Introit: K výšině zvedněte zraky a hleďte: „Kdo stvořil toto všechno?“ … Proč říkáš Jákobe, proč Izraeli, mluvíš takto: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?“ Copak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. (Iz 40, 26–28)

Písně: 317; 713 s dě; 602,1–8; 283; 406

Čtení: Ko 1, 15–23

Milí bratři a sestry,

minulou neděli jsme spolu s nedělní školou začali číst Bibli od začátku. „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ … „A řekl Bůh: Buď světlo! A viděl Bůh, že to je dobré.“ Přečetli jsme si celou tu krásnou báseň o stvoření a o sedmém dni odpočinku. Dnes se zaměříme jen na stvoření člověka. Na tu korunu všeho Božího stvoření. I ten text, který jsme právě četli, napovídá, že teď, na závěr přijde něco mimořádného. Jako by se Bůh nadechl o něco víc a promluvil něco jinak. Sám k sobě? Nebo k nebeským zástupům? Dávejte pozor, teď to přijde: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby.“ Celé krásné stvoření korunoval právě stvořením člověka k svému obrazu.

Všechna zvířata Bůh stvořil doslova „podle jejich druhu“. Ale jen člověka učinil, aby byl Božím obrazem. Podle Kralického překladu: „K obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“

Cítíte hrdost? A cítíte radost, že Bůh nás tu chce mít? Každého, bez rozdílu, ať je Babyloňan, Egypťan nebo izraelský exulant, jako byl náš autor těchto řádků. A dnes ať je to Čech, nebo Ukrajinec nebo Rus. V každém jednotlivci je člověk Božím protějškem. To dává tato izraelská zpráva o stvoření také najevo. Mezi lidmi není rozdílu. Protože Bůh řekl: „Učiňme člověka.“

Ale proč? – Příhodná otázka vůči Gn 1 je, proč tu Bůh člověka chce mít? – Jinak to nevidím, než proto, že náš Bůh má rád společenství. A rád je tvoří. Vždyť hned první člověk jsou dva! V 5. kapitole Gn se to píše jasně: „Hospodin je požehnal a provolal jejich jméno „člověk.“ – Tedy Adam tu platí pro oba. První maličké, to nejmenší společenství, muž a žena, ke své existenci dostávají Boží požehnání. Co je to jiného, než že Bůh s nimi od začátku komunikuje?Již je tu řada živých tvorů, ale člověk je první ze stvoření, ke komu se Bůh obrací a oslovuje jej.Žehná jim a zapojuje je do své „práce“ – vytvářet na zemi prostor k životu, příležitosti k životu. Proto jim dal dva úkoly, otevřel dvě oblasti činností, aby tam s ním vstoupili a s ním tvořili.

První: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Jedno z tajemství tkví v těch dvou slovech: muže a ženu, stvořil je. Protože jen tak může člověk tvořit lidské dějiny. Přes všechny nové technologické možnosti i my musíme uznat, že lidské dějiny se netvoří jinak než plozením a rozením. Započal je Bůh, když „stvořil“ člověka – to bylo na počátku. Ale pak už to předal nám: muži a ženě. Naprosto vyrovnaně. Hospodin jim požehnal oběma rovnocenně: „Ploďte a množte se a naplňte zemi …“

Tak vznešený úkol ti dva dostali. Neměli tu schopnost sami ze sebe. Plodit a rodit další generaci lidí není lidská vlastnost jako třeba chůze po dvou nebo práceschopnost. Však po pár kapitolách v knize Genezis o tom budeme číst, jak Abraham a Sára a pak i další praotcové a pramatky dlouho toužebně čekali na narození prvního dítěte. Žádná samozřejmost! To máme vědět. Tady se nedá mluvit o lidských právech na děti. To je konstrukt naší doby. Možnost dát život novému člověku je Boží dar. Vzácný dar. Tak to máme vnímat a tak se k tomu chovat. Odpovědně. Vděčně. Pokorně.

