Jedno potřebné: Lukáš 10,38–42
38 Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, 39 která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. 40 Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ 41 Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. 42 Je jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“
1. Jestli tu něčemu rozumíme, pak té Martině stížnosti nebo výčitce vůči Ježíšovi: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala sloužit samotnou?“ Připomeňme si, kdo je ta stěžovatelka Marta: je to ta, která Ježíše přijala. Ježíš je na cestě, a to ovšem nikoli na nějakém výletě nebo toulkách, ekumenický překlad nám ten údaj přeložil jako šli dál, a tím naznačuje, že tu pokračuje určitá cesta, na kterou se Ježíš vydal, když „upjal svou mysl k Jeruzalému“, jak to evangelista Lukáš zdůraznil na konci předchozí kapitoly (Lk 9,51). Ježíš je tedy na cestě ke své smrti na kříži, ale tahle jeho cesta na kříž je zároveň také cestou za lidmi, to Lukáš také velmi zdůrazňuje. Na té cestě Ježíše mnozí nepřijímali, odmítali, ale také jej někteří přijímali. Mezi takové patřila Marta. Také v tom si s ní rozumíme, i my se počítáme k těm, kdo Ježíše přijali do svých životů. Proto jsme dnes tady, v kostele a ne někde na nákupech nebo na výletě. Ale ale právě proto také rozumíme té její stížnosti. Pane, nezáleží ti…?
Tak se nám přece občas – nebo i často – tento host našich životů jeví. Pán, kterému nezáleží, který nedbá… Jako by neviděl naši námahu, naši snahu –naši službu. Jako by neviděl, že jsme v tom sami! Marta Ježíše přijala, ale zdá se, že mu nerozumí. Nebo že on nerozumí jí. Marta na Ježíšův příchod odpovídá službou, dokonce mnohou službou, jak je tam doslova napsáno. Co je na tom špatně? A my Martě rozumíme. Také jsme přece přijali Pána – do svých domovů, do svých rodin, do svých životů. A snažíme se žít tak, aby se mu to líbilo. A většinou to není jednoduché: stojí to čas, námahu. A připadáme si v tom osamělí, je nás přece jen maličko. Snažíme se, víme, že je toho mnoho, co je potřeba vykonat, ještě tohle a tamto. Máme strategický plán, co všechno je potřeba ještě vylepšit, abychom Pánu Bohu nedělali ostudu, aby to tady na světě měl pěkné… Aby v tomto zpohanštělém národě, v této Bohu vzdálené Evropě přece jen byl ještě někdo, kdo Pána přijímá.
Ale co on na to? Je mu to jedno? Marta ví, co by bylo potřeba, aby řekl. Ano, zdá se, že nejen ví, co se sluší a patří, co je potřeba vykonat, jakou službu prokázat, aby byl tento vzácný host, který to jinak má v tomto světě tak těžké, opravdu přijat. Nejen že dobře ví, kdo to k nim přišel na návštěvu, jak vzácný host to je. Ona také ví, co on má říci. Řekni jí přece, ať mi pomůže!
Obávám se, že i v tom Martě rozumíme. „Řekni jí přece… řekni mu přece…“ Víme, co by náš Pán měl druhým říci. Ať zařídí, aby bylo víc služebníků. Abychom v té službě nebyli sami. Řekni jim, co mají dělat. Někdy se dokonce pokoušíme to za Pána udělat sami. Říkáme druhým, co jim – podle našeho názoru – Pán Bůh vzkazuje.
2. Ježíš Martě v tomhle nevyhověl. Nepromlouvá k Marii, ale obrací se k Martě. Nevyhoví jí. Ježíše, kterým nám nevyhovuje, který s námi nesouhlasí, který není podle našich představ, nám evangelisté občas ukazují. Evangelista Lukáš docela často. Zastává se Marie.
Musíme si však dát dobrý pozor na to, čeho se tu vlastně zastává.
