Introit: Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: „Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.“ (Za 8, 23)

Písně: 94,1–3; s dětmi 757; 302; 399; 765,1–4

Čtení: Gn 26, 12–25

Text: Gn 26, 26–33

Milí bratři a sestry,

nezdá se vám, že Izák je divný zastánce Boží věci? Ustupuje a ustupuje. Měl by se přece trochu opřít, postavit se. Pro Hospodinovo požehnání je tak vážený, že mu pohané závidí, že se ho bojí a proto jej posílají pryč a Izák jim jen ustupuje. Vůbec nehájí své oprávněné nároky. Měl by přece své vážnosti a jejich bázně trochu využít. Mohl by tím rozšířit svůj vliv a otevřít Boží věci dveře. Měl by ji trochu bojovněji zastávat. Domníváme se, že bychom si počínali statečněji? Přinejmenším bychom se tak snadno nedali. Díváme se na Izáka trochu s patra. Ale Boží věc má jinou taktiku a strategii než naše lidské věci. A tady jde o Boží věc! Prosazuje se docela jinak než věci a plány naše. Vždyť nakonec, po všem ustupování, k Izákovi přichází sám král s velitelem vojska a s prosbou o smlouvu. I ti, kteří jej od sebe vyhnali, kteří mu záviděli, kteří se ho báli, kteří jej nenechali na pokoji, ti poznají, že Hospodin je s ním (v. 28), že Izák – ten ustupující Izák! – je požehnaný Hospodinův (v. 29). Na Izákovi vidíme cesty požehnaného.

Jak vypadají? Především, Hospodinovo požehnání neznamená vždycky a hned také přízeň v očích ostatních. Izákovi Hospodin požehnal i v cizí zemi, takže se velice vzmohl, nejen majetkem, ale i svým vlivem a proto mu Pelištejci záviděli. Požehnaný Hospodinův je přitažlivý, nemůže se ukrýt a utajit. Mnozí o něm vědí, mnozí od něho mnoho očekávají, mnozí k němu přicházejí – ale je při tom i zvláštním způsobem osamocen, vydán nesnázím, nedorozumění, protivenství a soužení. Neusmívají se na něj všichni. Neuznávají jej všichni. S některými se asi neshodne, s některými nevyjde. Požehnání Hospodinovo není jen milost, milosrdenství – ale také pravda. A proto tahle odlišnost, zvláštnost přitahuje a vábí – i burcuje, odpuzuje a provokuje. Požehnání nelze měřit mírou obliby. Požehnání Hospodinovo nezaručuje bezstarostný a jen úspěšný život. Požehnaný není vítaným miláčkem společnosti. Požehnání je totiž také úkol, poslání. Takovou cestu tedy Izák nastupuje. Pod křížem protivenství, nenávisti i závisti hrozí, že víra zakolísá a ochabne. Žádný boj není bez námahy a žádné vítězství a žádná prohra bez únavy. I víra potřebuje posilu či aspoň oddech.

Kam půjde Izák pro posilu a odpočinutí a oddech? Ke studním, které vykopal a pojmenoval Abraham (v. 18). Vědomě se vrací k těm zdrojům a pramenům, z nichž žil a čerpal jeho otec. Tam, kde jsou znamení Boží péče, Božího Slova, jeho skutků – tam, kde jsou památníky poslušnosti a věrnosti. Tam se lze posílit a občerstvit po boji k boji dalšímu. Víra se bez toho neobejde. Nevydrží. Co my? Máme se kam vracet? Budou se moci i naše děti vracet k památníkům naší poslušnosti a věrnosti? Budou se moci vracet k těm zdrojům, z nichž žijeme my?

A pak: Izák a jeho služebníci kopali a vyhloubili nové studně (vv. 25 .32n). Nemůže přece žít jen z toho, co udělal otec. Je nutno jít dál, nelze přešlapovat na místě. Izák přece ještě není u cíle, kdopak z nás u něho už je? Pán Bůh má pro nás ještě pořád nové úkoly a nová zaslíbení. Volá nás, abychom usilovali o nové věci. Tak Izák začíná nové věci – a to takové, které jsou prospěšné všem. Z jeho studnic budou moci pít i jiní. Kopou novou studni a když se o ni hádali gerarští pastýři, dají ji jméno a ustoupí (vv. 19-20). Také od další ustoupí, když o ni vypuknul svár (v. 21). Právo má na obě studnice, vždyť je vykopali jeho služebníci! – ale nijak své právo nehájí a neprosazuje. Nebojovně ustupuje i před neoprávněnými požadavky. Ustupuje, až najde studni, na niž si (nyní) nikdo nárok nečiní (v. 22).

