Introit: Procitni, Pane, a nezanevři na nás provždy! Na pomoc nám povstaň, vykup nás pro svoje milosrdenství! (Ž 44)

Písně: 48; (s dětmi 714); 581; 541; 716

Čtení: Ž 25,1–10

Milí bratři a sestry,

Ježíš se svými nejbližšími právě sestoupil z hory. Kdybychom řekli, že sestoupil „shůry“, také by to bylo výstižné. Protože tam na hoře, nahoře, se právě ukázal v božské slávě a učedníci uslyšeli hlas z oblaku: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Petr, Jakub a Jan, ale také my, čtenáři, posluchači evangelia, teď víme, kým Ježíš doopravdy je a také, kde je jeho sláva viditelná: nahoře. My jsme ovšem dole. A tady dole Ježíšovu božskou slávu – jeho proměněnou zářivou podobu – nevidíme. Tady ji můžeme poznávat jen z jeho slov a činů. Tady v ni můžeme jen věřit vyhlížet ji. A o víře – podobně jako minulou neděli – o víře to právě dnes bude.

Co se tedy děje dole, na zemi, kde jsme jen my, lidé? Na zemi se shromažďuje církev. Evangelista nám tu vylíčil shromáždění, které je spíše jakýmsi náhodným chumlem lidí venku. Nevypadá to na bohoslužby v kostele. Ale tak to přece také je. Nebo hlavně tak to je. Církev nežije jen v kostele. Když vyjde ven, teprve se začne projevovat to, k čemu jim to soustředění a řád a slavení v kostele vlastně bylo. Zde to vidíme velmi názorně. Je tu zbývajících devět učedníků, kteří se setkávají se zástupem lidí a se zákoníky a také s lidmi všelijak postiženými a hledajícími pomoc. Ti všichni tu jsou právě na jednom místě pohromadě. Co je spojuje? – Spojuje je Ježíš, hledají Ježíše. Který tu ovšem není. Jsou tu jen jeho učedníci, a ještě ne všichni. A co dělají? Přou se, dohadují se s těmi lidmi.

A tu mezi ně přichází shůry Pán Ježíš. „A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl („byl ohromen“); přibíhali k němu a zdravili ho.“ – To nás může zarazit. Proč to tak evangelista napsal? Zřejmě si máme všimnout, že ten zástup lidí včetně učedníků (!) je naprosto překvapen, že tu Ježíš je najednou s nimi. Jakoby s ním už nepočítali. Ale nezapomněli na něj. Když teď najednou přišel, tak jej zdraví. Sbíhají se k němu a možná někdo radostně vykřikne: „Kde se tu bereš!?“ Jsou rádi, že je tu. Vždyť přišli kvůli němu. A když tu nebyl, spokojili se alespoň s jeho učedníky, protože učedníci takového Mistra se snad již něco naučili a něco z jeho moci možná přešlo i na ně. – To je dobré, ne? Dobrá vizitka pro začínající církev? – Jenomže se to nepovedlo. Oni si bez něj neporadili. Ježíš přišel doprostřed nějakého sporu. Celý zástup i se zákoníky se teď dohaduje s jeho učedníky, kteří zřejmě něco nezvládli. Obrázek církve na zemi v té chvíli splasknul, sotva se vznesl. Všem dohromady zachvíli Ježíš řekne: „Pokolení nevěřící …“

Ale neodmítl je. Právě mezi ně sestoupil; doprostřed tohoto zástupu, kde jsou lidé nejrůznější – od Ježíšových nejbližších přes zbožné učence až po běžné lidi se všemi jejich starostmi a trápeními. Přesně tak, jako je to na zemi dnes. Tak to bylo i tehdy a vždycky. A také v tomto případě šlo o to, kvůli čemu se dohadujeme dodnes. – Zde se tomu problému říká „zlý duch“. To zní tajemně. Ne jako medicínská diagnóza. Ale to je záměr, protože Ježíš přichází právě kvůli samotné příčině všech nemocí a trápení. – „Zlý duch,“ samo zlo zde jaksi koncentrovaně postihlo nějakého chlapce. Ne on sám je zlý, ale to, co ho přepadalo. Jako démon rozkladu. Slyšeli jsme, co všechno tomu nebohému chlapci působí: „Nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne.“ Tak to popisuje jeho otec, který teď Ježíši odpovídá na otázku: „Oč se s nimi přete?“ – Na takového nepřítele učedníci nestačili. Teď se možná obhajují. Snaží se odrážet otázky, obvinění, že nesplnili to, co se od Ježíšových žáků očekávalo. Ale jak by mohli? Kdo a jak může napravit největší ohrožení života a soužití lidí? Kdo a jak si poradí s neschopností navzájem se slyšet a domluvit se? Kdo a jak zabrání zlu, spalujícímu jako oheň a valícímu se jako voda? Kdo a jak ochrání před smrtí? Kdo z nich? Kdo z nás?

