Introit: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. (1J 4,9)

Písně: 502; s dětmi 422; 584; 283; 425

Čtení: Žd 11, 1–2. 8–12. 17–18

Milí bratři a sestry,

vše, co se první urodí na polích a v zahradách, vše, co se první narodí zvířatům či lidem, patří Hospodinu, dárci toho všeho. Tak se to v židovských rodinách po generace učili odmalička. V prvotinách je závdavek požehnání plného. Proto tyto dary lidé přinášeli a přiváděli zpátky k Hospodinu jako výraz vděčnosti a důvěry v jeho ochranu a moc. Proto je obětovali jako dar v chrámu. Později v některých křesťanských rodinách býval první syn posílán do služby Hospodinu jako kněz. Autor tohoto příběhu o Abrahamově zkoušce to bezpochyby také znal a ctil. Na začátku jsme četli: „Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet.“ V centru pozornosti tedy nemá být oběť Izáka, ale zkouška Abrahama. Abraham – praotec víry je tím, na kterém stojí počátek lidu Božího. Abraham se stal vzorem. Apoštol jej umístil mezi hrdiny víry. V dnešním oddíle jde tedy o zkoušku víry.

Víra, aby byla pevná, musí být zkoušena. O tom asi nepochybuje nikdo. Pochybnost je však v tom, jak má být zkoušena. Něco jiného jistě je přinést první úrodu jako oběť, čili dar do chrámu. Něco jiného bylo, když například Chana svého vytouženého syna Samuele ještě jako chlapce přivedla do chrámu, aby tam od malička sloužil Hospodinu. Je to něco jiného, než když Bůh řekl: „Abrahame, vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím.“ Všechno se v nás bouří. Ten Hospodin, kterého známe jako nesmírně milosrdného, že by něco takového chtěl? To přece není možné. To musí být nějaký omyl, který se do Bible dostal pod vlivem cizího kultu, v němž byly oběti lidí a zejména prvorozených dětí běžné. O tom se ví. Ale v Izraeli i v křesťanství to přece je zakázané! Pobuřující! Nesmyslné! – Je tomu tak až dodnes.

A přesto všechno příběh 22. kapitoly knihy Genezis nikdy z Písma svatého vyloučen nebyl. Žádost vyslovuje Bůh, který se nám tu jeví jako cizí, lhostejný, ano krutý. Je to výjimečné, ale ne jediné místo. Vzpomeňme třeba na Joba (např. 10,8), který se s Bohem pře a vyčítá mu, co všechno na něj dopustil. A nebo na modlitebníka z žalmu 22., ve svém utrpení kladoucího naléhavou otázku: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Ano, správně jste si to uvědomili, tuto otázku vyslovil dokonce Ježíš na kříži! Ale podíváme-li se na Abrahama, o kterého jde – on je otcem toho milovaného jediného syna Izáka – tak tento Abraham (podle vypravěče) vůbec nezpochybňuje Boží žádost. Naprosto klidně a poslušně se chystá na cestu, bere Izáka s sebou, dřevo a obětní nůž a jde do té záhadné země či na horu, zvanou Mórija. A jsme to my, dnešní čtenáři, kteří by nejraději text opravili, protože nám to nedává smysl: Je to přece paradoxní rozkaz, když právě na Izákovi Hospodin založil své požehnání! Od chvíle, kdy Abrama povolal, tak mu sliboval zemi a potomstvo. V tom potomstvu mu chtěl požehnat, to znamená rozmnožit jej a nový lid učinit pak požehnáním pro všechny čeledi země. Jak se to však může stát, když bude Izák obětován jako oběť zápalná na oltáři?

Od 12. kapitoly sledujeme, jak Hospodin Abrahama vedl a Abraham se přitom učil. Věřil a poslechl, když opustil svou zajištěnou minulost, která byla v Cháranu a pak v Uru a šel do neznámé země, kterou mu měl Hospodin ukázat. A pak, když syn dlouho nepřicházel a oba se Sárou již biologicky mít děti nemohli, přece trpělivě čekal, dokud se nenarodil Izák.

Pozor! Tak to přece nebylo! Tak dokonalý a pevný ve víře Abraham nebyl. Kvůli hladu utekl do Egypta a svou ženu Sáru tam ohrozil, když ji jako svou sestru na čas nechal faraonovi. A pak ještě jednou Abímelekovi. A jak to bylo s očekávaným synem? Copak si Abraham se Sárou nepomohli náhradní matkou Hagar, z níž se narodil Izmael, kterého pak vyhnali? A Božímu slibu se smáli? Kde je jaká dokonalost ve víře? Kde je věrnost a pevnost?

A tu musíme říct, že věrnost a pevnost je jedině a pouze na straně Boží. Je to Hospodin, kdo přes všechnu Abrahamovu a Sářinu netrpělivost vždy vysvobodil, pomohl a svůj slib dodržel: a narodil se Izák. Ten jediný. Ten milovaný syn.

A nebyla právě tohle Boží výchova, která nakonec vedla k oddanosti a poslušnosti víry? Abraham poznal v Hospodinu přítele, kterému se dá za všech okolností věřit. Proto nyní, i když příteli nerozumí, přece se spoléhá, že on by přece nepřipustil špatný konec po tak dlouhé cestě k požehnání. Nedovolil by smrt jediného, milovaného syna Izáka, když požehnání stojí právě na něm! Abraham obstál v poslední, nejtěžší zkoušce. Již během cesty to pozorujeme. Třetího dne na cestě, kdy už je to obětní místo na dohled, služebníky zanechává se slovy: „… vzdáme Bohu poctu a pak se k vám vrátíme. A šli oba pospolu“, četli jsme. A pak promluvil Izák. Byla to jediná jeho aktivita v celém příběhu. Ptá se: „Otče, kde je beránek k oběti zápalné?“ – „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ Odpověděl Abraham Izákovi. Mohlo to také znamenat: „Můj synu, Bůh sám beránka vidí.“ Mluví z něj naděje, že vše je v rukou Božích a tedy v rukou dobrých a věrných; nebo odevzdanost, že tím beránkem je Izák? Příběh důsledně, krok za krokem postupuje až k dramatické chvíli, kdy otec Abraham pozvedá ruku s nožem, aby svázaného Izáka na oltáři zabil … A v tu minutu zasahuje Bůh. Zkouška je u konce! Chlapci nesmí být ublíženo. „Nevztahuj na chlapce ruku. Nic mu nedělej!“ Hospodin vidí i dává vidět: „Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.“

Ještě se ptáme, zda to bylo tak třeba? Cesta víry nebyla zkrácena. Abraham – praotec víry – došel do cíle. Přesně ve chvíli, kdy mu Hospodin řekl: „Právě jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna. Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jaké písek na mořském břehu,“ a tak dále… A pro nás ten příběh bude navždy součástí poselství o našem Bohu. Pro něho se vyplatí vzdát se zajištěné minulosti i budoucnosti a vydat se na cestu, kterou on ukazuje. Na té cestě víry se rodí Boží lid. Vzniká jako nesamozřejmý dar – jako ten narozený a zachráněný syn. Abraham jej Hospodinu neodepřel. Proto se mohl stát požehnáním pro všechny čeledi země. Z něho vzešel Spasitel světa!

Modleme se.

Hospodine, tvé cesty s námi jsou mnohdy tajemné, záhadné, ale na Abrahamovi vidíme, že je dobré jít s tebou i cestou záhadnou, ano i cestou utrpení, je-li třeba. Díky, že smíme věřit, že povede k vítězství a k radosti. Oslavujeme tě za to! Amen.

Píseň: Hospodin sám národů Bůh, 283