Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu celá země! Zpívejte Hospodinu, zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě. Říkejte mezi pronárody: Hospodin kraluje! Pevně je založen svět, nic jím neotřese. (Ž 96)

Písně: 478; 484; 477; pěvecký kroužek; 481

Čtení: Iz 52,7–10

Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu celá země! Zpívejte Hospodinu, zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě. Říkejte mezi pronárody: Hospodin kraluje! Pevně je založen svět, nic jím neotřese. (Ž 96)

Milí bratři a sestry,

co se vlastně stalo o „tiché svaté noci“? Bůh se k lidem sklonil a poslal svého Syna ve stejném těle, jaké máme my všichni. Bůh přišel mezi nás, aby s námi na svém těle nesl všechno, co my neseme. Není toho málo. A on si to nijak neulehčoval. Již při jeho narození čteme, že si nevybral přepych a pohodlí. Kdyby bylo Boží narození v režii lidí, jistě by náklady vyletěly mnohem výš, než k jedněm jeslím v chlévě a k pár plenkám.

A tak přichází Boží syn na tuto zemi docela nenápadně a v chudobě. Ti, kteří se u jeslí objevili, přišli na pokyn andělský, ne lidský. Lidstvo spí. Těžkým spánkem upracovaných lidí. Lidí trpících nespravedlivým rozdělením na bohaté a chudé. Lidí upachtěných vlastním staráním a zaujatých vlastními představami o tom, co by jim – nám – mohlo pomoci z bídy a trápení. Boží příchod na tuto zemi je tak překvapivý a nepřiměřený božské slávě, že i když se o něm vypráví 2000 let, stále to celé nedokážeme domyslet. Co se vlastně stalo o „tiché svaté noci“? Co to pro nás znamená?

Po noci přichází ráno, nový den. Krásně jej jmenujeme „Boží hod vánoční“. Boží hodování s lidmi u jednoho stolu. Napadlo vás to? Že když jsme doma nechali stoly od štědrovečerního hodování s rodinou, papíry od rozbalených dárků a třeba i hromadu nádobí, tak tohle bude něco jiného? Ale také je to hod – Boží vánoční. Na pohled toho moc není, na čem by oko spočinulo. Žádný lesk a ozdoby. Stůl zde připravený už známe a pokaždé je stejný – jen snad – to nemůžeme přehlédnout – letos místo jednoho kalicha řada malých kalíšků… Vrací nás to do reality. Pohádka skončila, dřív než začala. Jsme nuceni k něčemu, co jsme nechtěli, ale přijímáme to, abychom nepřišli o všechno. Ano, po svaté noci se vracíme a podvolujeme se opatřením a omezením, abychom přežili – nezdráhejme se přiznat si to. Pro mnohé z nás to tak je doslova. Respirátory, dezinfekce, kalíšky na hodovním stole Páně … Ještě jsou svátky, ale my už zase musíme snášet to, co patří k naší všední člověčině – obtížené, omezené, nemocné, smrtelné … Noční událost je za námi. A co se změnilo? Tak se dospělí, zkušení ptáme každý rok. O to víc letos. Kdyby nám aspoň nadělil konec koronaviru a spravedlnost pro ty, kteří budou nezaviněně energetickou a jinou krizí postiženi nejvíce! Ale to ráno nikde nehlásili. Do žádných medií taková zpráva nepronikla. Máme skepticky říct, že ta noc nebyla zase tak svatá a výjimečná, protože po ní přijde zase noc? A pak další a další, až tma pohltí život každého z nás?

Je možné to tak vidět a říkat: já si nic nenalhávám a nic lepšího nečekám. A rozhodnout se Boží hod vánoční prožít jako hezký folklór jen u stolu doma.

Ale my, bratři a sestry, přece jsme tady. A slyšíme tu něco jiného než jen „hajdom hajdom tydlidom“ z televize. (Proti tomu nic, jen že se nám nabízí ještě něco jiného.) Do neutěšeného stavu světa tu apoštol vyhlašuje něco opravdu nového. Zprávu, která se nespotřebuje jako dobroty a dárky ze štědrého večera. Od evangelisty ta zpráva zní: „Narodil se vám dnes Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově!“ To je to hlavní. Ale obávám se, že lidé dnes tu větu berou spíš jako ten folklor, jako něco, co se v kostele na vánoce prostě přečíst musí.

