2. neděle adventní

Introit: Bůh sám, Bůh Hospodin, promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. Ze Sijónu, místa dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh, přichází Bůh náš a nehodlá mlčet. Nebesa shůry i zemi volá a povede při se svým lidem. (Ž 50)

Píseň: Slávy Pán přichází opět, 276

Modlitba

Pane Bože, náš dobrý Otče, děkujeme, že tu smíme být a společně se k tobě modlit. Mnozí z nás po hodně dlouhé době. Ty víš, jak naše víra slábne bez slyšení tvého Slova a bez účasti na tvém hodu. Jak nás ovlivňují nálady a strachy okolního světa. Někdy jim jen těžko čelíme. Vyznáváme, že jsme na tebe zapomínali a málo na tebe spoléhali a tebe chválili. Máme za co tě chválit, Pane, vždyť tys ve své věrnosti nikdy nepřestal posílat svého Ducha a obnovovat život na této zemi, nepřestal jsi probouzet víru a lásku mezi lidmi. Nepřestal jsi uzdravovat naše nemoci a tišit naše bolesti. Nyní prosíme o tvé povzbuzení, abychom s radostí a s nadějí vyhlíželi druhý příchod tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše. V něm se naplnila všechna tvá zaslíbení. V něm již dnes smíme mít naději, že náš život má budoucnost ve tvém království, naše hříchy jsou odpuštěny a naše víra není marná. Za to ti, trojjediný Bože, patří všechna čest i sláva nyní i na věky. Amen.

Děti

Čtení: Mt 15,21–28

Píseň: Vítej nám hoste přemilý, 274

Ř 15:4-13 4 Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. 5 Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, 6 a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. 7 Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. 8 Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům, 9 a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: ‚Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.‘ 10 A dále je řečeno: ‚Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem.‘ 11 A opět: ‚Chvalte Hospodina všichni národové a vzdej mu chválu lid všech zemí.‘ 12 A Izaiáš k tomu říká: ‚Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.‘ 13 Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.

Milí bratři a sestry,

„Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.“ Kvůli tomuto verši z Izajášova proroctví (11,10) byl patrně vybrán celý oddíl pro dnešní neděli, 2. adventní. Kdo je tím potomkem, o kterém stojí za to mluvit ještě po dvou tisících let a každý rok znovu? Každý uhodne, že tím potomkem je narozené betlémské dítě, Ježíš. A že se před vánocemi hodí, abychom si to připomněli a abychom to slavili. Už méně lidí si pamatuje, kdo byl ten Isaj, kterému Hospodin slíbil slavného potomka. Isaj byl otec Davida, izraelského krále. Krále „podle srdce Hospodinova“. A z jeho rodu měl jednou přijít potomek, který převezme žezlo v Izraeli a který jako „jasná hvězda jitřní“ (Zj 22,16) zazáří národům. Možná si o tom vybavíte některou vánoční píseň a nebo obrázek ve zpěvníku Svítá, kde je podle biblického svědectví zachyceno toto proroctví o výhonku, který vyraší ze suchého, mrtvého kmene. To se potvrdilo, protože „za dnů krále Heroda“, jak praví evangelista Matouš, bylo Judsko spolu s Betlémem pod římskou nadvládou zdecimované, bez života, bez naděje. Do takového světa tedy „potomek Isajův“ přišel. Bůh prokázal svou věrnost.

Jenomže tento verš o potomku Isajovu je jedním z více dokladů, které apoštol Pavel snáší dohromady, aby křesťany v římském sboru o něčem poučil a povzbudil. Všechny čtyři starozákonní citáty tu mají sloužit jako doklad pravdivosti a spolehlivost Písma, z něhož máme čerpat naději. Právě naději na to, co si sami darovat a sami zařídit neumíme. O naději na svornost a jednomyslnost mezi lidmi bez rozdílu. O to tu apoštolovi půjde. Protože on je přesvědčen, že svornost a jednomyslnost v církvi Kristově je dosvědčením toho, co Bůh od počátku připravoval: spojení vyvoleného izraelského lidu s národy světa; s pohany. Pokoj a sblížení mezi lidmi, kteří se běžně nedomluví, nechtějí domluvit… Nyní mají jedněmi ústy slavit Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Jak to však dokázat? V současném globalizovaném světě by to mělo jít lépe než kdykoli dřív. Jenomže právě dosáhnout jednomyslnosti se daří ze všeho nejméně. Na to ani sociální sítě nestačí. To se spíš vynutí všelijaké deklarace a dohody, i když i ty se rodí velmi těžce.

Blíží se letošní vánoce a my si pokaždé trochu hrajeme na tu betlémskou atmosféru plnou romantiky a štěstí, které si už tradičně do ní vkládáme. Když spojíme vánoční detaily z evangelia podle Lukáše i podle Matouše, tak dokážeme vytvořit krásnou betlémskou scénu. A pomalu tomu věříme a lpíme na tom jako na nezbytném koloritu vánoc. Ale v ruce nemáme nic. To děťátko už tu není. Každoročně po svátcích spolu s úklidem betlémů a stromků to vypadá, že nám opravdu nezbylo nic. Ale to by byl omyl. Máme velkou vzácnost, máme praktickou věc, kterou můžeme vzít do ruky každý den v roce. Máme Bibli. Jak tu apoštol říká, máme Písmo, „slova Písma“ (15,3).

