Introit: Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost! (Ž 31,2–4)

Písně: 287; 698; 158; 63

Čtení: Mt 7, 24–29

Milí bratři a sestry,

„Kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sijón.“ – To zní krásně. Být tak stálý, pevný, nepohnutelný. Můžeme to my o sobě tak říct? I my máme přece svou naději v Hospodinu. I my se spoléháme na jeho pomoc, věříme, že je nám nablízku, že o nás ví, že nás slyší, když k němu voláme a o něco ho prosíme. I my vyznáváme ve shromáždění svou víru, chodíme do domu Božího, patříme k jeho lidu.

Ale připadáme si pevní jako hora? Stálí, spolehliví ve víře – ať každý zvlášť ve svém srdci, či zde spolu jako sbor? Můžeme o sobě prohlásit, že naše naděje je tak pevná, jako vyznává žalmista? Jak často se nám ztrácí z očí, jak snadno ji překryjí každodenní starosti, práce, zájmy. A jak snadno s námi pohne to, co právě prožíváme: radost i smutek, touhy i přání, obavy a strach – dovedou s námi pořádně zatřást a zacloumat. Jaképak hory! Spíš „třtina ve větru“ je přirovnání, které na sebe vztáhneme, jestliže si upřímně přiznáme své slabosti, svou slabou víru.

Jak to tedy je? Jak to, že žalmista to tak klidně prohlásí? „Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón, nepohne se, strmí věčně? Byl snad on jiný než my? Žili dříve či žijí někde jinde opravdoví hrdinové víry, s nimiž nic nepohne?

Bible nám nic takového nenamlouvá. Víme přece moc dobře, že i zbožní lidé trpí bolestmi, mívají strach, podléhají pokušení, ztrácejí trpělivost, bývají unaveni, skleslí. I celá společenství tom propadají. V jiném žalmu (123.) Boží lid vzdychá únavou a slabostí: „Dosyta jsme zakusili pohrdání, naše duše už dosyta zakusila posměchu…“

Kolik takových modliteb najdeme v Bibli – modliteb, v nichž Hospodinovi služebníci vyznávají svou skleslost, smutek – tak mluvívali Mojžíš, král David, mnozí proroci. Vždyť i o Pánu Ježíši se dočteme, že ho něco zarmoutilo, že byl pohnut, unaven.

Pán Bůh po nás nepožaduje, abychom byli jako hora tvrdí, neoblomní. Ba, on počítá i s tím, že jsme spíš jako ta třtina slabí, proto se staví kolem nás, kolem svého lidu, aby nás ochránil, a tak nám dodával pevnost.

Poutníci v Jeruzalémě to měli přímo před očima: Na hoře Sijón stál jeruzalémský chrám a kolem dokola se tyčily další hory. Ovšem ty samy je nechránily. Vpád nepřátel mohly nanejvýš zpomalit. Ochranu Božího lidu zajišťoval sám Hospodin. „Byť se i hory pohybovaly a pahrbkové ustupovaly, milosrdenství mé od tebe neodstoupí a smlouva pokoje mého se nepohne.“ Tak to zvěstoval od Hospodina prorok Izajáš.

A o staletí později zvěstoval reformátor Luther, co jsme se my naučili zpívat: „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš.“ Jen tak může věřící člověk o sobě prohlásit, že je pevný jako Sijón. Proto stojí pevně, proto se ani v úzkostech a otřesech nehroutí strachy, že zahyne, že ztroskotá – protože kolem něho je Boží ochranná hradba. Proto jsme silní – ne pro svou víru či charakter, pro vlastní spolehlivost, věrnost či chytrost, ale protože jsme pod Boží ochranou, jsme ze všech stran střeženi. Ani zepředu ani zákeřně zezadu nás nic nemůže přepadnout a srazit.

Hora Sijón však nebyla pro Izrael jen ledajaká pevná hora. Bylo to místo, kde se odedávna setkával Hospodin se svým lidem. Tam byla zvěstována Boží vůle, tam se v chrámě konaly bohoslužby. Tam se dostávalo lidu útěchy, posily. To bylo to pevné a stálé. Nejen hora sama, ale Boží slovo, které tam zaznívalo. Boží sliby, které dal Hospodin svému lidu. Boží smlouva, kterou s lidem uzavřel. Nic z toho se nepohnulo a nepohne, platí to a platit bude.

V dobách, kdy je lid svobodný, pravidelně koná v Jeruzalémě bohoslužby – stejně jako v dobách zlých. Žalmista mluví o „žezlu zvůle“. Jeho modlitba je tedy z doby, kdy se neděla vůle Boží, ale zvůle – tj. vůle lidská, která je v protikladu k vůli Boží, v rozporu s ní. Asi to byla doba cizí pohanské nadvlády, snad doba vyhnanství, kdy na chrám jen vzpomínali. Ale to není pro nás rozhodující. Vždyť doba, kdy drží žezlo v rukou svévole a bezbožnost, je tu tak často.