Podívejme se na ten druhý úkol: „Podmaňte si zemi a panujte nad vším živým, co se na zemi hýbe.“ Člověk má pracovat na proměně země – aby z chaosu vznikal stále dobrý prostor, plný požehnaného života. Panování nám zní asi poněkud nesympaticky, ale to nemá být zotročení, ponížení, znásilnění. Rozhodně tu nemá místo prolévání krve. A to ani pro obživu. Vždyť dokonce i zvířata byla na počátku vegetariány! I ona se měla živit bez prolévání krve. A člověk byl povolán k tomu, aby násilí stavěl hráz.

Bůh tímto způsobem dává člověku podíl na své moci. Nadřazuje jej ostatnímu stvoření. Jen on je – má být obrazem Božím. To je čestná funkce. A nikomu neprospěje, když se z této role bude chtít vyvléknout a přehrát odpovědnost na celé stvoření tím, že některé tvory postavíme na roveň člověka. Copak například svému psu nevládnu? Právě proto, že ho mám tolik ráda, tak nad ním musím panovat a pečovat o něj, aby on se měl dobře. Aby nám bylo spolu dobře. Ne že jej nechám dělat si, co on chce. To přece každý chovatel ví. A podobně je to s dalšími tvory a s přírodou také tak. A jak krásně říkal náš profesor starého zákona Jan Heller: „Člověk je na zemi pastýřem a hospodářem.“

Co tedy dělá člověka člověkem? To, že se umí smát a dělat věci jen tak pro radost? Že umí vyrábět, co je třeba? Že umí mluvit a filosofovat? – Stejně vážně bychom se však měli ptát, co z něj dělá nelidského tvora, čím ztrácí své člověčenství. Protože to se také stává. Bohužel.

Člověk je člověkem, když svým způsobem žití zrcadlí dílo svého Stvořitele. Když na nás mohou druzí vidět a příroda zakusit, jak i my tu na zemi umožňujeme všem lidem a všem tvorům žít. Jak k tomu všechno připravujeme, zařizujeme, podporujeme … Pokud se toto děje, dá se o stvoření i dnes říct, že „je dobré“, jako to na počátku o něm řekl Bůh. Ale děje se to? Nekazí člověk Boží obraz na zemi tím, že své lidství křiví, že neodpovídá Bohu na jeho poslání, že nenaplňuje jeho požehnání?

O tom bude řeč v dalších nedělích. Dnes má jasně vyniknout velkorysost a láska našeho Boha Stvořitele v tom slavném záměru na počátku: že korunou stvoření je člověk podle Boží podoby. Tak to vyznal v krásné básni její autor – nebo autoři – kdysi. Ačkoli sami žili v babylonském zajetí, v němž mohli čekat, že jejich víra bude potlačena a oni se dřív nebo později v tom Babyloně národů rozplynou, tak namísto rezignovanosti jim Boží moudrost vnukla docela originální a nové porozumění světu: Ne fascinující babylonská astrální božstva, ale Bůh našich otců je Stvořitelem toho všeho. A proto: Bůh, který stvořil vše, co je kolem nás i vesmír a hlubiny světa, i každého tvora a každého člověka, je Bohem mocným i dnes. Jak by pro něj mohlo být nemožné zachránit svůj lid, který se svou vinou dostal do zajetí a pomalu vymírá! On jistě zasáhne. On jistě pomůže. A tak jako z ničeho svým Slovem povolal světy, tak může dnes znovu vyvolat víru u lidí, kteří by bez Boha zanikli. Náš Bůh, který přemohl temnotu a počáteční chaos, má dnes moc přemoci i náš hřích, naši nevěru a neposlušnost. On nám dá znovu povstat, protože je to Bůh milostivý a láskyplný. Touto nadějí se Boží lid v zajetí povzbuzoval a tato naděje jim umožňovala vidět svět jako krásné Boží stvoření, které je v rukou Božích.

A my můžeme k této prastaré, ale osvědčené básni přidat i své křesťanské vyznání a chvalozpěv první církve o Božím Synu Ježíši Kristu, který je – „obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, v něm bylo stvořeno všechno, na nebi i na zemi. Skrze něho a v něm bylo také všechno smířeno, jak na zemi tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“ Podle tohoto obnoveného obrazu Božího se my nyní smíme orientovat, za ním kráčet, jeho se držet a tak naplňovat Boží požehnání.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že v každé době ukazuješ, jak vypadá člověk stvořený k podobě Boží. Kéž na tebe nepřestáváme hledět a tebe poslouchat. Amen.