A tak je dobře, že Ježíš sestoupil. Četli jsme, že on na zlého ducha stačil a chlapce zachránil. Doslova zachránil před smrtí. Ale než to učinil, měli jsme si vyslechnout, nápadně podrobně, jak zlý duch toho chlapce přepadal. Co mu všechno dělal. Je to hrozné na poslech. Připomíná to záchvat epilepsie. Při něm také člověk nad sebou ztratí vládu a je zcela v moci neviditelného nepřítele, který si s ním dělá, co chce. Třeba jej srazí do ohně nebo do vody. Je tu jasně napsáno, že to dělá proto, „aby ho zahubil.“ Ale kupodivu, před tím vším, na prvním místě si jeho otec stěžoval, že syn „nemůže mluvit“. Je němý a proto asi také hluchý. Pro něho je nejhorší, že se s milovaným dítětem nemůže ani domluvit. Vyptat se ho na to, co by chtěl. Nemůže ho slovy potěšit, vyjádřit svou lásku. Tam, kde už ani sluch a řeč není, tam má zmar a smrt volné pole. Přetrhne se mezilidská vzájemnost, soudržnost. Člověk je sám – bez bližního a bez boha. Kdo může chlapce oslovit? Kdo mu může pomoci?

„Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ – Tak prosí otec Ježíše. Prosí jej tak, jako by prosil samotného Boha? To jen z poloviny. „Slituj se a smiluj se“, opravdu patří Hospodinu. Vloudila se mu tam však ta podmínka: „Můžeš-li …“ Jestli Ježíš může? – Zdá se, že ho to udivilo, až pohoršilo: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, do věří.“ – To znamená, že nevěří-li, pak to možné není? Proto ten člověk spěchá, aby ujistil Ježíše, že on od něho opravdu pomoc očekává. Rychle (je tam možno číst i „v slzách“) vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ – To je známá věta, viďte. Někdy hned nevíme, odkud ji z Nového zákona známe. A dnes vidíme, kam patří. Jak je to vroucí prosba o život; prosba k Pánu, o jehož pomoc nechce člověk přijít. Dalo by se to slyšet také jako: „Věřím! Pomoz! Nevěřím!“ I když to zvolání nezní logicky, chápeme je. I Ježíš je chápe. Od té chvíle už otec nemusí nic říkat. Pozornost se soustředí zcela na Ježíše a chlapce, který je zatím ještě pod mocí zlého ducha.

Duch, jakmile viděl Ježíše, tak se okamžitě rozběsnil, aby předvedl, kdo tu má vládu nad ubohým chlapcem. „Hned ho zkroutil křečí, až spadl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.“ Zlý na zemi bojuje o svou vládu do poslední chvilky. Prý takto chlapce ovládal od jeho dětství. Teď jej nechce pustit. Ta informace je tu pro nás. Abychom vážnost situace nepodcenili. Od malička až do smrti se ten zlý snaží ovládat člověka a co chvíli mu pohrozí smrtí. – Jak bychom i my v hrůze a pochybnostech nevolali: „Věřím! Pomoz! Nevěřím!… Nevím.“ Copak je možné tohle přemoci?

Ale je tu Ježíš. A my jsme svědky jeho moci: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ – Tak se Ježíš postavil duchu zla. A najednou se ukáže, že duch hluchý Ježíše slyší a musí poslechnout. A duch němý najednou i mluví, protože „vykřikl, silně chlapcem zalomcoval a vyšel …“ Už navždy. Ano. Ale vypadá to, že chlapec to nepřežil! Že i on už navždy … „Zůstal ležet jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.“ Tak může končit běsnění – smrtí člověka. A končilo by, kdyby to Ježíš nechal tak. Ale on nenechal: „Vzal chlapce za ruku, pozvedl ho a on vstal.“ – Ta slova připomínají vzkříšení.

Už víme, proč ducha nemohli vyhnat sami učedníci? – Protože mrtvé může křísit jen Bůh! Taková je zkušenost, že my nemůžeme. Ježíšova odpověď učedníkům proto znamená toto: Ježíš tu jedná na místě Božím.

Jak jim to řekl? „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“ – Modlitba je prosba o Boží pomoc. Modlitba je volání k Bohu, aby on zasáhl a pomohl tam, kde my nemůžeme. Aby on přemohl zlého ducha, ducha záhuby a smrti. Dnes jsme slyšeli, že Ježíš má tuto Boží moc. Tam, kde nestačíme s pomocí naší, můžeme volat jako ten otec. „Věřím! Pomoz mé nedověře!“ Obracet se o pomoc nejen pro sebe a své děti. Ale pro všechny, kteří zde na zemi hledají pomoc u nás. Jestli je máme rádi, jestli i my se slitujeme nad ohroženým člověkem, tak za něj prosme v modlitbách a svěřme jej Ježíši.

My o Ježíši dnes víme víc než učedníci a zástupy tehdy. Evangelista Marek nás uvádí do souvislosti, když hned za tímto příběhem o záchraně posedlého chlapce zapsal Ježíšovu již druhou předpověď utrpení; předpověď o podivuhodném údělu „syna člověka“: „Bude vydán do rukou lidí, kteří jej zabijí; a až bude zabit, po třech dnech vstane.“ – A to se stalo! Proto jen on sám může pozvednout poraženého člověka, aby vstal. Amen.

Modleme se.

Pane, ty ses utkal se smrtí a porazil jsi ji. Vyrazil jsi zlému jeho zbraň z ruky, když jsi vstal z mrtvých. Jen proto my smíme mít naději, že i nás vyvedeš z moci toho zlého a pozvedneš nás k životu ve svém království. Budiž ti za to čest a sláva! Amen.