Především, nezastává se pasivity proti aktivitě. Neříká Martě: nesmíš to s tou prací tak přehánět, také je potřeba někdy si odpočinout. Ani neříká, že služba, diakonie, není důležitá, že je důležitější soustředit se na svůj duchovní život, někde v klidu meditovat, případně pravidelně chodit do kostela a poslouchat kázání, než třeba usilovat o změnu světa – nebo alespoň jeho maličké části – službou druhým. Ale neříká ani, že potřeba je vlastně obojího, trochu Marie a trochu Marty, trochu soustředění u Ježíšových nohou a trochu „praktické“ služby, trochu teologie a trochu diakonie.
Mimochodem: takové „kompromisní“ výklady tohoto oddílu jsou docela běžné, ale vlastně jen dokazují, jak velice rozumíme Martě a jak se nám nechce to, co tu reprezentuje, opustit, jak velice nám je proti mysli, že by Ježíš neměl pochopení a ocenění pro její službu!
Nicméně, Ježíšova odpověď je skutečně kontrastní, není to žádná vyváženost, trochu od toho, trochu od toho, hlavně „všeho s mírou“. Ne, Ježíš tu staví proti sobě tu mnohou službu, o kterou se stará a znepokojuje Marta – a to jediné, čeho je skutečně zapotřebí. Je to zřejmě jeden z těch případů, kdy evangelista Lukáš staví před oči svým zbožným čtenářům – a s nimi i nám – před oči Ježíše velmi provokativním způsobem, aby je trochu překvapil a snad až vyburcoval – a ukázal jim tím na něco důležitého. Podobně lukášovský Ježíš dává za příklad prozíravosti „nespravedlivého“ hospodáře, který v nouzi zneužil majetek svého pána (Lk 16,1–9), a za příklad vytrvalosti v modlitbách vdovu, která svou neodbytností umořila „nespravedlivého soudce“ (Lk 18,1–8).
Na co tu tedy Ježíš upozorňuje Martu – a s ní všechny, kdo jí tak dobře rozumějí? Především na to, že i dobré věci mohou zavádět na scestí, totiž odvádět od toho, co je skutečně důležité. To, co člověka může odvést od skutečného setkání s Bohem a jeho královstvím, jak je přináší Ježíš, není pouze odmítnutí, nevíra, pohanství, nebo jak tomu chceme říkat. Ježíš nenarážel – a nenaráží pouze na „nepřijetí“, naráží i u těch, kdo ho přijali. Od Boha člověka neodvádí jen „konzumní způsob života“, na který si dnes rádi stěžujeme, nýbrž také věci a činnosti, které jsou samy o sobě dobré a potřebné – jako je služba. Je to varování pro církev, která v žádném případě není pasivní ani rezignovaná, která velmi dobře ví, co je potřeba udělat, zařídit – ba dokonce velmi dobře ví, co a komu by měl Pán říci!
Jak poznáme, že jsme v takové situaci, kdy bychom měli takovéto varování slyšet? Řekl bych, že podle toho, že se v nás ozvou podobně hořké výčitky vůči Pánu: Pane, ty nedbáš…? Je ti to jedno, že už jsme v tom sami?
Proti té Martině „roztrhanosti“ starostí o mnohé Ježíš zdůrazňuje soustředění na jediné, čeho je opravdu potřeba. Co to je? To se tu přímo neříká, ale nepřímo k tomu odkazuje ten kontrastní postoj Marie, která se Martě mohla jevit prostě líná nebo nedostatečně solidární, ale jejíhož rozhodnutí se Ježíš zastává.
Ano, rozhodnutí. Vybrala si dobře, říká Ježíš. Nebyla to tedy věc její pasivní nebo spirituální nátury, Ježíš tu nechválí nějakou její podvědomou reakci, nýbrž volbu, dává za pravdu tomu, pro co se rozhodla.
A co to bylo? Sedla si k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slovo. Tedy docela prostě: nestarala se o to, co by ona zařídila pro Ježíše, jakou službou by jej uctila, ale věnovala pozornost tomu, co přinesl on.
3. Co to tedy vlastně Marie zvolila? Řekli jsme už, že nikoli pasivitu proti aktivitě, kontemplaci proti službě. To její sezení u Ježíšových nohou a naslouchání jeho slovu je něco jiného než meditace v buddhistickém klášteře, soustředění a pročišťování duše. Ale zřejmě tu nachází něco, co Martě chybí a co také jí – a s ní i nám – Ježíš nabízí.
