Matouš 2,1-12

Písně: 281; 283; 306,1-2.6-7; 297; 294

Introit: Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele. Bude podroben i Edóm, podroben bude Seír, Jákobovi nepřátelé. Izrael si vede zdatně. Panovat bude ten, jenž vzejde z Jákoba. (Nu 24,17–19)

Prvníčtení: Ž 72,1–15

Milí bratři a sestry,

vím, že to znáte: příběh o narozeném králi Ježíši, o krutém Herodovi a o třech mudrcích. Ale možná byste dnes chtěli slyšet něco do naší doby. A nebo ne? Máte toho dost ze sdělovacích prostředků? A v kostele byste raději v klidu prožili vánoční atmosféru, neburcující a nezavazující? Hlavně však, aby byla uklidňující. Aby nás na chvíli vytrhla ze starostí s koronavirem a s nejistou ekonomikou. Abychom se přestali bát o své děti, že jim bude chybět vzdělání a že v budoucnu budou oni žít na dluh. A nemít potíže s vladaři, kteří nás stále k něčemu nutí, nebo nás chtějí o něco obrat. – Vedle naší ustarané všednosti a roztěkanosti vypadají ti tři mudrcové, či králové, pohodově. Zdá se, že oni šli najisto, bez pochybování tam, kde jim svítila naděje. Snad evangelista Matouš spojil několik legendárních motivů do jednoho průvodu, aby i nás navedl neomylně jedním směrem k Božímu králi. I ti mudrcové jej hledali a vkládali do něho veliké naděje. Svá očekávání a úctu chtěli vyjádřit královskými dary, které s sebou přinesli. Píše se, že v Jeruzalémě hledali krále Židů. „Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“

„Viděli jsme hvězdu…“ Dnes je tato konjunkce Jupitera se Saturnem – která nastala v pondělí – stejná, jako byla kolem roku 7. Zajímavé. Je však přijímána s vědeckým zájmem, nic víc. Když lidé dříve sledovali oblohu a hvězdy, tak z mimořádných úkazů četli znamení, božský vzkaz pro člověka. To Bůh ukazuje k něčemu nebo někomu výjimečnému, koho posílá. Dělali si naděje, že spolu s jeho příchodem a jeho vystoupením se na světě něco změní – snad k lepšímu. A kdo jiný než král by měl mít ke změnám moc! Král přímo od Boha. Svou naději v lepší budoucnost tedy ti tři mudrcové (možná byli tři podle tří darů) vkládali do nového krále. Chtěli vyjádřit úctu a sklonit se před jeho majestátem.

Tohle od nich uslyšel židovský král Herodes. Tento král nebyl oblíbený. A Židé od něho nečekali nic dobrého. Byl nadmíru soustředěný na svou moc. Po moci stále toužil a neošklivilo se mu pro ni spolupracovat s římskými okupanty, paktovat se s nepřáteli. Bylo mu jedno, s kým je ve spolku, hlavně, když se udrží na trůně, když mu to vynáší. Přání vznešených cizinců – poklonit se novému králi Židů – vyvolalo šok a zděšení mezi Židy nahoře a kupodivu i dole. „Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém.“

Copak to? Nikdo si nepřeje nového krále? Nechtějí vladaře, k němuž ukazují nebeská znamení? Co jim vadí? Oni vědí jen tolik, že nový král podle vůle Boží se s tím dosavadním králem Herodesem nesnese. Tato nesourodost dvou kralování a dvou království se projevuje stále znovu. A ti, kteří drží s takovými „herodesy,“ nemohou zároveň držet s Božím králem. Pokaždé se ukáže, že ten lidský „herodes“, se ve skutečnosti nechce poklonit před králem poslaným od Boha. Jeho řeči se ukazují stále znovu jako lživé. Jen se přetvařuje, když těm upřímně hledajícím namlouvá: „Já jej také chci přivítat, abych se mu poklonil“. Nejde to dohromady.

Lidé se nakonec lekají nových poměrů, i když by v nich mohli konečně nalézt svobodu a pokoj. Jsou znepokojeni, když se objeví podivná znamení i napětí mezi vladaři. Jako tehdy. Bylo to snad tím, že Bůh lidem příliš neusnadňuje, aby poznali, že jim chce pomoci? Že Bůh mezi lidi přišel „jen“ v narozeném dítěti? Bylo to tehdy pro Židy v Jeruzalémě nemožné rozpoznat, že pravý král je již na světě?

