Introit

Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka. Haleluja. (Žalm 113,4–7)

Písně

244, 422 (s dětmi), 22, 700, 697,1–3

První čtení

Matouš 17,1–8

Kázání

Genesis 28,10–22

1. Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Zastihujeme teď Jákoba na cestě – tedy na cestě: přesně vzato, na útěku. Proč utíká, slyšeli jsme minule.

Jákob má staršího bratra-dvojče Ezaua a velice prahne po tom, co podle přirozeného práva patří Ezauovi: po dědictví. Ne po penězích nebo majetku, Jákob tuší, že jejich otec Izák má cosi, čeho si cení víc než majetku: Hospodinovo požehnání. Ten zvláštní příslib Boží přízně, který Izák převzal od svého otce Abrahama a který má předat dál, dalším pokolením. Co to vlastně je, tohle Hospodinovo požehnání? Ví to Jákob? Víme to my? Zdá se mi, že Jákob tomu, co to Hospodinovo požehnání znamená, zatím moc nerozumí, bude se to teprve učit v následujících příbězích, z nichž jeden je ten dnešní. Nevíme tedy, jak moc toho o Hospodinu a jeho požehnání ví, ale zřetelně cítí, že to je něco důležitého a velmi to chce mít. Udělal pro to všechno. Využil příhodnou situaci a koupil od svého hladového bratra prvorozenství za jakési dobré jídlo. Zřejmě však prá­vo­plat­nosti takového obchodu moc nevěřil, protože když se jeho otec rozhodl předat požehnání Ezauovi, Jákob se nedovolal svého práva, ale poslechl svou matku – jejímž byl oblíbeným dítětem – a nastrojili na slepého Izáka podvod, a tak Ezauovi požehnání „vyfoukli“. A jak už to s takovým jednáním bývá, nedopadlo to dobře. Pravda vyšla najevo a podvedený Ezau se rozzuřil natolik, že se rozhodl svého lstivého bratra zabít.

Jákob je tedy a útěku. Matka jej poslala do Cháran ke svým příbuzným, aby si tam prý našel nevěstu, a aby tam posečkal, „dokud rozhořčení tvého bratra nepomine“ (27,44). Matka řekla doslova „na pár dní“, ale to zřejmě trochu malovala situaci narůžovo. Ve skutečnosti je krajně nejisté, jestli se Jákob vůbec kdy vrátí do té země, s níž souviselo ono Hospodinovo požehnání, o které tak velmi stojí. Zdá se, že to s tím úsilím trochu přehnal.

2. Teď je na útěku – a na té cestě narazí na jisté místo. „Jisté místo“ – tím jako by na nás vypravěč pomrkával: však víte. Víme, už jsme to vyprávění slyšeli celé. Jákob s úžasem dojde k závěru: není to nic jiného, než dům Boží. Ke svému překvapení totiž zjistí: jistě je na tomto místě přítomen Hospodin – a já jsem to nevěděl! Mohl to vědět? Měl to vědět? Jak se pozná místo, na němž je přítomen Hospodin? Měl alespoň počítat, že se něco takového může stát? Vždyť tolik usiloval o Hospodinovo požehnání! Zcela udiveného, překvapeného, „konsternovaného“ Jákoba nám to vyprávění staví před oči.

Snad abychom si uvědomili: slyšet o Hospodinu, tak „nějak“ o něm vědět je jedna věc – a „narazit“ na místo jeho přítomnosti je věc jiná. Vyprávění o Jákobovi naznačuje, že to „místo“, na které „narazil“, už zřejmě byla jakási svatyně, tedy místo nějak označené, asi nějakými nápadnými kameny, taková „kaplička“ pod širým nebem. Jákob jeden z kamenů použil – sotva jako podložku pod hlavu, spíš nějakou ochranu, možná i ochranné znamení. Nejspíš tedy zaznamenal, že to je svatyně. Z toho však ještě nepoznal, nedozvěděl se z toho, že na tomto místě je přítomen Hospodin.

My jsme se tady sešli v kostele, to je také zvláštní „místo“. Na rozdíl od Jákoba jsme na to místo „nenarazili“, nejsme tady náhodou, přišli jsme sem a chodíme sem, protože s tou Boží přítomností nějak počítáme, čekáme na ni. Nějak podobně na tom byli asi i první posluchači toho biblického vyprávění. Znali Bét-el jako slavnou svatyni (poutní místo, řekli bychom dnes), možná do ní sami chodili. A asi tam nezažívali to, co prožil Jákob. Jen si to připomínali, tak jako my si to připomínáme dnes.