Ustupuje? Nebo jde vpřed, aby mohl připravit novou studnu pro další? Nevyklízí pozice, nelikviduje, ale hloubí studně nové a nové. Je příkladem i pro nás. Pro církev. Mnoho práce v mnoha oblastech začala církev. Začala vědu – bez biblického svědectví by nebyla věda tam, kde je teď, snad by nebyla ani možná. Nyní ji konají jiní, jiní si na ni dělají nárok – ustoupili jsme. Církev se velice zasloužila o vzdělání – vzpomeneme si třeba na Komenského, ale i na klášterní školy aj. – nyní se o vzdělání většinou stará stát. Ustoupili jsme? Nebo smíme jít vpřed, abychom začali zas něco nového, nač ještě nikdo nepomyslel? Církev se velice zasloužila o zlepšení životních podmínek, ať už přímo nebo nepřímo. Dnes se o ně starají jiní – opět jsme museli ustoupit. Nebo přišli jiní na naše místo, abychom mohli jít dál? Snad to Pán Bůh skrze církev připravoval cestu, po níž jdou jiní. Jsou to takové vedlejší účinky evangelia. Pán Bůh tu má církev jako připravovatelku nových cest pro ostatní. Chce, aby hledala a usilovala o nové věci, z nichž by měli užitek všichni. Aby rozdávala, rozsévala nové semeno. Není vždycky náš úkol, abychom i sklízeli plody.

Ustupuje Izák? Nikoli, jde vpřed, aby připravoval nové studnice pro ostatní. Je tu pro ostatní. I pro ostatní.A tak „postoupí dál“, až se dostane ke studni, o níž už hádka není – kde „Hospodin poskytl prostor“, uprostranil, otevřel výhled naděje, vyvedl z úzkosti a z úzkých (v. 22). On vskutku vyvádí z úzkosti a ze sevření. Izák to pozná, okouší a svým způsobem života to ohlašuje a šíří. I to je totiž služba požehnaného, že ohlašuje pro všechny naději.

Nepotřebujeme to slyšet naléhavě i my? Zdá se nám, že jsme se my i ostatní dostali do slepé uličky? Že nevíme kudy kam? Že pro nás v této zemi není místo a uplatnění? Ztrácíme hlavu a naději i odvahu?

Smíme vědět, že Hospodin i dnes vyvádí z úzkých i z úzkostí, že otevírá i zdánlivě slepé uličky, že dává výhled naděje. A smíme to i ostatním připomínat a zvěstovat. Smíme hledat cesty dorozumění a jít po nich i před ostatními. Snad proto jiní převzali práci, kterou konala dřív církev, abychom dnes měli čas na tu naléhavou službu dorozumění, smíření, naděje. Izák je tedy pro nás příkladem dobré cesty, i když se na první pohled zdálo, že ustupuje. Vždyť nakonec přece přijde tam, kde na něho čeká Hospodinovo Slovo, které potvrzuje, že cesta nebyla zbytečná a marná – že je otevřen výhled naděje: „Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti.“ (v. 24). V tomto zaslíbení smíme jít dál bez obav, bez reptání a bez stýskání. Smíme konat potřebnou práci pro své současníky. Třeba takovou, kterou nikdo dělat nechce. Smíme hledat a ukazovat a připravovat nové cesty a nové zdroje, z nichž budou pít a žít ostatní.

A pak čeká Izáka veliké překvapení: přichází k němu týž král, který jej od sebe vypověděl. Teď s ním chce uzavřít smlouvu, protože poznal, že s Izákem je Hospodin a že on je Hospodinův požehnaný (vv. 16. 26-30). Proč to nepoznali, když u nich Izák žil a prosperoval? Patrně proto, že bohatství a úspěch vyvolá zištnost nebo rovnou závist spíš, než přátelský zájem. Teprve nyní, když Izák ustupuje, když nehájí své právo, když usiluje o pokoj, přicházejí k němu. Již se ho neobávají, ale důvěřují mu. Tato „úzká cesta“ požehnaného končí vítězstvím. Král za ním přichází s prosbou o smlouvu. Není ztracená věc, kterou Izák zastával. Není ztracená věc, kterou tu my smíme zastávat. Přijdou i ti, kteří nám snad nerozumějí, kteří nad námi lámou hůl, kteří nás tu nechávají jen dožít, či kteří mají jen výčitky, pohrdání a posměch. I ti přijdou. Vzpomeňte si na prorocké slovo, že se k Sijónu pohrnou národy – pohané! Proč? – Pro Slovo, které Hospodin dává zvěstovat (Iz 2,2-4). „V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh“ (Za 8,23, srov. 1 Kor 14,24-25).

Ale nepřehlédněme: za Izákem přichází král po jeho „ústupu a ústupnosti“, přesněji, po jeho službě. Církev si nezíská vážnost a úctu významem, popularitou či majetkem, ale službou, kterou všichni tolik potřebují; službou k dorozumění, pokoji, k naději – k životu. Tím, že půjdeme vpřed a budeme připravovat nové cesty, kopat (v Písmu) nové studnice, z nichž by mohli pít a žít ostatní. Církev tu není sama pro sebe, ale pro Pána Boha a pro svět. Vždyť má jít po stopách Ježíše Krista. Ne od slávy k slávě, ne od vítězství k vítězství, ale od služby k službě, od naděje k naději.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, šel jsi před námi. Ukázal jsi nám cestu. Věříme, že jednou dojdeme tam, kde jsi ty a již naší služby nebude třeba. Pak všechno a všechny naplní pokoj a radost. Amen.