A obráceně řečeno: Kdy lze tvrdit, že vládne spravedlnost a právo? Nemusí být právě u moci tyran, a přece mají ve společnosti navrch ti, kteří „uhýbají na křivolaké stezky“. Nejčastěji je to tak, že není poznat přesně a na první pohled, kdo je „spravedlivý a přímého srdce“ a kdo „podlý“. Žijí smícháni mezi sebou a daří se jim často oběma stejně. A tak jsou věřící – a to je patrně ve všech dobách stejné – vystaveni nebezpečí, že pomalu, poznenáhlu i oni sklouznou na „křivolaké stezky“. Trvá-li vláda svévolníků příliš dlouho, ztrácí se i mezi věrnými Božími cit pro čistotu a svatost, jejich zrak se otupí a už nevidí tak ostře, co je vůle Boží a co lidská svévole. Ve snaze přežít přizpůsobí se člověk svému okolí a uhne z cesty, která se Bohu líbí, na cestu křivou. Hranice mezi dobrým a zlým, slušným a neslušným, pravým a falešným se posunuje, až zmizí.

To je veliké nebezpečí a asi s tím máte své zkušenosti, že ovzduší bezbožnosti, násilí a svévole, prostředí plné nepoctivosti, hrabivosti a bezohlednosti je nakažlivé. Když má člověk stále před očima věci, které ostatní pokládají za docela normální, časem se mu začnou zdát taky docela pochopitelné a přijatelné, ač by je dřív jakživ nedělal a nestrpěl.

Nejpatrnější je to za války – lidé zhrubnou. Život ztrácí cenu. Zabíjení se stává beztrestným. A nemusí to být jen tehdy. Nemusíme myslet jen na současné Rusko a Ukrajinu. V letech, která naše země prožívala po válce to nebylo o mnoho lepší. Řada lidí si zvykla krást pod záminkou, že je vše společné. Nepracovat a brát peníze. Říkat něco jiného doma a něco jiného na veřejnosti a tak dál … Koho to ještě trápilo? A kolik se toho už změnilo k lepšímu? I když se změní režim, člověk se tak rychle nezmění, nenaučí se poctivosti, úctě k pravdě, přímosti, odpovědnosti.

I Boží lid si může začít myslet, že to nejde jinak, než jak to dělají svévolníci: křivě a násilím. Že člověk může a musí jít křivými cestami, aby se zachránil, aby si pomohl. Ke svým nejbližším se třeba chová lépe, ale se světem hraje stejně nepoctivě, jak je to běžné. Vždyť to tolik usnadní život, přestane-li člověk trvat na spravedlnosti, nenásilí a přímosti.

Hospodin však ví, jak je pro člověka těžké obstát. Nenechá své věrné podlehnout. Nebudou navždy vystaveni svévoli a vládě neznabohů. Před Bohem totiž není jedno, zda jdete cestou přímou, či zda jednáte křivě. Pro ty, kdo z jeho cesty uhnou, přestává platit Boží slovo, a tedy i Boží zaslíbení. Kdo jsou však „spravedliví“? Nějaká zvláštní skupina? Lidé obzvlášť zbožní a zasloužilí? Ti, kteří dokonale dodržují Zákon a odolávají světu? Hned na počátku jsme četli: „Kdo doufají v Hospodina, jsou jak hora Sijón.“

Ospravedlňuje přece víra, ne naše dobré skutky. To známe od apoštola. Věřící jsou ti spravedliví a dobří. Všichni, kdo doufají v Hospodina, v něm vidí svou naději, na něho se spoléhají, jeho se drží. Pevně, vytrvale, ať je u vlády zvůle nebo není. Nezakolísali, neboť se opřeli o Hospodina. On sám je chrání, aby vydrželi, aby nepodlehli svodům svévolníků, aby „nevztáhli ruce k podlostem“.

Prosíme Hospodina, aby se postaral o náš pokoj, aby udělal konec všem pokušením, protože sami bychom v nich neobstáli. Aby zasáhl a svým vítězstvím dal jasně najevo, že křivá cesta nakonec nevede nikam, že svévole a násilí nevyhrají a že pokrytci a podvodníci si nijak nepomohou.

Na Velký pátek večer už to tak vypadalo, když umíral nevinný Syn Boží rukama pohanů a svévolníků. A přece to nevyhráli oni, ani lidský hřích a svévole, ani smrt, zlo a násilí. Zvítězil Kristus ukřižovaný, když jej Bůh třetího dne vzkřísil. A jeho vítězství je připraveno pro ty, kdo upřímně a naplno spoléhají jen na Boha samého a zvou k jeho cestě i další, kteří pak poznají pokoj a bezpečí v pevnosti a hradu Boží ochrany zde na zemi i jednou v jeho věčném království.

Modlitba. Hospodine, na Kristu, na tvé pevné skále, chceme stavět své životy. Prosíme, odpouštěj nám, když stále znovu a znovu kloužeme po písku své nevěry dolů. Přidrž nás svou pevnou milující rukou, ať se ti neztratíme. Děkujeme za tvou věrnou lásku a trpělivost s námi. Amen.