Neděle Vzkříšení Páně

Základ kázání:Mk 16:1-8   Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'“ Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

1. čtení: Ž 118,1.13-27

Písně: 341 334; 523; VP-682.550; 346

Introit: Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. – Opravdu byl vzkříšen! (1Kor 15,20)

Milí bratři a sestry,

„… a nikomu nic neřekly“. Prázdný hrob nestačil zažehnout plamen víry. Ba ani poselství mládence v hrobě nestačilo. Co zůstalo byl strach, „…neboť se bály.“ Tak původně končilo evangelium podle Marka.

Ty tři ženy – Marie z Magdaly, Marie matka Jakubova a Salome – jsou nám blízké. Myslím tím, že jim dobře rozumíme. Chtěly si uchovat alespoň vzpomínku na mrtvého Ježíše, protože ho měly rády. Obdivovaly ho a staraly se o něho na jeho cestách. Bylo jim dobře v jeho blízkosti. – „V Boží blízkosti je mi dobře“, pochvaluje si jeden žalmista. A ženy teď mají smutek, protože jsou od Ježíše odtrženy. Je daleko. Jako by Bůh sám s Ježíšovou smrtí na ně zapomněl. Myslí, že teď už jen ten jeho hrob jim ho připomene. A také že mu prokáží poslední službu, když jeho mrtvé tělo potřou vonnými balzámy. Sotva vyšlo slunce, sbalily, co bylo k tomu potřeba a vydaly se na cestu. Slunce vychází, ale ráno je jistě ještě studené. Ženy se možná choulí v pláštích – cítí chlad zvenku i ze srdce. Smrt má ledové ruce.

Velikonocům lidé říkají svátky jara. Letos je ten nástup jara divoký – prudké větry, sníh, kroupy, déšť a náhle prudký krátký sluneční svit. Trochu ty změny připomínají rozpuk mládí. Starší lidé na tu dobu vzpomínají jako na krásnou a se zalíbením se dívají na mladé lidi, kteří tolik srší energií, zdravím, schopností učit se, podávat výkony, nespoutaně se radovat i plakat. Když to všechno projde ve správné míře, za čas se z jedince vyloupne dospělý člověk, dobře připravený zvládat těžkosti života i zachovat si vnitřní klid a radost. Ale ani v tomto ideálním případě to není navždy. I ten nejpřipravenější třicátník jednou začne uvadat a spěje ke konci svých dní. Na hřbitově pak už zbývá jen vzpomínat. Je to vážná věc.

Proto se ženy nyní se vší vážností ubírají k Ježíšovu hrobu a my jim rozumíme. Jsou velikonoce. My opěvujeme Ježíšovo vzkříšení, ale toto evangelium nějak neumíme dát dohromady s chatrností života vlastního a života svých blízkých. Zpíváme tu dnes radostné písně o vzkříšení, ale nepočítáme s ním jako s pevnou skutečností, která se nás týká, protože Bůh má nebe, zemi i peklo pevně v ruce a nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy. Slavíme spíš ty svátky jara, teplo a sluníčko určitě přijde i po těch plískanicích, ale o životě s Kristem v jeho království pochybujeme, nebo dokonce na něj rezignujeme jako ty tři ženy. Skutečné velikonoce – slaví je tu dnes někdo z nás?

Přišli jsme sem kvůli Pánu Ježíši. Jdeme za ním jako ty tři ženy a co čekáme? Že se zúčastníme vážných bohoslužeb – jako ony se vážně ubíraly k jeho hrobu. Ani tady nás neopustily obavy, jak sami odvalíme ty balvany úkolů, které jsou před námi. Jak sami napravíme, co jsme pokazili ve svých vztazích – doma, v práci … Jak sám nebo sama to zvládnu? Na těžký balvan u vchodu do hrobu nebudeme stačit ani tři. Kdo nám jej odvalí? Tyhle starosti vláčíme s sebou. Ty ženy jsou nám opravdu blízké.

Jaké je pak překvapení, když dojdou na místo a všechno je jinak. Tam, kde čekaly balvan a bezmoc, je už připraven volný vstup, problém je vyřešen, dveře jsou dokořán. A uvnitř?! Šli za mrtvým, ale on tu není. Místo něho mládenec, mládí v rozpuku a zářivě bílých šatech obsadilo hrobku. Už to není místo smrti. Něco se stalo. Něco se změnilo. Ne v srdci těch žen. Ty přišly se smutkem a obavami a tak zůstaly zděšeny stát. Ale s tím, který byl v hrobě se něco stalo. „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.“

To bylo to první, co mládenec ženám řekl. Co ta slova znamenala a znamenají dodnes? – Jestli kdokoli z vás hledáte Ježíše, toho Nazaretského, mezi mrtvými, tak to jste tu špatně. Tady, v hrobě, on není.

Ale my jsme v něho věřili! Namítneme možná my. Jako bychom se i my teprve probrali ze sna. My jsme v něho a jemu přece věřili – ne mrtvému v hrobě, ale vzkříšenému a živému! Kde jen jsme k té víře přišli? U hrobu určitě ne. Někde dál, jinde, s někým jiným …

Andělská řeč přece ještě pokračovala: „Jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak vám řekl.“

To však znamená, že žije a čeká na nás – v Galileji, tedy v normálním životě. Tam, kde jeho učedníci mají rodiny, kde mají kolegy z práce, kde se žije všedním životem, den za dnem. Tam již jde před námi, abychom právě tam nebyli sami.

