Introit: Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. (Ž 32,8)

Písně: 283; s dětmi S 389; 305; 701,1.2.5; 777

Čtení: Mt 19, 27–30

Milí bratři a sestry,

možná vám ten způsob, „jak ženili Izáka“, připomene dávné časy, o kterých se dnes vypráví s lehkým pousmáním. My už tohle nemusíme. My máme svobodu a lidská práva, proto se nikomu nedá nařizovat, že se musí ženit a už vůbec ne, koho si má vzít. Sňatky z rozumu se nám zdají neetické. – I když ne tak docela. V současnosti už lze znovu slyšet názor, že naše praprababičky možná byly nakonec v manželství šťastnější, protože jim rodiče vybrali moudře partnera, který se k nim hodil. Rozhodně prý byla taková manželství trvalejší. – Kdo ví. Ale o tohle v případě Abrahama a Izákovy ženitby tak úplně nešlo.

Pokusme se povědět, o co tu tedy jde. Podobnost s těmi našimi „starými časy“ je jen zdánlivá. I když ten služebník, či správce domu, by mohl připomínat dohazovače, kteří sňatky mezi rodinami domlouvali. Abrahamův služebník nebyl však žádný dohazovač. Nezáleželo na jeho výmluvnosti, ale na věrnosti a poslušnosti jeho pánu Abrahamovi, který jej vyslal plnit vůli Boží. Vůlí Boží bylo, aby zaslíbené požehnání Boží mohlo být předáno do další generace. Z Abrahama a Izáka na další potomky, a tak pokračovat dějinami k cíli – k záchraně lidstva. Služebník si byl vědom vzácnosti takového poslání, i řady okolností, které by mohly jeho úkol pokazit.

„Co kdy mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země? Mám tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?“ – „Chraň se tam mého syna zavést!“ Jednoznačně tuto možnost odmítá Abraham. Vždyť to bychom se vraceli! A my se vracet nesmíme! Každá generace, popošla-li o kousek dál v dějinách neseného požehnání, nesmí se vracet na začátek – tam, kde ještě Hospodina neznali a teprve se od pohanských model měli odtrhnout. K tomu je teď zvána Izákova nevěsta. Aby se připojila k rodině víry. A po ní další a další.

Otázka toho služebníka je však pochopitelná. Co když ona nebude chtít odejít z rodného domu? Vydat se proti proudu, proti pravidlům. Normální tehdy bylo, že se ženich připojil k rodu nevěsty; tedy on měl opustil svého otce i matku. Zde to má být jinak: „Chraň se tam mého syna zavést!“ Zní důrazné varování. To by byla cesta zpátky. „V takovém případě se vrať sám.“ Abraham raději riskuje, že nevěsta nebude žádná. Vždyť on udělal s Hospodinem právě tuto zkušenost. „Hospodin, Bůh nebes a země, který mě vzal z domu mého otce, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu …“ To je Abrahamova víra. Z milosti Boží je tu syn Izák. Stejně tak se může nyní Bůh milostivě postarat o to, aby Izák mohl založit svou rodinu. „On sám vyšle před tebou svého posla a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna.“

V této důvěře tedy služebník vloží zdar cesty na Hospodina. Tento služebník je naprosto spolehlivý a zjevně rozumí, že úkol má ve svých rukou sám Hospodin. Proto se na každém kroku modlí. Nedá se to přehlédnout. Od samotného začátku, když přišel ke studni u Cháranu – prosil „Hospodine, dopřej mi to prosím, a prokaž milosrdenství mému pánu Abrahamovi … dívce, která přijde, řeknu, nakloň svůj džbán, abych se napil. Odvětí-li: Jen pij, a také tvé velbloudy napojím, předurčil jsi ji pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi mému pánu prokázal milosrdenství.“

A přišla Rebeka, dcera z Abrahamova příbuzenstva a ochotně vyhověla služebníkově prosbě. A on na to? – Nepřisvojí si úspěch. On se stále znovu klaní a děkuje Hospodinu, že jeho cestě dopřává zdar. „Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abrahama, že od mého pána neodňal milosrdenství a svou věrnost. Přivedl mě až do domu bratří mého pána.“ A když vypráví Rebečinu bratrovi Lábanovi a pak jeho rodině o svém pověření, o požehnaném Abrahamovi – není to předvádění movitého ženicha Izáka, ale znovu a znovu svědectví: Jsme na tom tak dobře a já jsem tu dnes proto, že Hospodin si to přeje a my se jen zapojujeme do jeho plánu. Kvůli tomu, aby jej poznala další generace, je nutné, aby vaše Rebeka opustila svou zemi, svou rodinu, své náboženství a tak jako otec Abraham, i ona aby se vydala na cestu za naším Bohem.

