J 15:26 – 16:4  Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.  Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.  To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést. Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.  To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.  Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.

Introit: Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář!“ Hospodine, tvou tvář hledám. (Ž 27,7n)

Písně: 353; 379; 370; 355

1. čtení: Iz 50,4-9

Milí bratři a sestry,

Ta poslední Ježíšova slova mi něco připomínají z obecné lidské zkušenosti: „To jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.“ Jistě jste uhodli, že myslím na rodičovská varování a nabádání, která z lásky k dětem často dospělí pronášejí: To ti raději říkám předem, aby sis na to vzpomněl, až to přijde a nedivil se, nebo dal si pozor, zařídil se podle toho – abys zbytečně nepropadl iluzím a zklamání.

Podobnost tu je, totiž motivace: I Ježíše vede láska k jeho učedníkům, které chce uchránit zklamání, nebo přesněji desiluzi z toho, co přijde.

I o tom tu mluví a nám to zní neuvěřitelně nevlídně: „Budou vás vylučovat ze synagóg, a dokonce ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ Nevíme přesně, kdy a jestli přesně tak se to dělo v prostředí křesťanů kolem evangelisty Jana, který to zapsal. Ale jisté je, že Ježíš docela vážně počítal s tím, že jeho vyznavači to nebudou mít v tomto světě lehké. Že to někdy bude dokonce životu nebezpečné, být křesťanem. Počítá s tím a upozorňuje své učedníky na to, že okolí církve bude vůči ní odtažité, někdy ostražité, a jindy dokonce nevraživě nepřátelské. Máme to vědět.

Ježíš to vlastně říká dvakrát; poprvé ještě s trošku jiným záměrem vedle toho, abychom na to pamatovali. On říká: „To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést.“ Ještě můžeme upřesnit překlad: „abyste se neurazili, nepohoršili.“ A tak neodpadli od víry.

K odpadnutí od víry po velikonocích by mohlo dojít, kdyby učedníci žili po Ježíšově odchodu ze země k nebeskému Otci v iluzích, že i oni již jsou v nebi. V tom smyslu, že pozemské trápení a práce se jich už netýká. Nebo zase, že se jich týká, ale jen šťastně a úspěšně. Tak tomu nebude, říká Ježíš. A vás by to mohlo připravit o víru, až zjistíte, že na zemi vás čeká ještě mnoho námahy, stejně a nebo ještě více než vaše nevěřící sousedy a známé. Že jako křesťané nejste vždy přijímání s otevřenou náručí a dokonce utrpení se právě vám nevyhne. To všechno může vést k názoru, že vás Bůh ve svém Synu podvedl. Že něco sliboval a nesplnil. Nikde nečekají ta přední místa, která jste vyhlíželi.

„To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést“. A potom ještě jednou: „Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina.“

O jaké „té hodině“ Ježíš mluví? – Až on už s nimi nebude. Z té věty vane stesk a opuštěnost. Známe to, když nás opouští někdo drahý a ještě s námi o tom předem mluví: až já tu nebudu, tak ty … Jak na tom budou Ježíšovi pozůstalí? Jsme my Ježíšovi pozůstalí? Naše křesťanská existence by tak neměla vypadat. Tedy v tom slova smyslu, že už jen vzpomínáme. Spíš v tom, co si připamatováváme. Opakujeme. Čemu věříme. Ale to hlavní, jsme stále ještě neřekli:

Učedníci Kristovi se neměli stát pozůstalou rodinou po Ježíši. Protože Pán Ježíš, když mluvil o době po svém vzkříšení a vyvýšení, my říkáme „nanebevstoupení“, řekl, že s učedníky bude přítomen v Duchu. Tu dobu můžeme nazývat dobou Ducha Kristova. Je to naše doba. Tato doba. My se nemusíme spoléhat na svou paměť. Ani pro to nemusíme nic dělat, aby vláda vzkříšeného Krista byla na této zemi zřejmá a projevovala se mocně. Ježíš své učedníky nenechal samotné. Nejsme na to sami – na život po velikonocích, na život bez viditelného a hmatatelného Božího Syna. „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu …“ Pán Ježíš pošle Přímluvce. Kdo to bude? Kraličtí to řecké slovo Paraklétos překládají Utěšitel. A sám Ježíš dává najevo, co o něm máme vědět, abychom rozuměli, kdo to je. Tedy: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“

Už je nám to pochopitelnější, viďte. Ježíš tu ohlašuje příchod Ducha svatého. Tak jsme zvyklí nazývat i oslovovat třetí osobu božské Trojice. Zde, u Jana, jako bychom se mohli s Duchem svatým už předem seznámit podrobněji. Paraklétos – Přímluvce, Utěšitel, Advokát – pro Ježíšovy následovníky. Přijde, protože od Otce vychází, a Ježíš ho pošle … Ano slyšíte správně, není to jasné. Církve Východu a Západu se kvůli tomu v 5. století zvládly rozejít věroučně, protože se nemohly shodnout, jestli Duch vychází jen od Otce nebo také od Syna (spor o filioque). Pohyb a vztahy uvnitř Boží Trojice jsou a zůstanou tajemstvím. Nám pomáhá Bůh vždy tak, abychom to nejlépe přijali a pochopili. A Ježíš tohle říká jasně: Přímluvce o mně vydá svědectví.