Nikde se tu neřeší, jak vstal z mrtvých, protože k tomu lidská slova chybí. Při díle byl Bůh. Svou stvořitelskou moci probudil svého milého Syna k životu. Přiznal se tak k němu, tomu který chodil těmi všedními i svátečními dny se svými učedníky. Ničemu a nikomu se nevyhnul a s láskou přistupoval ke všem, kteří potřebovali pomoc. Svět volá o pomoc. Každý den o tom slyšíme a na obrazovkách i vidíme, kde všude řádí smrt a jak se sápe studenýma rukama po všech, kteří jí přijdou do cesty. I po mladých, kteří byli na život tak dobře připraveni. Poničená a ďáblem zotročená země – co jiného vidíme, když sledujeme národy vraždící se navzájem, vypalované lesy, zaplavovaná pole, vysychající pastviny. Bůh k tomu všemu obrací svou tvář a milosrdně říká: ano, za tohle všechno můj milovaný Syn trpěl, aby vám mohlo být odpuštěno. Aby všemu tvorstvu mohl být dán nový život. To znamená jeho zmrtvýchvstání.

To se stalo! Nic menšího, bratři a sestry. Nemáme pro to slov. O vzkříšení se tu mluví velmi cudně. Div zůstává v pozadí. Jen snad: vyšlo slunce. Tehdy se to stalo. Každý nedělní východ slunce to už navždy bude připomínat. Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Ale těm u hrobu je dosud zima. Dokud se s ním nesetkají.

Jasná jsou slova: Jděte a řekněte, že Ježíš jde před vámi do vašeho života. Tam se s ním setkáte. To je evangelium. Velikonoce jsou všude tam, kde se toto evangelium zvěstuje a kde se rodí víra. Proto otevři uši a drž se těch slov. Dočkáš se, že v těch slovech i k tobě přijde živý Kristus a div vzkříšení ukáže moc v tvém životě!

„Jděte a řekněte …“ Ale ženy zatím nemají co říct samy o sobě. Jejich víra potřebuje čas. Je toho na ně moc. „Vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, protože se bály.“ Tady Marek skončil svůj spis. Kdo jej takový bude číst? Pro koho jej napsal?

Pro lidi, kteří již uvěřili, že Pán byl vzkříšen a působí mezi lidmi velké věci. Pro lidi, kteří již přicházejí k jeho stolu, přijímají pozvání a chléb i víno a zakoušejí ve společenství bratří a sester něco ze skutečnosti Božího království. Pro nás křesťany. Marek napsal, jak to s Ježíšem bylo před vzkříšením. Tehdy každý jeho mocný čin měl zůstat utajen, aby nezakryl a nezkreslil význam jeho kříže. Lidé jsou v celém Markově spisu nabádáni, aby mlčeli. „Ježíš jim zakazoval, aby o tom (o jeho divech) mluvili.“ A teď, když konečně je tu pokyn, aby mluvili, tak ženy utekly a nikomu nic neřekly. Není to záhada?

Není když pomyslíme na to, co by ony řekly: Ježíšův hrob je prázdný. To by nestačilo. I ženy se ještě musely se Vzkříšeným setkat, aby mohly dodat: hrob je nepotřebný. Všechny hroby se staly nepotřebnými, protože Pán i nás vede ke vzkříšení. A když ony v Jeruzalémě mlčely, Bůh nemlčel. Šel jinou cestou. S učedníky se Vzkříšený setkal v Galileji. A pověřil je ke službě. Oni a další a další na cestách v tomto životě zastavují své současníky a dosvědčují, že i do našich hrobů bude zářit světlo vycházejícího slunce a bělostný šat mladíků bude symbolizovat nový život. (Tak jako tomu bývá při křtu.) Obě Marie a Salome, věrné a milující učednice, již nepotřebují voňavé balzámy pro mrtvého. Na cestě je předchází vůně evangelijních slov: Kristus byl vzkříšen! Následujte živého! A pospěšte za živými! Amen

Modlitba s vyznáním vin

V modlitbě se nyní přiznejme ke svému křtu a prosme o odpuštění vin:

Vzkříšený Kriste tvůj kříž je zárukou tvé lásky, pro ni se odvažujeme prosit, abys nám odpustil, že jsme jen málo naplňovali křestní slib být tvými svědky, nejednou jsme jako ty ženy se strachem utekli a nikomu jsme o tobě nic neřekli. Ani svůj život jsme neodevzdali tobě se vším, co k němu patří. Ve spoléhání na vlastní chytrost a praxi tohoto světa jsme nebyli dobrým příkladem ani dětem. Věříme však, že u tebe je milost a proto toužíme svůj křest znovu vzít vážně a ve všem se spoléhat na tebe a vyhlížet jen tvé království.

Kdo takto vyznáváš a prosíš, pověz spolu se mnou: Kriste, smiluj se nade mnou!

Přijměte do svých srdcí slovo milosti: Dokazuje Bůh svou lásku k nám: Když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás. Když jsme nyní ospravedlněni prolitím jeho krve, spaseni budeme skrze něho. Křtem jsme spolu s ním pohřbeni ve smrt – abychom jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Amen.