Ta Martina, nám tak dobře srozumitelná stížnost, nám velmi zřetelně odhaluje, že ani služba nedá lidskému životu, co potřebuje. Jakkoli je dobrá, potřebná a žádoucí. Marta dobře ví, co má dělat, co je potřeba zařídit. A má v tom pravdu: to skutečně je potřeba, bez služby, jíž je tu Marta vzorem, by se svět neobešel. A přece: sama o sobě Martu nepřibližuje Pánu (Bohu), nýbrž vzdaluje ji od něj. Vždyť se podívejme pozorně: ona Ježíšovi vyčítá, že „nedbá“. Mlčící nebesa. Netečný Pán. Ale vždyť on právě v tu chvíli tam sedí a mluví a Marie mu naslouchá! A Marta mu místo toho sama předepisuje, co by měl říci. Přikázat! Pokárat! To od Pána čeká. A zřejmě: za takového jej považuje. Za Pána, který přichází se svými požadavky, nároky. Požadavky a nároky, které Marta zná a plní, vždyť je zná, ví, co je potřeba udělat a zařídit, jak se postarat.
Bůh, který hlavně po člověku něco chce. Zákonodárce a kontrolor. Bůh, který nám dává na vědomí, které jsou ty důležité hodnoty (a my je pak zdůrazňujeme druhým). Bůh, kterého už dobře známe, víme, co chce, a který proto pro nás také mlčí. A někdy je nám líto, že nedbá…
Tak si Pána namnoze i my představujeme, běda, tak o něm mnohdy my kazatelé kážeme. A tak tu zůstáváme sami. S těmi zákony, hodnotami, povinnostmi. S tím, co je potřeba udělat zařídit, aby se svět nepropadl do zkázy. A je nám z toho mnohdy hořko. Se vší svou dobrou vůlí, se vším nasazením jsme nakonec sami.
Jenomže Pán (Bůh) takový není! On k nám nepřichází předně a jen s tím, co od nás vyžaduje! To nám chce evangelium připomenout s takovou naléhavostí, že ta, která nám o tom svědčí, Marie, tu je postavena za příklad tak zvláštní, že to málokdo snese. Tak si např. někteří vykladači domýšleli, že je tu vzorem kazatele a naslouchá jen proto, aby pak sám to Ježíšovo slovo kázala. O tom tu však není ani náznak! Marie prostě naslouchá. Přijímá to, co Ježíš přináší. To je cesta z té Martiny osamocenosti a zahořklosti: naslouchat Pánu.
Rozumějme dobře: ten Mariin příklad nenaplníme tím, když si přijdeme sednout do kostela. Tím ještě není automaticky dáno, že nasloucháme Pánu, že skutečně hledáme jeho slovo, čekáme na ně a přijímáme je. Sezení v kostele, pod kazatelnou, ještě automaticky není sezení u Ježíšových nohou. Ale dává nám k tomu příležitost. Věřme tomu, že je ještě čemu naslouchat. Že ještě neznáme Pána tak dobře, abychom věděli, co je třeba a jen se prostě pustili do díla. Poznávat Pána jako toho, který k nám přichází předně a hlavně proto, aby nám něco dal, to musíme stále znovu. Takového, jaký skutečně je, totiž dobrého, milosrdného a mocně pro naše dobro a dobro celého světa konajícího, Pána Boha stále dost dobře neznáme. Ale právě v jeho slovu ho tak poznáváme. A zjišťujeme, že to místo u jeho nohou už nám nikdo nevezme, že to je pevný základ a jistota, z níž nás nikdo a nic nevyžene. A že tady nejsme sami: na službu, na život sám. Marie volila dobře. To není výtka Martě, nýbrž pozvání. Pro Martu – a s ní i pro nás.
Modlitba: Pane, děkujeme ti za to, že slyšíš i naše nářky, i naše výčitky. Připadá nám často, že o nás nedbáš – to proto, že ti nenasloucháme. Prosíme, nenechávej nás bez svého slova, bez jistoty a naděje, kterou máme u tebe. Amen