Introit: Hle, jdeme do Jeruzaléma a Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. (L 18,31b) –Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody. (Mal 1,11b)

Písně: 178; s dětmi 316; 162,1–3; 188; 712

Čtení: Nu 11, 24–30

Milí bratři a sestry,

pro porozumění dnešního dlouhého základu kázání je třeba vrátit se k předchozím slovům: Učedníci již podruhé slyšeli o tom, že Syn člověka musí jít do Jeruzaléma, tam bude vydán do rukou lidí, bude zabit a po třech dnech vstane z mrtvých. Ani tentokrát neporozuměli a báli se Ježíše zeptat. – Místo toho, a to už jsme četli dnes, se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. To se nám moc nelíbí. Jak mohli být tak bezcitní? Pán mluví o svém utrpení a smrti a oni se strkají, kdo bude mít lepší pozici. Kde? V království Božím? Nejednou jim šlo právě o to. Ale tentokrát spíš mysleli na svou existenci Ježíšových poslů nyní na zemi. Na existenci jeho církve v době, až on tu nebude. Kdo je povede? Kdo je „největší“? Tomu již rozumíme. Na tomto světě i v církvi musí být nějaké vedení, nějaká strategie, co dělat, čemu a komu se věnovat víc a čemu a komu méně. Jak čestně dostát poslání, které nám Pán svěřil, dokud znovu nepřijde. Vždyť církev v dějinách musí rozhodovat o velmi vážných věcech. Například, do čeho se zapojit ve veřejném dění, v politice a co už musí odmítnout. Nebo jestli může stát stranou, když lidé kolem trpí. Kdo je tedy největší, aby měl nejen úctu ostatních, ale hlavně, aby druhé vedl podle vůle Boží? Co je v pohledu Kristova učedníka velké a co malé?

Ježíš je tentokrát nepokáral za jejich uvažování a dohadování. Tak jako to udělal, když jej Petr chtěl odvést od jeho cesty utrpení. Tentokrát v klidu usedne a tak, jako učitel učí své žáky, trpělivě a názorně, vyučuje své učedníky, aby pak, v jeho nepřítomnosti, sami obstáli. Kdo je tedy podle Ježíše největší a první mezi ostatními: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ To je učení, které si máme zapamatovat. To je strategie společenství, které tu Ježíš shromáždil; způsob, kterým mají žít křesťané v Kristově církvi na zemi. A pak jim to ukázal názorně: „Vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ Není to výjimečné, kdy Ježíš dal za příklad dítě. Ale důvody k tomu byly různé. Dítě, které můžete vzít a někam je postavit a obejmout, je ještě dítě malé. Na toho malého se teď mají soustředit. Malé dítě je teď středem pozornosti, stává se nejdůležitějším a tím pádem největším. Kdo je podle toho teď z vás největší? – Ten, kdo je v očích většiny lidí malý, bezvýznamný, závislý na pomoci druhých – jako toto dítě. V tom je tu dítě vzorem. Nyní toto měřítko důležitosti a velikosti dané malostí dítěte mají učedníci umět aplikovat v životě – na sobě i v praxi své služby. Přijímat druhé lidi „v Ježíšově jménu.“ Co to znamená? Ztotožňovat se s „takovými“, jako je toto dítě.

To přesně odpovídá Ježíšovu učení i zastávání „malých – nepatrných“ lidí. Snad všichni to známe z jeho kázání na hoře, které zahájil blahoslavením právě takových: chudých duchem, tichých, plačících, bez domova, čistého srdce, pronásledovaných pro spravedlnost a osočovaných pro Ježíšovo jméno. – Ale tady nás musí napadnout: to je přece i Ježíšův úděl! On pomáhal, ale zároveň stál uprostřed takových lidí jako jeden z nich! To nelze přehlédnout. Nakonec se stal „nejpohrdanějším z lidí, před nímž si člověk zakryje tvář…“ – přesně podle Izajášova proroctví o Božím služebníku. Kdo je mezi vámi největší, buď služebník všech. To je přece řeč o něm, o Kristu! Jak by potom jeho učedníci svou velikost mohli hledat v jiném postavení?! Jemu se mají podobat i potom, až on bude od nich vzat.

