát raději zaměstnáme mysl svými projekty, takže nás to až od Pána Boha spíš odvádí?

Ale: „Já budu s tebou, kamkoli půjdeš.“ říká Hospodin. Nemusíš se bát na něco nestačit – ale nemusíš se kvůli tomu ani vzdát.

A tu blízkost Boží už dávno nemusíme jen tušit. Vždyť v Kristu Ježíši sám přišel právě do tíhy rozbolavělého světa a sestoupil tam, kam my s druhými jít nemůžeme, kam ani nedomyslíme: do hrobu, do pekel. Prozářil jejich tmu světlem vzkříšení. A můžeme tu připomenout: nepřekonal smrt tím, že by měl hojné potomstvo a nesmrtelnou dynastii. A přece žije. Vstupuje do životů a proměňuje je po svém. Jeho láska je i dnes nám ujištěním o Bohu zastánci živém, milujícím, jednajícím. A to je naše veliká naděje.