Introit: Chci tě vyvyšovat, můj Bože a králi, tvému jménu dobrořečit navěky a navždy.“ (Ž 141,1)

Písně: 588; 682 ref.1.ref., 99,1–3; 684; 689

Čtení: L 12,35–40

„Konec všech věcí je blízko…“ připomíná apoštol v předposlední kapitole svého listu. – Jak je dobře, bratři a sestry, že víme, co – nebo spíš kdo – nás na konci času čeká! Protože představy našich současníků o konci světa moc povzbudivé nejsou. Jak by také byly, když se taková mocnost jako Rusko pustí do války! Jsou také lidé, kteří počítají s tím, že naši planetu zachvátí ekologická katastrofa … Jiní se bojí střetu kultur – válek s islámem apod. Nic pěkného.

Strach z toho často působí, že se snažíme zapomenout, nevnímat a žít, jakoby konec neměl přijít nikdy. O tom apoštol také opakovaně mluví, když zmiňuje pohanský způsob života, který se vyznačuje touhou užít si, urvat, co se dá. Dnes k tomu lidi vede reklama: např. „Poslouchej svůj instinkt!“ – což ve skutečnosti znamená sobecky a bezohledně proplouvej životem plným radovánek, vzrušujících zážitků, divokých vztahů, obrovského konzumu všeho možného zboží – od jídla a pití přes auta až po exotické výlety.

Petrova apoštolská výzva zní vůči křesťanům však jednoznačně: Vy jste tento způsob života opustili. Žijte jinak, nově. Jak? Tak že budete střízliví – nebudete se opájet jako pohané mocí peněz nebo třeba virtuální realitou, nejrůznějšími drogami či sny o rychlém zbohatnutí … Vy víte, že náš čas je zde vyměřen, že se blíží konec všech věcí, a tak je třeba ten čas dobře využít.

Ale nejde o to konat dobré skutky a nepodléhat svodům světa, abychom my byli jednou odměněni – až ti druzí budou zatraceni a potrestáni. My jsme povoláni využít času, který nám byl svěřen a dopřán k tomu, aby co nejvíc lidí poznalo Krista – Pána, který už teď mezi námi vládne a jednou přijde v slávě a nastolí své království. Už jsme to slyšeli – skoro ve všech kázáních na 1. epištolu Petrovu: Svět není určen k záhubě. Záchrana v Kristu je připravena pro všechny. O tu naději na dobrý konec, v nějž my věříme, o tu naději se máme podělit s druhými.

Jak? Apoštol Pavel přijal tento úkol jako poslání běžet ke všem národům, kázat, konat misii po celém tehdy známém světě. – Ale tu se asi lekneme: To my přece nedokážeme, nejsme takovými theology a kazateli, jako byl nejslavnější z apoštolů.

Petr však vidí naši situaci střízlivě: Každý žijme tam, kam nás Bůh postavil. Každý se nemusí vydat na druhý konec světa, ba ani na ulici, aby tam evangelizoval. My všichni svědčíme svými životy, svým jednáním především uprostřed svých bližních. A to není málo. Epištola opakuje zaslíbení, že to na nás svět pozná – tu naši naději – a bude se mu to líbit – že se nehoníme jako všichni kolem jen za výdělky a požitky, že se nemstíme, ale žijeme s druhými v pokoji. Že se neděsíme toho, co přijde, ale v důvěře odevzdáváme svou budoucnost do Božích rukou.

Ve střízlivosti a rozumnosti pak budeme lépe připraveni k modlitbám. Pomoc smíme očekávat od Hospodina. Střízlivost se projeví i v tom, že nepřeceníme své ani světské možnosti. Ale vše, zač jsme vděční i s čím si nevíme rady – ráno i večer – předkládáme Bohu. Střízlivě počítáme s tím, že sami se sebou nevystačíme a že i pomoc druhých lidí může selhat a chybět, ale u Boha ji vždycky najdeme.

Svět to ovšem chápe spíš obráceně. Podle nevěřících se střízlivost projeví v tom, že v žádného Boha věřit nebudeme a spoléhat se budeme jen sami na sebe. Nevěřící svět nepočítá s Boží pomocí – v tom vidí naše bláznovství. Podle nich ti, kdo věří v příchod Božího království, jsou právě poblouznění, nerealističtí, vůbec ne střízliví.

To je rozpor, který prožíváme. Ale Bible nás stále znovu ujišťuje, že to, co se světu jeví jako bláhová naděje, dětinskost či naivita, to je naopak rozumné: počítat s koncem, který je v Boží moci a podle toho jednat – modlit se, prosit, aby Boží království už přišlo, aby Bůh nastolil spravedlnost a pokoj, který my sami nikdy trvale nenastolíme. Modlit se za to, nač sami nestačíme – aby svět uvěřil a byl přiveden ke Kristu a přijal jeho záchranu. Tak vypadá rozumné jednání podle apoštola.

Petrův list nepochází z těch prvních let, kdy křesťané očekávali konec a Kristův příchod docela brzy – ještě za svého života. Naše epištola je určena až dalším generacím, které se musely naučit žít s vědomím, že to může ještě trvat, že tady ve světě ještě budou trpět uprostřed pohanů a budou vydávat svědectví o Kristu právě svým pokorným a trpělivým snášením všech těžkostí, které jim jejich nevěřící okolí působí.