A když na takovém místě Hospodinovu přítomnost skutečně prožijeme, vždycky nás to překvapí. Ta skutečná Hospodinova přítomnost se nedá poznat nějak předem, byť to bylo v kostele, ve shromáždění, kam kvůli ní chodíme. To udivené, až zděšené Jákobovo vyznání na tomto místě je přítomen Hospodin – a já jsem to nevěděl bude aktuální vždycky. I se všemi svatyněmi, kapličkami kostely a katedrálami žijeme ve světě, v němž je Boží živá přítomnost nečekaná. Ta místa tu jsou proto, aby nám přece jen připomínala, že se to může stát, že Hospodin takto jedná.

3. Teď už se však obraťme k tomu, co se to vlastně Jákobovi na tom „místě“ stalo. Ve snu tam viděl, co jinak neviděl – a slyšel, co jinak neslyšel.

Nejprve to vidění. Viděl žebřík – nebo spíš jakési schodiště, prostě něco, po čem se dá chodit nahoru a dolů – opřený o zem, ale sahající až do nebes. Spojení mezi nebem a zemí. Nebe, to je docela jednoduše místo, kam právě ze země nijak nedosáhneme, něco, co bude vždycky „nad námi“. Proto se o nebi přemýšlí jako o místě, kde přebývá Bůh. Bůh na nebesích, to je vlastně docela přirozená představa, s tím problém nemáme. Problém je to, jestli je nějaké spojení z nebe na zem. Jestli to nejsou dva úplně oddělené světy. A zdá se, že jsou. Opakovaně se nám zdá, že mezi nebem a zemí se nic neděje, žádná komunikace neprobíhá. Ano, můžeme vzhůru pozvedat své zraky i hlasy – ale slyší nás někdo? Tak tedy, Jákob – ke svému překvapení, až hrůze! – vidí, co se jinak nevidí. Vidí spojení mezi nebem a zemí, na němž probíhá čilý provoz.

Toho si také můžeme všimnout: ty schody nejsou přistaveny pro něj, aby se po nich sám vydal vzhůru, jak si to lidé často přejí a představují. To schodiště je určeno pro zvláštní bytosti – jsou tu nazvány poslové Boží – které po něm vystupují a sestupují. Moderně bychom asi řekli, že tu funguje „komunikační kanál.“ Ty „posly“ si máme představit asi nejen jako nositele zpráv, ale jako vykonavatele úkolů. Je to zřejmě jakási obdoba toho, jak panovníci tehdy spra­vovali své říše: do hlavního města přijížděli úředníci podat zprávu o vykona­ném poslání a jiní s novým úkolem vyjížděli. A Jákob vidí, že něco podobného se děje i mezi nebem a zemí.

Pro nás je ta představa andělů (Božích poslů) trochu zvláštní. Zvykli jsme si zdůrazňovat, že takovými Božími vyslanci ve světě jsme my sami. My že máme být nástroji Božího působení ve světě. Na tom něco je. Ale tady si máme s Jákobem – k jeho i ke svému překvapení – dát připomenout, že to zdaleka není všechno. Ta biblická řeč o andělech nám připomíná, že Boží dílo ve světě nestojí a nepadá s tím, co zařídíme (a nebo naopak pokazíme) my. Bůh má také svoje vlastní nástroje, prostředky, „posly.“ Vyostřeně to pak vidíme na Ježíši Kristu, o němž už první křesťané vyznali, že v něm jednal Bůh sám, přímo, že v něm sám do našeho světa vstoupil.

4. To Jákobovo vidění je však vlastně jen scénou ke slyšení. Nejen ten „komunikační kanál“, nejen Boží poslové plnící jeho úkoly, Hospodin sám je tu přítomen – ve svém slovu. Popis té přítomnosti je neurčitý: dá se to přeložit, že Hospodin stál nad ním (nad schodištěm), ale také stál u něj (u Jákoba).

