Introit: Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil. Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. Navrať se k nám, Bože, naše spáso! (Ž 85, 2n.5a)

Písně: 589; s dětmi S 389; 81,1–2; 22; 716

Čtení: Gn 27, 1–29

Text: Gn 27, 30–33. 41

Milí bratři a sestry,

Jákob získal požehnání. Ale za jakou cenu? Vypadá to, že z Izákovy rodiny zůstaly trosky. Všechny vztahy – mezi manžely, rodiči a dětmi i mezi sourozenci jsou rozbity. Kdo za to může? Bůh? – Tak se většinou lidé ptají, když se jim něco zlého přihodí. Řeknou, „to nás Bůh trestá“, nebo „to Bůh na nás dopustil“. Jak to však bylo doopravdy? Vždyť členové Izákovy rodiny si s Božím zaslíbením pohrávají podle svých představ. Můžeme pak jen žasnout, že navzdory všemu lidskému chytračení, se splní Boží předpověď, kterou svěřil Bůh Rebece před narozením synů, že „starší, silnější bude sloužit mladšímu, slabšímu“ (25, 23). A právě on, druhorozený Jákob, získá Boží požehnání.

Kolik odvahy, a nebo přesněji drzosti, potřebovala matka Rebeka se synem Jákobem, aby prosadili svůj plán. Nevyznívá to spíš trapně, než statečně, když Rebeka poslouchá za dveřmi, jedná za zády manžela, navádí Jákoba a zinscenuje tu podvodnou hostinu i s převlekem Jákoba za chlupatého Ezaua? A ten později požehnaný Jákob, nepůsobí snad jako pasivní nedospělý mladíček, který jen udělá, co se mu nařídí a kam je postrčen? Své obavy před otcovým hněvem a prokletím přenechá matce, ba i trest by nechal nést matku, jakoby opravdu byl ještě nedospělý. Praotec Izák i prvorozený syn Ezau se zase chovají jako poněkud zmatené a zoufalé postavy tohoto dramatu. I když ze začátku si i oni mysleli, že věci pevně drží a ovládají. Izák zestárl a oslepl. A to byl pro něho jasný signál, že nastala doba, kdy má dědictví předat svému prvorozenému. Zdá se to docela rozumné. Člověk si má poměry v rodině uspořádat, dokud je toho ještě schopen. Jenže Izák byl Boží vyvolený! Jeho dědictví nejsou jen stáda a stany. On je nositelem Božího požehnání. Pozor! Jen nositelem. On požehnáním nedisponuje, jeho úkolem jen bylo předat je dál, až o tom Hospodin rozhodne a dá mu to vědět. Izák se však rozhodl sám, bez Božího slova, podle hledisek obecně lidských – „zestárl a jeho oči vyhasly“. Spíš to však dělá dojem, že je tu diskrétně popsáno, že duchovně zchátral. Chová se jakoby opravdu předával světské statky – synovi, který ani o nic jiného nestojí. Ezau opravdu od dětství měl zájem o docela jiné věci než o víru v Hospodina. O zvláštní pověření a nesení Božího zaslíbení jakoby nic nevěděl a nestál o to. Byl to „muž pole.“ Otec to však nechce vidět, že tento syn se nehodí ke službě Hospodinu. Izákovi se silák a lovec líbí. Odtamtud „z pole“, kde sídlí božstva úrody a plodnosti mu má Ezau přinést maso a z něho uvařit „pochoutku“. Tohle jej má posilnit, aby synovi „požehnal před Hospodinem“. Má však specialita z divočiny obnovit schopnost vykonat bohoslužbu? Spíš to vypadá, že Izák se chystá synovi předat fyzickou sílu a bujnou náladu. Ale Ezau je s tím srozuměn a na nic se neptá.

Všechno se seběhlo jinak, než Izák chtěl. Mladší Jákob jej podvedl a Izák se zhrozil, když zjistil, že požehnal jinému. Jákob již podruhé přelstil bratra a připravil jej o to, co mu přirozeně patřilo. Přirozeně. Ale ne podle Boží vůle. Podle Boží vůle dostal Jákob požehnání právem. Nemusí to však znamenat, že je dostal správným způsobem, když slavnost Hospodinova požehnání proběhla jako podvodná fraška. Co jiného to bylo? Rebeka lstivě nastrojila Jákoba do Ezauových šatů. Co ji hnalo, že se odvážila podvést manžela? Byl to strach a netrpělivost, že Bůh nevyužije příležitost a její miláček Jákob přijde o požehnání. Copak Bůh zapomněl na zaslíbení, které jí o synech sdělil v těhotenství: „Větší bude sloužit menšímu“? – „Teď a nebo nikdy! Bohu je potřeba pomoci, aby se požehnání dostalo na správné místo, a je to jen na mně.“

Neuvažují tak někdy rodiče, když se jim zdá, že Bůh jejich dětem neprokazuje přízeň včas, a oni že musí vzít věci do vlastních rukou a nenechávat je na Hospodinu? Tak nějak mohla uvažovat i Rebeka. Zdá se, že se jí to povedlo: Jákob odešel z otcova stanu s požehnáním. Ale žádné štěstí se v rodině nekoná: otec se otřesen hroutí, bratr pláče a zuří.

