Introit: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel Kristus Pán v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách položené do jeslí. (L 2, 10n)

Písně: 478; Hodie Christus natus; 477,1–3; VP-759; 483; 481

Čtení: Fp 2, 6–11

Milí bratři a sestry,

evangelista Jan začíná svůj spis docela jinak než Matouš a Lukáš. Zde nejsou žádné jesličky v Betlémě a dokonce ani Josef a Marie. Jan si vystačí i bez andělů k tomu, aby nám sdělil to, co chce říct. Začíná zvláštně. V jakémsi „předvěku“ – v prehistorii – dříve než existoval svět a než jsme tu byli my, lidé. Začíná u Slova. „Na počátku bylo Slovo.“ To by nám mohlo, a asi podle Jana mělo, připomenout začátek Bible, kde se také píše o tom, že na počátku byl jen Bůh a jeho Slovo. Slovo mocné a tvůrčí. „To Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ – chce evangelista, abychom pochopili. A pokračuje v tom tónu dál. Ještě jako by se chtěl držet knihy Genezis. O stvoření promluví však stručně: „Všechno povstalo skrze ně.“ Najednou tu máme „všechno“ – vesmír a svět a rostliny i tvory spolu s člověkem. A to vše jen a jen proto, že ve Slovu byl život. Slyšíte, že už je to i o nás: „a život byl světlo lidí.“ Jen je trošku zarážející ten minulý čas: „život byl světlo lidí.“ Dost brzy po začátku všeho se vloudil nepěkný tón, tón ztráty… Život byl světlo lidí. Chce snad Jan naznačit, že lidé nejprve šli, ale teď už nejdou za světlem? Že nehledají život? – To by pak znamenalo, že jdou za tmou a do tmy a že jdou do smrti? – Známe my takto ten pohyb lidstva a pohyb sebe sama? Nebo to nechceme vědět? Jakási hrozba se tu vznáší a kazí nám klidný život? Ale je to, co tu žijeme, ten pravý život? Všelijaké myšlenky a pochybnosti se rojí v hlavě. Ale, zastavme ten proud. Nevedl by asi nikam. Naslouchejme raději evangeliu dál:

„To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila!“ – Ano, píše Jan, tma tu je, ale světlo také! I když je tmy hodně, takže by se zdálo, že může světlo zakrýt a pohltit – to je vlastnost tmy, o tohle usilovat – ale nepodařilo se jí to. „To světlo ve tmě svítí!“ To určité světlo. Nezapomeňme. Ne nějaké umělé. Ani vánoční výzdoba blikající a svítící tak pěkně kolem nás by na to nestačila. „To světlo“ je světlo života, pocházející z Boha a jeho Slova.

A to už jsme opravdu v lidské historii. Na scéně se objevuje člověk – Jan, kterému budou říkat Křtitel – zde však má roli svědka. Je to Jan svědek, který byl poslán a přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle: „Lidé, připravte se, přichází, už přichází, abyste v něho všichni uvěřili, protože v něm je život! To světlo je tu pro každého člověka.“ Tak nás vybízí.

Ale evangelista si ještě docela neodpustí tu prehistorii. Pozornému posluchači neunikne, že znovu odkazuje k počátku, na kterém byl jen Bůh a Slovo se svým světlem. O něm říká, „bylo tu pravé světlo“ a pokračuje „na světě byl, svět skrze něj povstal…“ Tedy teď už mluví „o někom“ O někom, kdo byl spolu s Bohem u toho, když vše vznikalo a rodilo se. To vše, co my tu známe, v čem žijeme, je jeho! On je pánem toho všeho a nyní do tohoto „svého vlastního“ přišel. Jak vzácný příchod! Jaký důvod k radosti a oslavám! Hodí se, a my to dnes v den narození Páně děláme, hodí se zpívat třeba: „Aj čas vzácný přišel, v němž Pán slávy vyšel…“ Ale co to, Jan nenechá oslavy ani rozběhnout, když řekne: „ale jeho vlastní ho nepřijali.“