Takové svědectví víry svou vlastní vahou přiměje Rebečinu rodinu, aby dívce nebránili a propustili ji ze svého domu. Aby ji nechali jít za tímto Bohem, který si tak hledí svých věrných a svěřuje jim toto svaté pověření: nést Boží požehnání všem národům země. Ale jak jsme řekli, toto pověření, tato výsada zároveň žádá velkou odvahu a víru. Nevěsta není koupena – množství darů tu má jen potvrdit Boží požehnání. Ani není zajata a odvlečena, jako tomu bylo v jiných kulturách. Ba, ani není oslněna ženichovým lepým vzhledem a sympatickou povahou. Vždyť Izák tu ani není přítomen. Rebeka jej uvidí až v jeho zemi těsně před svatbou. To vše je potřeba říct, aby bylo jasné, že cesta do rodiny Božího lidu je jen cestou víry a odvahy. A Rebeka se ukáže být odvážnou nevěstou. Možná, když přehodili rozhodnutí na ni, tajně mysleli, že si vyžádá obvyklý průtah 12 měsíců. Přípravu nevěsty. Ale Rebeka toho nevyužije. Souhlasí s okamžitým odchodem. A služebník spěchá. Proti zvyklostem – napřed chce všechno vyřídit a dojednat a pak teprve přijme pohoštění a nocleh. Neudělá si dovolenou na služební cestě, ale hned ráno žádá: „Propusťte mne k mému pánu. Nezdržujte mne, když Hospodin dopřál mé cestě zdaru.“ Riskoval tím dokonce, že nevěsta odchod odloží a on se vrátí s nepořízenou. I tato ochota riskovat vychází z naprostého přesvědčení, že jinak to být nemůže. Služebník se zcela ztotožnil s vůlí svého pána, že Izákova nevěsta má být ženou víry a rozpoznání, že za vším, co se s námi děje, stojí Hospodin a jeho požehnání. I ona, Rebeka, se má spolehnout, tak jako kdysi Abraham, že její cesta je odlišná od té většinové. Odkládá svou minulost a svou budoucnost cele svěřuje do jeho rukou. Přesvědčuje ji jen a jen odhodlání a poslušnost tohoto služebníka Abrahamova. Teď a nebo nikdy. Nepodobá se to pohádkám – tam se princezna zamiluje do služebníka, který si pro ni přišel a pak se šťastně provdá za něho. Ani se to nepodobá sňatkům z rozumu, o kterých se můžeme dočíst v pamětech předků. Rebeka se k Božímu lidu připojuje vírou. Vydává se tedy na cestu, aby se ujala poslání stát se matkou potomstva, které Abrahamovi zaslíbil Hospodin.

Co zatím Izák? – Umět čekat také není jednoduché. O Abrahamovi, jeho otci, již řeč nebude. Sára je po smrti a Izák je zřejmě hluboce zarmoucen nad její ztrátou. Je sám. Najde vůbec útěchu? Mnozí lidé tohle znají. Samotu a dlouhé čekání. Nezřídka se stává, že nevydrží čekat na tu pravou či pravého a spokojí se s někým, kdo je poblíž. „Zavazuji tě přísahou při Hospodinu Bohu nebes i země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kanaanců, mezi nimiž sídlím.“ Izák jistě toto nařízení znal. Bude však dbát na starého otce, když samota doléhá a čas běží?

Z druhé strany – z Cháranu, kde tak dobře pořídil Abrahamův služebník – se zdá být všechno až nápadně jednoduché. Cesta se nad očekávání skvěle daří. Však služebník stále opakuje: to Hospodin dopřává mé cestě zdar. A svým neodkladným návratem nechce dát příležitost, aby se tam vloudily jiné záměry, přimíchalo něco z náboženství Cháranu. Střeží čistotu svého poslání až urputně. A ukáže se, že takové jednání je správné.

Izák zatím trpělivě hledal Hospodina – i on se modlil a čekal u Studnice živého, který mě vidí. Tam, kam chodil i jeho otec, chodí on a jednoho dne uvidí: nevěstu, která se tak odvážně vzdala všech svých jistot a šla do neznáma. Přesně jako Izákův otec a matka;Abraham a Sára.

Úkol je tedy splněn. Může být svatba. Láska přichází nakonec. Zrodí se ze spolehnutí a poslušnosti vůči Božím slibům. – Boží požehnání v dějinách má kdo pronést zase o kousek dál. „Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky.“

S námi a s našimi svatbami to asi bylo jinak; ale není na škodu si tohle jednou poslechnout. Pane, děkujeme za všechny tvé odvážné a věrné svědky, kteří předali tvé evangelium i nám. Amen.