Neděle svatodušní  24. května 2015

 

J 14:23-31  Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.  Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.  Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili. Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže.  Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal. – Vstaňte, pojďme odtud!“

1. čtení: Iz 57,13b-19

Písně: 604; 368; 367; VP-682.399; 385

Introit: Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Sk 2,1–4)

Milí bratři a sestry,
„Vstaňte, pojďme odtud.“ – Ježíš vstává a odchází od stolu, od svých učedníků, kterým před chvílí jako poslední otrok umýval nohy. „Vstaňte, pojďme odtud.“ Odchází k poslednímu zápasu před smrtí, odchází na kříž. „Vstaňte, pojďme odtud.“ Znamená ovšem také odchod do slávy k nebeskému Otci, odkud Ježíš vzkříšený vládne a vládce světa proti němu již nic nezmůže.
Dnes uslyšíme pozvání vzkříšeného Pána a půjdeme k jeho stolu a budeme si připomínat jeho poníženou službu i jeho oslavení. Jako jeho krev, i zde poteče voda, která smývá hříchy, voda křtu. A to je veliká radost, bratři a sestry, že to církev, tak jak její Pán slíbil, opravdu smí po celé generace dělat a žádný vládce tohoto světa, (a že se jich vystřídalo hodně), přece nezabránil tomu, aby se konaly křty a vysluhovala večeře Páně. Žádný vládce tohoto světa „proti mně nic nezmůže“, řekl Ježíš svým učedníkům, když byl na odchodu. I dnes jsme toho svědky, že navzdory všemu, noví učedníci se přidávají ke Kristu a je tu shromážděná církev. Neliší se příliš od té první. Znovu můžeme žasnout jak rozdílné lidi Pán svým slovem svádí dohromady. Vedle sebe tu jsou staří, kteří již vyhlížejí, že spočinou v náruči Kristově, jsou tu mladí a děti, které se teprve zvědavě rozhlížejí, co je tu čeká, a pak ti dospělí plní sil a sebevědomí, kteří ještě chtějí mnoho dokázat, ale také již se setkali se zklamáním a byli potlučeni všelijakými ranami a proto tu hledají odpočinutí, pokrm k životu a posílení. To jsme my, obraz církve na zemi, od které Ježíš odešel k Otci, aby tu žila ne svým, ale jeho životem z Ducha svatého. Životem víry v ukřižovaného a vzkříšeného Pána.

„Proč se nedá víra vnutit?“ – ptal se minulé pondělí Lukášek, nejstarší z dětí, které dnes mají být pokřtěny. Co byste odpověděli? A co mám odpovědět já dnes po přečtení tohoto oddílu z Janova evangelia? Jde to dohromady? To vyučování a zachovávání Ježíšových slov; ta poslušnost jeho přikázání se spontánní vírou, kterou bychom rádi u svých dětí viděli? A jde to dohromady nám, dávno pokřtěným, kteří jsme už tolikrát o svatodušních svátcích seděli v kostelních lavicích a slyšeli, jak mocně Duch svatý působil tehdy o letnicích v Jeruzalémě? Vypadá to, že jim tehdy Duch víru vnutil, přímo je přemohl a učinil si z učedníků své služebníky jedním rázem – všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky o velikých skutcích Božích. (Sk 2,11)
Jsme tu dnes lidé nejrůznější, tak jako byli oni tehdy v Jeruzalémě. A také jsme prosili „Ó, tvůrce Duchu svatý přijď!“ Víme, že Ježíš po velikonocích odešel, aby mohl přijít Duch pravdy, Utěšitel, Učitel. A to se stalo. „On vám všechno připomene, on vás k dobrému povede“, zpívá se zase v další svatodušní písní. Přijde, On přichází. Ale bude nás k něčemu nutit? Bude nutit naše děti k víře? Možná jsou i takoví rodiče, myslím těch odrostlejších dětí, které už mají svou hlavu a není to s nimi lehké, kteří si to přejí, kdyby tak Duch svatý naše děti k víře přinutil a my bychom nemuseli! Je to někdy dost těžké přivádět děti do kostela, číst Bibli, modlit se a ochotně sloužit bližním – to všechno jsme si přece při křtu představovali, že k víře patří. A je to pravda. Až na to nucení. Ani Duch svatý, ani rodiče, ani sbor v roli svědků nepřinutí žádného človíčka ani většího člověka, aby věřil. To jsme si mnohokrát ověřili.
Ale to dítě se ptá, protože je na začátku. Je na začátku i ve škole. A tam se přece k učení musí nutit. Nejde to už zůstat doma a dělat, že nejsem školák. Je to první poznání pozemského života s jeho prací a potem. Je víra v Ježíše Krista, něco podobného? Jak nepopsaná je ještě mysl dítěte, když se tak bezelstně ptá. Ono vidí nás všechny v lavicích a neví, že když se zase všichni zvedneme a rozejdeme se do svých domovů, dějí se tam všelijaké věci, za které se pak před Pánem Bohem stydíme. Někdy „zlobíme“ i my dospělí. Ani děti ani dospělé křest ve jménu Pána Ježíše ze zlobení nevyléčí. A dítě tohle brzy pozná. Tehdy mu máme být nablízku a připomenout, že špatné chování, naše hříchy nás neodtrhnou od Boha a nevrhnou do náruče vládce tohoto světa. My přece od křtu patříme k Ježíši. Jemu smíme vyznávat své viny a prosit o Ducha Přímluvce, aby nás k Bohu obrátil zpátky. Ježíš nás ujišťuje: „Vládce tohoto světa proti mně nic nezmůže.“ Spásu světa nemůžeme pokazit my, protože ji vydobyl Kristus a to je jednou provždy.

„Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ – Ten Duch Přímluvce nám bude otvírat Bibli a v ní ukazovat na slova: To a to vám řekl Ježíš. Pusťte jeho slovo do srdce. Tam jej nechte působit. Nebude vás nutit k víře, ale připomene vám to, co k víře pomáhá: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“
Bůh přichází s láskou, ne se zdviženým káravým prstem, ani s rákoskou. Ale s láskou. Jak nadlehčené jsou všechny práce, když je člověk dělá pro někoho, koho miluje! Jak jde všechno líp, ano i dřina v životě, když v srdci je láska, která posiluje a zvedá ochablé ruce. Pán dobře ví, jak vám je v tomto světě. Ví o tom, že lákavé pracovní příležitosti, kterým jste ochotně vydali svůj čas a síly, vám ztěžkly a zhořkly, protože z příslibů se staly lži a z odměn podvody. Ano, tak dává svět svůj pokoj. V Bibli to najdeme: „Ne jako dává svět, já dávám, ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“
Ale ono se někdy přesto chvěje a děsí. I když to z Bible čteme a v kázání slyšíme. – Ano, milí bratři a sestry, i tyto stesky jsou tu na místě. Sem patří. Do modliteb a písní a do svěřování a potěšování, které ve společenství Kristova lidu můžeme přijímat. To jsou ty nové jazyky, které ve světě falešných pokojů vyhlašují pokoj Kristův. Pokoj, proti kterému ani vládce tohoto světa nic nezmůže. Protože tento pravý Pokoj je vykoupený Ježíšovou smrtí na kříži. Už víte, proč není možné víru vnutit? – Odpověď se skládá z těch drobných setkání, potěšování Božím slovem, společným otevíráním Bible i dveří, kde se Boží slovo s úctou čte a vykládá, kde se scházíme kolem jednoho stolu, stolu Páně. A dětem dlouho stačí jen být u toho. Jinde v tomto světě to nezažijí. K víře jim tohle musíme dopřát. To je na nás a také to je v naší moci. Ani vládce tohoto světa, který se vnucuje do našich domácností a sladkými slovy nabízí zábavu, peníze, postavení – nemůže dát do našich srdcí pokoj, jaký dává Ježíš.
„Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že odcházím k Otci … řekl jsem vám to předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili.“ „Abyste uvěřili“, tak s tím Ježíš počítá, že můžeme uvěřit. Že i naše děti mohou uvěřit, když jej budou milovat. „… a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ To je napořád. Bůh nelže. Nikdy nelhal a svému lidu nic nenalhával. Již Izraeli slíbil: „Přijdu a budu bydlet uprostřed vás a budete mým lidem.“ Chce to tak. Toto potěšení a tuto radost nám o dnešních svátcích Duch Přímluvce připomíná: Ježíš nám ukázal dost k tomu, abychom věděli, že Bůh o nás stojí, že nás i naše děti miluje a chce mít mezi námi svůj příbytek. Nechme děti přicházet, aby to slyšely. Kde budou i ony cítit Boží lásku mezi námi a v nás, tam budou chtít také bydlet a zachovávat Ježíšova slova.

Modlitba s vyznáním vin: Pane Ježíši Kriste, vyznáváme ti, že se naše srdce často chvějí a děsí. I v hezkých chvílích v nás hlodají pochybnosti a strachy. Ze všech stran na nás doléhá lidské utrpení a bída často zaviněná naším sobectvím. Nebereme tvé slovo dost vážně, nevěnujeme mu dost času pro sebe ani pro naše děti. Pak jsme nevěrní, závistiví, lhostejní. Tak se proviňujeme proti tobě i proti bližním.
Prosíme tě, odpusť nám a navštiv nás svým Duchem, Utěšitelem i Učitelem, abychom otevřeli svá srdce dokořán a tys zabydlel všechna jeho zákoutí svým pokojem.
Kdo takto vyznáváš, v důvěře k Bohu pros spolu se mnou: Pane,… Kriste, Pane, …smiluj se.
– „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ – je odpověď Boží milosti nad naší lítostí. J 5,24