Řekli jsme, že mudrcové měli navíc tu hvězdu, která se jim v jejich zemi ukázala. Ale kvůli tomu cestu za Božím králem neměli lehčí. Takové nebeské znamení někdy může naopak lidi zmást. Samo nemluví. Není v něm odpověď na otázku: „Kde je ten právě narozený král Židů?“ Vždyť mudrcové skončili v Jeruzalémě na dvoře krále Heroda. Ale tam ten od Boha poslaný král nebyl. Co jim tedy pomohlo a skutečně cestu ukázalo? – To, co měli všichni doma při ruce: Bible. Židé na otázku cizinců museli otevřít a nalistovat v Písmu proroctví o tom, kde se ten jejich král má narodit. „V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka: A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.“ (Mi 5,1)

Kdo nakonec našel k narozenému králi a pastýři cestu? – Ne ti, kteří jej měli nejblíž. Ale lidé, kteří to k němu měli velice daleko. Tápali, namáhali se, hledali, z daleka putovali a nakonec nalezli. To je role mudrců v evangeliu. Pomoci nám vidět smysl toho, co máme před očima. Dítě v jeslích, Krále, Pastýře, Spasitele. Abychom bláhově neutíkali zase my v protisměru tam, odkud oni s prázdnou přišli.

Dnes to může být tak, že nakonec cizinci z dalekých zemí, kteří přicházejí do křesťanské Evropy, budou těmi, kdo nás upozorní na to, co máme doma. Jen si toho nevážíme a tak je nám to k ničemu. Málem bychom byli už zapomněli na Pána, který odedávna rozsvěcel světlo v temnotách, tišil bolest a jediný se účinně postavil zlu a smrti. Křesťanská Evropa včetně naší země již téměř zapomněla na Krista. Bibli vyhodila, nebo si ji nechala jen jako muzeální kousek v knihovně; zavřenou. Ale již přicházejí takoví, kteří nás nutí Bibli znovu otevřít a číst. A čekají od nás, že jim v tom hledání pomůžeme.

Ale běda, s čím by se tu ti příchozí mohli setkat? S rozpaky a malomyslností. Ještě tu sice vidí stát kostely. Také skvělé a krásně vydané překlady Bible v knihkupectvích. Rozsáhlou křesťanskou a teologickou literaturu. A co lidi? Jsou tu křesťané, kteří rozumějí a poví, ke komu ukazovala betlémská hvězda? Kteří by poradili, ba vydali svědectví o své víře? Není tu víc těch, kteří věří horoskopům, věštírnám a v jakémsi nejasném očekávání se obracejí k východu?

Ale ne, je tu také církev. Křesťané, kteří v těch kostelích ještě tu a tam jsou. Pravda, někteří o sobě říkají pro cizince nečekané věci: prý jsou chudí, nezajištění a nic v západní společnosti neznamenají. A jen se nechápavě dívají, jak se ti noví hledači zajímají a jsou ochotni složit své poklady k nohám toho betlémského děťátka a poklonit se Židovskému králi, který s tímto označením umíral na kříži. A neodradí je ani to, že z jeho budoucí slávy mnoho vidět není.

Možná se sem ještě nehrnou tak výrazné delegace, aby se o tom muselo psát. Možná jste si jich ještě nevšimli. Ale stačí jeden, dva, tři takoví hledající poutníci a hosté mezi námi a je to již důvod k radosti! A nám se tím připomíná, že ráj není v pohádkové zemi někde daleko, kam bychom museli my putovat a teprve jej objevovat. Ale kdekoli na zemi, kam Bůh za námi přišel – v Ježíši, svém Synu. To je křesťanova jistota i pro letošní Vánoce. Amen.

Vyznání vin:

Bože, vyznáváme, že jsme se ti hodně vzdálili. Že nás přitahovala jiná světélka a jiné hvězdy více než ta biblická hvězda nad Betlémem. Necháváme se zahanbit příchozími zdaleka, kteří čekají, co jim o tvém Kristu povíme. Prosíme, probuď v nás novou radost a ochotu podělit se o ni s každým, kdo mezi námi hledá pomoc. Amen.