Tak, konec. Všechny ty prehistorické i historické Boží přípravy na setkání, vyšly nazmar. Jaké zklamání pro Boha! A jaký nevděk od lidí! „Svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Nenašlo se mezi nimi pro něho místo. Neudělali mu místo u sebe doma. Ve svém soukromí. Ani ve svém srdci, které přece potřebuje život. Život stále je světlo lidí! Nejen, že byl na počátku. – Nebo ne? Chovají se lidé tak, že si života neváží? Kazí si jej nejen na bojištích, nejen jedy a stresy, ale již tehdy, kdy nepustí k sobě druhého člověka, nevytvoří rodinu, neudrží manželství, nepostarají se o staré rodiče… A to všechno proto, že jako nedospělé děti křičí: „Já sám! Já sama!“ Nikdo jiný mi nebude do života mluvit! Já jsem světlem sám sobě. Nepotřebuji vedení, nepotřebuji nikoho. Nikomu nepatřím a nikomu se zodpovídat nemusím. Nikomu nemusím být vděčný a nemusím nic vracet. Jsem sám sobě pánem! – Tak to je: „Jeho vlastní ho nepřijali.“ Napsal evangelista Jan.

Zkazil nám Jan vánoce? Je to škarohlíd? Proč raději nepíše o pastýřích a mudrcích a darech a andělích? Jan píše jinak – a přece píše evangelium! Předává radostnou zprávu. Vždyť už jsme od něj slyšeli: „A tma je nepohltila.“ „To světlo ve tmách svítí!“ Ne svítilo. Ale svítí! Jan dodává: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Tak přece. Přece ne všichni odmítli život. Všechny ty přípravy nevyšly nazmar. Jsou takoví, kteří chtějí jít za světlem. Kteří to jsou? Ti kteří „ho přijali a uvěřili v jeho jméno.“ Čí jméno? Toho, který přišel do svého vlastního. Přišel na svět, který je jeho. Mezi lidi, kteří jsou jeho. Ale nejsou jeho poddanými, ne otroky. On přišel, aby z nich učinil své bratry a sestry. Podívejte se, kam až nás Jan podivuhodně přivedl: Ještě před chvilkou ve svém hymnu opěvoval věčné Boží Slovo. My jsme tu byli spolu s horninami a moři, rostlinami i zvířaty, tím vším „co skrze něho povstalo.“ A nyní najednou: „Dal jim moc stát se Božími dětmi.“ Jaká pocta a důvěra! Nikdy bychom neměli na tento úžas zapomenout. Jak jen je to možné být vůči věčnému Slovu ve vztahu: dítě-Otec? Je to možné, milí přátelé, jen proto, jak píše Jan dál, že: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Ve všech dalších kapitolách o tom můžeme číst, jak se to Slovo stalo tělem. Začalo to narozením, jako při nás. Pokračovalo to dospíváním a dospělostí, jako při nás. Ve všem se Bůh setkává s těmi, kteří jej přijali a uvěřili v jeho jméno. A toto setkání má svůj cíl, svou korunu. Ve víře spěje až k vidění: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Tohle zvěstovat, tohle slyšet, je vánoční radost! Opravdová. Nezastíněná ničím temným! Protože Bůh se skutečně setkává – s tebou, se mnou, s námi. Se všemi, kteří jej přijali a uvěřili ve jméno jednorozeného Syna. On, věčné Slovo, překonal nepochopitelné vzdálenosti – kosmické, filozofické, náboženské, ale především vzdálenost od srdce k srdci. Překonal dokonce i smrt a hrob. Tak velice se ponížil, „vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ Tak jej ti, kteří jej přijali, první křesťané, oslavovali v jiném hymnu: „Proto ho Bůh vyvýšil a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno, … a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: „Ježíš Kristus jest Pán!“ Radujme se z něho!

Modleme se.

Přišel jsi, Bože, ve svém Synu Ježíši mezi nás. Kvůli nám ses tak velmi snížil a sloužil nám až k smrti. Vyznáváme, že i naše lhostejnost, někdy nepřátelství, nedostatek lásky a věrnosti zakrývaly, zatemňovaly život, který jsi nám přinesl. Litujeme toho a prosíme tě, abys ze své milosti znovu daroval odpuštění.

Bratře sestro, kdo takto vyznáváš a prosíš, pověz to slovy: Bože, vyznávám svou vinu a prosím o odpuštění.

Slovo milosti: Iz 43, 1–3a