Ano Jákob získal všechno, to je pravda. Izák omámen vůní pole z ukradených Ezauových šatů se nechává unést a v požehnání mu zaslíbenou zemi líčí v těch nejlepších barvách – bude úrodná a příjemná k životu, jako ráj, jako Boží království, svlažovaná rosou z nebe. Požehnání, které kdysi dostal Abraham znělo poněkud střízlivěji. Dále má mít syn svobodu od všeho, co zotročuje – od lidí jedné krve, od bratrů; i od národů, kterým bude panovat. A jako vrchol požehnání je Jákobovi zaslíbena Boží ochrana. – Když Ezau naříká a zoufale prosí Izáka o požehnání také pro sebe, může dostat jen rub toho, co získal Jákob. Nic jiného. Požehnání je jen jedno a Izák není jeho pánem, aby je zase Jákobovi odebral a dal Ezauovi. A tak se Ezau naopak bude muset toulat po zemi, prchat z místa na místo, protože jen tak se vyhne poddanství svému bratru. (vv.39–40) On nemá mít domov v zaslíbené zemi.

„Proč otče, což máš jen jedno požehnání?“ – Což existuje jen „buď a nebo“? Což je možná jen víra a nevěra, jen zbožnost a bezbožnost? Nejde to být trochu Boží vyvolený, ale trochu i „muž pole“? Být částečně křesťan a trochu i pohan? Nešlo by to řídit se trochu podle Božího slova a trochu podle sebe? – Ne, to opravdu nejde. Je jen jedno požehnání. Nejde to mít několik želízek v ohni, a být zadobře s duchy pole i s Hospodinem, být na straně pohanů i Božího lidu zároveň. Nejde to dojít spasení trochou pověry, trochou víry, trochou morálky, trochou vzdělanosti. Nejde to namixovat od každého trošku, mít to všude pojištěné. Jákob kvůli Božímu požehnání vsadil všechno – své pohodlí, bezpečí, klid v domě, ba i morálku a čest. Proto to byl on, kdo požehnání dostal. Ezau si dovedl představit život bez Božího požehnání. Začal se o ně zajímat, až když bylo ohroženo. Zoufale je chce teprve, když mu je bratr ukradl. S tím se však nesmíří, postaví se třeba proti samotnému Bohu a ukáže teď zase on, jak dovede vzít věc do svých rukou, co on, „muž pole“, dovede: „Zabiji svého bratra Jákoba!“

To jsou ty trosky, které zbyly z rodiny vyvoleného Božího a požehnaného Izáka. Žádný kladný hrdina v tomto příběhu není: Zmatený stařec, nešťastná Rebeka, která v jednom okamžiku přišla o oba syny. Ezau ochotný k bratrovraždě. A bohatě požehnaný Jákob – který však ze zaslíbené země nic nemá, protože vzápětí musí utéct před vlastním bratrem. Proč to došlo tak daleko? Kde je Bůh? – Bůh je tam, kde je jeho požehnání. Nechá Jákoba obtíženého vinou lži a podvodu nést nejvzácnější dar, skrze který mají dojít spásy národy země. V tak chatrných rukou nechá své požehnání. Nezruší je, nezatratí Izákovu rodinu, neskoncuje s nimi. Bude znovu budovat svůj lid i z těch trosek, do kterých se lidé dostali svou vlastní netrpělivostí a strachem z toho, že Bůh zmešká příležitost. I navzdory lidské manipulaci a svévoli Bůh Izákovu synovi svěřuje své požehnání pro rodící se lid Boží. A sám půjde s ním. Neštítí se lidské špíny, nezůstane ochromeně stát nad lidskými úskoky a mstivostí. Nýbrž jde s lidmi dál a naše zlé činy – dokonce i ten nejhorší čin v dějinách – vztyčený kříž pro Božího Syna! – Bůh obrací k dobrému cíli, k požehnání národům.

Modlitba: Bože Abrahamův, Izákův i Jákobův, Otče našeho Pána Ježíše Krista, prosíme, chraň nás před tím, abychom do tvého království chtěli vstupovat násilím a abychom je šířili špinavými prostředky. Amen.