K tomu apoštol pastýřsky radí vždy také dovnitř sboru – nejen vůči světu, ale i vůči sobě navzájem se můžeme řídit jeho kázáním.

A tak znovu vyzývá k vytrvalé, bratrské lásce. Bez ní by se naše sbory rozpadly. Z ní vychází všechna naše služba – bratřím i světu. Vytrvalost v lásce je přitom nutná – nestačí nějaké vzplanutí, počáteční nadšení, které však rychle vyhasne, když nastanou potíže. Sbor musí umět v lásce snášet i období, kdy se mu právě nedaří. Ať tu myslíme na dobu pronásledování, která hrozila tehdy – či období všelijakých nejistot, hledání, zmatků. Období, kdy chybí peníze i ochota ve sboru pracovat, kdy jsou na nás kladeny velké nároky a vznikají kolem toho různá napětí. Sbor to vše vydrží, jen když v něm bude vládnout vytrvalá bratrská láska.

„Neboť láska přikryje množství hříchů“ – v lásce dovedeme odpustit slabšímu jeho selhání, přijmout s radostí zpět toho, kdo církev kdysi opustil. V lásce překonáme i rozdíly v obětavosti a štědrosti – když jedněm se třeba zdá, že doslova živí sbor a jiní přispějí pár korunami. To vše může sbor zatěžovat, ba rozvracet, chybí-li láska. Láska přikryje i povahové rozdíly mezi námi. Pomáhá trpělivě snášet i ty, kdo nám nejsou vždy příjemní. Láska přikryje bratrovo pochybení, jímž nám třeba ublížil.

Vždyť se tak spolu léta modlíme: „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ – Když nám Bůh, náš nebeský Otec tolik odpustil, i my s radostí přikryjeme vzájemná provinění, odpustíme je a zůstaneme spolu jako bratři a sestry.

A především – nemůžeme ani tak spoléhat na to, kolik hříchů přikryje naše láska – třeba i vytrvalá a jistě mocná – spoléhat lze hlavně na Boží lásku k nám – ta už přikryla všechny hříchy: „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul…“ Věta „láska přikryje množství hříchů“ platí tedy i obráceně: Kdo miluje, tomu budou odpuštěny jeho hříchy. Bůh mu odpustí, neboť vidí jeho lásku a raduje se z ní. Když nepřestaneš milovat, smíš počítat s tím, že tvé viny budou smazány, neboť láska je mocnější. Toho se držme, na tom budujme své vztahy v církvi a mezi sebou: Bůh nám všem odpustil – jak bychom my neměli přikrývat své hříchy a překonávat je láskou?

A teď Petr ještě dodá: „Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!“ Tak se tenkrát skutečně láska velmi výrazně projevovala – v době pronásledování, v době putujících misionářů, v době chudých otroků a vdov bez zajištění. Pozvat pocestného či jakéhokoli chudáka k sobě do domu a ke stolu – znamenalo i život zachránit a projevit nejen štědrost, ale i kus odvahy. Pro mnohé už je to dnes zase známá věc; vyzkoušená. Jiní jsou třeba ještě plaší nebo nedůvěřiví. A tak si to povězme, tu zkušenost sdílejme: Že v pohostinnosti je nám otevřen zdroj nové radosti. Kdo jednou zkusí tuto pomoc, prožije úžasný dar sám pro sebe. Pak už bude chtít takovou radost opakovat. S vynalézavostí podle svých možností. Člověk nemusí být velký boháč, aby mohl někoho pozvat ke stolu, neb pozvat na výlet, či věnovat trochu svého času…

A tak tedy: „Každý ať slouží tím darem milosti, který přijal.“ – Mohou to být i maličkosti, drobná, nenápadná služba – návštěvy, dopisy, rozhovory a právě tak praktické věci, jako jsou brigády na úklid, doprava toho, kdo je bez auta atd. Znáte to, tak se nebojte, že byste žádný dar neměli a nemohli církvi nijak prospět. A právě ten dar nemá křesťan pro sebe, aby vynikal nad druhé a proslavil se, ale aby sloužil ostatním a oslaven byl Pán Bůh sám. K tomu ještě apoštol dodává nenahraditelnou podmínku: „Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží,“ – ne své moudrosti a svá témata. Pohromadě vás drží jen slovo Boží. „A kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh.“ – To je veliká úleva slyšet. Nic – od nepatrných služeb až po kázání – neděláme z vlastní síly – nejsme na to sami. Pán Bůh nás k tomu vybavuje, posiluje. On nás vede a On nám pomáhá. Stojí za vším, co zde konáme. „Jemu buď sláva i moc navěky věků, amen.“

Modleme se.

Vzkříšený Pane, Ježíši Kriste, vyhlížíme tvůj příchod ve slávě a svou záchranu z pozemských trápení. Nauč nás, využít náš zbývající čas dobře, tobě k slávě, bližním k užitku, ke společné radosti. Chválíme tě, že ty sám ses stal naším strážcem a spasitelem. Amen.