Jak na to odpověděli? Tentokrát ne Petr, ale Jan řekl: „Mistře viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.“ – Slyšíte to tam: nechodil s námi, nepatří mezi nás dvanáct. Měl by snad nejdřív získat právo v Ježíšově jménu lidem pomáhat? Aby směl osvobozovat od sil hříchu a smrti? Zvěstovat jim spasení v ukřižovaném Pánu? Otázku učedníci již rozhodli: „Bránili jsme mu.“

Co je k tomu vedlo? Každé společenství, které chce začít působit mezi lidmi, musí mít jasné normy a také se vymezovat vůči jiným skupinám. Chce být pro své okolí čitelné – v programu, i svých vůdcích. Tak to na světě chodí. I církev tak začínala. A nejen to. Dosud si nějakým způsobem kontroluje pravověrnost a pravdivost nositelů evangelia. Jestli ve jménu Ježíšově nepodvádí, neškodí a nešpiní jeho pověst. Ve špatném případu vydá prohlášení a distancuje se od takového člověka. Ať je to kdokoli, třeba prezident. – Myslel učedník Jan tohle? Tak to tu nečteme. Ten „kdosi“, kterého viděli, opravdu vyhání démony. Ne že by si jen dělal reklamu. Tedy jeho pomoc v Ježíšově jménu je účinná. To se dá ověřit. „Nebraňte mu! Kdo není proti nám, je pro nás.“ – Řekne Ježíš. Boží pomoc a záchrana není vázána jen na kruh dvanácti. Jen na jedno společenství kolem Krista. Tak to přece zakoušíme i my. V pozici „malého“ se nakonec můžete ocitnout i vy. I vy můžete žíznit a budete vděčni za sklenici vody a nebudete lustrovat člověka, který vám poslouží. Proč by se na zemi neměli spojit všichni, kteří chtějí sloužit a pomáhat? Jak bychom za to byli vděčni teď, když je třeba zastat se zneužitých a napadených obyvatel Ukrajiny! Kdyby církve Západu i Východu – konkrétně na Rusi – stály spolu na straně pokoje a spravedlnosti i služby „nepatrným“! Mocné činy v Ježíšově jménu jsou činy lásky, ať jdou odkudkoli. Kdo je koná, říká Ježíš, nebude Ježíši hned na to škodit a pomlouvat ho. Takovému služebníku se dostane právem odměny, pocty. – Učíme se tedy od Ježíše chápat, že pozice toho Prvního/Velkého je možná jen, když je zároveň pozicí Služebníka, opomíjeného jako třeba to malé dítě v objetí Ježíšově. Ponížení i sláva – to je tajemství Božího plánu záchrany a naděje života. Ponížení v službě i sláva zvěstovatelů – taková je správná chuť církve na zemi. To je ona slanost, kterou nesmí ztratit učedník ani církev jako celek.

Jak by ji mohla ztratit? – Svou nepřejícností. Svým elitářstvím. V tom bylo vždy velké pokušení pro křesťany, když převážila jejich vlastní velikost a důležitost. To pak hned vyřazovali: Ten s námi nechodí a toho ani neznáme atd. Proto mu musíme bránit a zabránit používat Ježíšovo jméno ke své činnosti. – „Nic neznamenáš! Jsi docela malý, nepatrný, ba nejmenší. Tohle pro tebe není. Nepatříš k nám, tak nedělej nic.“ A víra, které zakážete projevovat se, uplatňovat láskou, taková víra je udušena. – Tímto vylučováním odradí jiného služebníka od služby. A jinak tomu nebude, než že jej tím odradí i od víry a odvedou od Boha. Jak veliké provinění! Proto Ježíš varuje: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ – Takový bude konec rádoby Velkého, aby už neškodil.

A tak vidíme, že uchovat správné postavení učedníků ve světě je všelijak ohroženo. – Často zvnějšku odporem Kristových nepřátel. Nebo z církve kvůli všelijaké řevnivosti. Naposledy však Ježíš mluví také o ohrožení zevnitř. I sám sebe může člověk z Božího království vyloučit a pak skončit v ohni, či přesněji na smetišti dějin. Tedy zapomenut, bez užitku. Proto třikrát a velmi naléhavě Pán Ježíš vyzývá učedníky, aby neztratili „slanost“ poslů evangelia. Jestliže vy selžete, kdo potom na světě zbude, aby lidem ukázal cestu k záchraně? Proto, uzavírá Ježíš celou tuto řeč poslední výzvou: „Žijte mezi sebou v pokoji!“ To je vždycky, ale v dnešní době zvlášť, vážná prosba. Protože nejednotou a žárlivostí mezi sebou bychom mohli mnoho pokazit. S nadsázkou říká Ježíš, že by bylo lépe zbavit se i vlastního oka či nohy, ruky, když nás svádí k nepřátelství a nesnášenlivosti, abychom mohli vejít do života, sice s ranami, ale přece; než abychom pěkně vpořádku skončili na tom zmíněném smetišti dějin, kde po nás ani pes neštěkne.

Až sem dospěl rozhovor o tom, co znamená být „velký“. Potom již Mistr se svými učedníky nechá domov a bezpečí za zády a vydá se přímo do Judska a tam do Jeruzaléma, na cestu bezbranné, ale velké služby.

Modleme se.

Pane, prosíme, odpusť nám rozbroje a poměřování důležitosti. Vždyť ty, Mistr nade všechny, ses snížil i k těm nejposlednějším, aby již nebylo překážek na cestě k pokoji. Pomoz své církvi, aby v rozděleném světě byla znamením jednoty, která léčí rány. Amen