V každém případě Jákoba ujišťuje, že je a bude s ním. To je ještě jiný druh přítomnosti Boží. Zde, na tom zvláštním místě bylo Jákobovi dáno nahlédnout do skutečnosti jinak neviditelné, do toho, že Hospodin na nebesích nenechává zemi prostě být, ale že tady koná své dílo. Tady na tom místě proto zanechá znamení na trvalou připomínku této skutečnosti, označí to místo jako Dům Boží (to znamená Bét-el) a Brána do nebes. Ale slyší tu přímo od Hospodina, že jeho přítomnost není vázána na toto místo. Dostává slib, že Hospodin je s ním a bude ho střežit všude, kam půjdeš. Může počítat s Boží přítomností také, až z tohoto místa odejde, až se probudí z toho snu a to spojení nebes a země bude opět neviditelné. Podobně to pověděl vzkříšený Ježíš svým učedníkům: „já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20). To můžeme považovat za platné, nezměnitelné slovo i pro sebe, na cestách, na něž se vydáme z tohoto místa.

Ale přitom se tím slibem Hospodin nestává nějakým ručitelem Jákobových vlastních plánů, jak si pořád znovu máme sklon ujištění o Boží dobrotě a věrnosti vykládat. Je to něco mnohem lepšího! Hospodin tu Jákoba zároveň ujišťuje, že ty cesty, na nichž jej hodlá provázet a střežit, budou a zůstanou součástí jeho, Božích plánů, že skrze Jákoba bude konat své dílo: neopustím tě, dokud neučiním, co jsem slíbil (tak doslova). Tady je vyjádřeno, že Boží věrnost znamená především, že Bůh je věrný sobě samému, svému dobrému rozhod­nutí a dílu, které nepřestává konat. V tom je neústupný. A to je pro Jákoba i pro nás moc dobře.

5. Jákob byl překvapen tím, co na tom „místě“ prožil, ale pro nás může být překvapivá i jeho reakce. Především, když o tom místě po svém probuzení mluví a označuje je za „Dům Boží“ a „Nebeskou bránu“, říká o něm že je to místo hrozivé (ČEP: „vzbuzuje bázeň“). My asi snadněji rozumíme žalmistovi, který mluví o tom, jak si „zamiloval místo, kde má příbytek Hospodinova sláva“ (Ž 26,8), rozumíme Petrovi, kterému se na hoře proměnění zdálo, že „je dobré“ být na tom místě, kde je Boží blízkost zřetelná. Jákoba však setkání s Hospodinem naplnilo „bázní“, nebo i „hrůzou“.

A všimněme si, nebylo to tím, že by na něj Hospodin byl nějak přísný. Naopak. I to je vlastně podivné: mohli bychom čekat, že to za ten ošklivý podvod, jehož se dopustil na svém otci, Jákob od Hospodina pěkně schytá. A Hospodin mu místo toho vlastně to požehnání potvrdí! Ani náznak nějaké výčitky. A přece je Jákob z toho setkání naplněn bázní. Ostatně i na Petra to pak přišlo! A můžeme dát slovo jinému žalmistovi, který o Hospodinu vyznává, že „vzbuzuje bázeň“ svým odpuštěním (Ž 130,4).

Zvláštní je pak i ten slib, který tu Jákob nakonec slavnostně pronáší. Trochu to kontrastuje s tou bázní, vyznívá tak trochu sebevědomě: Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit… bude mi Hospodin Bohem. Najednou jako by si kladl podmínky! Ale on tu vlastně jen realisticky popisuje, jak se člověku Hospodin stává Bohem. Ne jako zděděný zvyk, ale skutečně, osobně. Jákob tady vlastně jen bere Hospodina za slovo. A slibuje, že to Boží jednání, bez něhož skutečná víra není možná, neponechá bez odpovědi, že to nebude ignorovat, že na Boží věrnost neodpoví nevírou. Říká tu vlastně, ano slibuje, to jediné, co člověk tváří v tvář Bohu může slíbit: ne že bude vzorný, že si sám Hospodina zaváže svou poslušností a vůbec dobrotou, nýbrž naopak, že se sám nechá zavázat dobrotou a věrností Boží. Bere Hospodina za slovo. To je víra. I to se můžeme od Jákoba přiučit.

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, tys nám zcela překvapivě, nečekaně, až neuvěřitelně, ukázal Boží věrnost. Ty dobře znáš naše cesty a útěky, ale mezi námi a s námi vedeš svou cestu. Sám ses nám stal cestou k Bohu, když ses před tím stal Boží cestou k nám. Prosíme tě, provázej nás tam, kam půjdeme, dávej nám setkávat se s tvým milosrdenstvím, a tak nás veď po své cestě. Amen.