To církev na zemi potřebuje vědět. A ví to. Připomíná si to, kdykoli otevře Janovo evangelium. Ke svému povzbuzení, aby křesťané neodpadli od víry. Duch Přímluvce je tu proto, aby připomínal, na kom stojí naše víra. Proto je to Duch pravdy. Jde samozřejmě o pravdu o Ježíšovi. I když bychom raději slyšeli něco jiného, je tomu tak, že křesťanská víra stojí na Ježíši Kristu, který nebyl v tomto světě přijat, nýbrž surově odmítnut. A proto naše trápení ve světě není důkazem Boží porážky, ale potvrzením, že jsme opravdu jeho učedníci. Tomuto světu bude provždy kříž a umučený Bůh na něm cizí, nestravitelný. Ukřižovaný Ježíš bude vždy budit pohoršení a spása v něm působit bláznivě. Svět jej opravdu nepoznal a nepřijal. Je to těžké pro jeho učedníky, pro nás, přiznat si to a připomínat, že církev není sourodé těleso, které by mohlo někdy se světem splynout. A jakkoli chceme být světu přátelští a vstřícní, evangeliem o kříži do něho nikdy nezapadne a jeho nositelé vždycky budou vyčuhovat. Jsme přece svědky Mistra, který nikam nezapadal.

Je tu však doba Ježíšovy nové přítomnosti – čas Ducha. A tento Duch vydá svědectví o Ježíši – „Toto je Pán! Toto je Bůh! Tento a žádný jiný.“ A Ježíš s tím své učedníky posílá: „Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“ I když my jsme s ním fyzicky od začátku nebyli, máme Bibli, v níž svědkové vypisují, jak to s Ježíšem bylo od začátku až do konce. Ježíšův úděl je i údělem jeho učedníků a církve. – „To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.“ (v.3) Ti kdo nechtěli slyšet Ducha pravdy svědčit o sobě jako o nechápajících, kteří chtějí Boha a náboženství podle svého vkusu, se se svědky evangelia o Kristu vypořádají po způsobu světa. Svědky umlčí. To byl také význam vylučování křesťanů ze synagóg. Vyloučení ze synagóg, rozchod se židovstvím, znamenalo, že křesťanství bylo postaveno mimo oblast přijatelného náboženství. Ztratilo ochrannou známku „religio licita“, povolené náboženství. Ano, evangelium Ježíše Krista vylučuje, aby byl člověk nábožensky sebespokojený. Ducha pravdy nelze takto domestikovat, křesťanství se tak svou podstatou brání, aby bylo zařazeno mezi to, co je běžné a povolené.

To ovšem neznamená, že by se z křesťanství takové náboženství nikdy nestalo. Právě naopak. Letos si připomínáme 600. výročí od statečného vystoupení M. J. Husa proti takovému domestikovanému, zkrotlému křesťanství ve službách člověka a jeho nejhrubších choutek. Takto pokoušena je však církev v každé době, i v té dnešní, aby se se stala příjemnou a populární v obecném povědomí národa a světa. Včera skončilo zasedání synodu ČCE, které se jistě i s takovými výzvami muselo vyrovnávat. A doufejme, že na Ducha pravdy o Kristu bylo dáno víc než na ducha doby. Nesnažme se nějakému tomu ideálu všeobecného přijetí evangelia napomáhat ani v našich skromných poměrech tím, že bychom své svědectví nějak vylepšovali, aby bylo lépe přijatelné.

Dbejme jen pečlivě na svědectví Ducha pravdy, předané nám prvními svědky. Dbejme na svědectví o tom, který zemřel na kříži a vstal z mrtvých, takže jeho pravdu už nelze umlčet, o Ježíši Kristu, v němž je naše naděje i naděje celého světa. Copak to není naděje Vzkříšeného?

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že ses jako vítěz nad smrtí ujal vlády a přitom neopustil nás na zemi, nejisté, pochybující lidi. Buď nám ve svém Duchu oporou, prosíme, nauč nás novému jazyku, abychom vydali pravé svědectví světu o záchraně ve tvém jménu. Amen.