Proto dnes tu necháváme znít také Janovo apoštolské zvolání: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval!“ „Jak velikou lásku!“ Je to tatáž láska, o které Jan napsal: „Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Mysleme dnes na to, co Boží láska znamená. Co všechno znamená. Co všechno přinesla tichá, svatá noc, jakou změnu ráno na Boží hod vánoční můžeme ohlašovat a roznášet odtud do světa: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi!“

Změna? Ano, ale ne v tom, že by po tiché svaté noci hned ráno v Betlémě začali slavit narození Páně a zanechali svých dosavadních zvyklostí: zabouchnutí dveří před bezdomoveckou rodinou, vykázání chudé rodičky do chlíva, nadávky na císaře pána, který zase už chce zvýšit daně a zase přezbrojuje světovou armádu a my to budeme muset zaplatit. Změna dnes? Ovšem. Ale ani ne v tom, že by 25. 12. najednou zmizel coronavirus a inflace.

Změna je v pohledu člověka na sebe, jak se změnilo naše postavení pře Bohem. To nám příchod Spasitele, Krista Pána v městě Davidově, přináší. Tohle to znamená: „byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi!“

My bychom čekali, že dnes má být řeč především o dítěti v jeslích, o tom jednom. To jistě také. Ale ne odděleně od nás samotných. To dítě přišlo na svět proto, aby Jan mohl vyhlásit: „Byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi!“ To je ten dar.

Nechme si to říct: Jsme dětmi Božími. A jsme jimi právě pro své dětské překvapení, neznalost, nezkušenost. Jako děti jsme ještě neviděli všechno, nepoznali všechno, nezakusili všechno, neporozuměli všemu. Ano, právě tomu, co znamená událost tiché svaté noci, když Bůh v Kristu přišel mezi nás. V dítěti Ježíši, který ještě té noci musel znovu z domu, na cestu, do vyhnanství, do Egypta; aby odtud byl později povolán a mohli jsme jej poznat jako mistra a pána, jak mu říkali učedníci. A také jako „syna člověka“, jak o sobě mluvil sám. A také jako muže bolesti a smrti na kříži. Tak jsme jej poznali, ale to ještě stále není všechno. „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval!“ – „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“

Dnes na Boží hod vánoční 2021, v době koronavirové a inflační, jsme však Božími dětmi! Jsme poznamenáni zátěží svého lidství, své hříšnosti – tak to je a právě se to projevuje v tom, co prožíváme. Ale to ještě, milovaní, není všechno. „Ještě nevyšlo najevo, co budeme!“ – Tato předzvěst není hrozivá. Nemyslí se tím: bojte se, že bude už jen hůř a hůř, až vás nesvatá a bouřlivá noc docela pohltí a s vámi celé lidstvo. Ne. Vždyť se zjevila Boží láska, ne pomsta. A Boží láska, zjevená v Ježíši Kristu, má tu moc a tu vlastnost, že přichází jako dar. A nabízí se jako dar, to znamená zadarmo bez lidské zásluhy. Kdo se jí jako dítě nechá obdarovat, poroste a bude toužit dostat víc, uvidět víc z Boha, ano Boha celého. Ukazuje se tedy, že po probuzení z té tiché svaté noci nemusí narůst vystřízlivění a skepse, ale nová, větší touha spatřit Boha takového, jaký jest. Zakusit jej, okusit, jak je dobrý. Tak, jak on se chce dát vidět: nejdřív v narozeném chudém dítěti v jeslích, později v muži na kříži a nakonec, až se zjeví, spatříme ho plně takového, jaký jest. Tehdy budeme jiní, jiní než dosud a jemu podobní. Skončí „světa cizota“ (ze starší verze písně Tichá noc), která k nám dosud proniká a které se často chytáme my – i Jan se mezi nás počítá – dokud nás láska v Pánu Ježíši Kristu nezmění docela. Amen.

Modleme se.

Pane Bože, pro svého Syna narozeného k naší záchraně, prosíme přijmi nás a odpusť nám hříchy, které vyznáváme jako děti svému milosrdnému Otci.

Každý odpovíme podle svého rozhodnutí sám za sebe:

Vyznáváš, že jsi hříšný člověk a že nejsi před Boží tváří o nic lepší než druzí lidé? Přiznáváš, že spolu s nimi neseš vinu za bídu světa? Jestliže tomu tak je, odpověz: Vyznávám.

Věříš, že Ježíš Kristus, Syn Boží, vedl svůj zápas s mocnostmi zla a svůj život položil v oběť i pro tebe? Pakli ano, odpověz: Věřím.

Odpouštíš všem, kdo se proti tobě provinili? Jsi-li ochoten odpustit, vyznej: Odpouštím.

Přijměte slovo potěšení: Hospodin odpouští tobě všechny nepravosti, uzdravuje všechny nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen.

Apoštolské vyznání víry: Věřím v Boha Otce všemohoucího, …