A ze slov Písma můžeme čerpat naději.

Nepodceňujme Písmo svaté. Je to veliká pokladnice, do níž můžeme sáhnout pro pomoc i v době, jako je právě nyní – v době covidové pandemie. V době nejistoty, v době, která srazila sebevědomí západního člověka, jenž měl v ruce své štěstí a svou prosperitu; jak se domníval. Písmo v sobě má stejný náboj, stejnou povahu, jakou má Bůh, totiž „trpělivost a povzbuzení“. Tak smíme Boha poznávat velmi bezprostředně přesně takového, jaký je. Písmem však apoštol Pavel ve své době mínil tu část, které my říkáme Starý Zákon. Tam je Bůh dosvědčen jako trpělivý a potěšující. To nás možná trochu překvapí. Ale je tomu tak.

Sliby dané otcům – Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi – potvrdil Kristus, když rozšířil požehnání na všechny národy světa. Sám na sobě ty sliby naplnil. Tomu, jak je naplnil, se apoštol věnoval o pár veršů dříve, ale my to nyní musíme zmínit, abychom nevynechali to podstatné: Kristus totiž na sebe nechal dopadat pohanu těch, kteří haněli Boha samotného. „Neměl zalíbení sám v sobě.“ To je něco nám velmi vzdáleného. Protože my se sobě rádi líbíme. A v sobě se zhlížíme. On se však místo záliby v sobě nechal pošpinit, ponížit, zničit – aby odplata za tu strašnou zpupnost a hříšnou pýchu lidí, s níž Boha ignorují nebo jej pomlouvají, aby tahle odplata nedopadla na nás. Dopadla na něj. Hrozný úděl. Žádný div, že si před takovým Mesiášem mnozí zakrývají oči a ucpávají uši. To je to pravé pohoršení, které nechtěl nikdo snést. Aby Boží Syn byl takový ztroskotanec.

Avšak víra vidí tento úděl Ježíšův jinak. Ne jako prohru. Vidí jej jako službu. Službu prvně židům k jejich ospravedlnění. Aby nemuseli nést trest za to, že Jej odmítli a pohrdli Jím. Ale také službu pohanům, všem ostatním národům, kteří ve své nechápavosti a lhostejnosti mohli svou spásu minout.

Nyní, vede nás k pochopení apoštol, nyní jsme na tom všichni stejně: židé i pohané. Izrael i národy světa. Mezi ty pohanské národy patřili římští křesťané a dnes také my. Všechny nás Kristus přijal k slávě Boží. Nejsme mu již nepřijatelní a odporní. On slaví náš návrat k Němu. Z tohoto povzbuzení a nezměrné trpělivosti našeho Boha čerpejme důvěru a lásku k sobě navzájem.

„Proto přijímejte jeden druhého tak, jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ – Dostává se apoštol Pavel k tomu, co chce sdělit. K výzvě, která je vlastně prapůvodním důvodem ke všem vánočním přáním, aby vládl na zemi pokoj a mezi lidmi dobrá vůle. Aby celoroční rozdíly a nepřátelství byly zapomenuty a všichni lidé se staly bratry. Sbratření národů. V politice a ekonomii je to naivní. Ale ve víře ne. Protože v Kristu je připraven základ pro takové smíření všech se všemi. Pro překonání odvěkých nepřátelství.

Pravda, apoštol mluví zatím do sboru, kde jsou všichni ve křtu spojeni v církev Kristovu a křtem je smazána dřívější nesnášenlivost napříč skupinami z prostředí židů a pohanů. Ale zároveň tu zve k naději, která rovněž má svůj zdroj v Písmu a je Písmem dosvědčená, totiž že to budou jednou opravdu všechny národy. – Nejen sbory jedné denominace -i to by bylo skvělé! Nejen všechny křesťanské církve – i to by bylo úžasné! Nejen všechna náboženství vzešlá z Abrahama – i to by byl zázrak! Ale opravdu všichni obyvatelé země se budou spolu s Izraelem radovat a písněmi společně chválit Boha za jeho milosrdenství. Jde tu vážně zřejmě o chválu písněmi. Jako by zpěv – tato téměř formální část bohoslužeb – dostávala správné a čestné místo. (My jsme nedávno přišli na to, jak nám bohoslužebný zpěv chybí a poznali jsme jeho důležitost.) A k našemu údivu právě odtud – od společných chval a písní – lze pokračovat i ke stejnému smýšlení a přijímání jedněch druhými; židů navzájem s křesťany, evangelíků s katolíky, křesťanů s muslimy, věřících s atheisty …

Kristus je příklad a apoštol Pavel nás zve, abychom žili podle Kristova příkladu. Nijak nepřehlíží ohromné rozdíly, které jsou mezi jmenovanými skupinami. A my dobře víme, že svornost mezi nimi viditelná dosud není. Že všechna ta očekávání dosud naplněna nejsou. Mezi námi ne. Ale v Písmu najdeme doklady o tom, že Ježíš – ten potomek Isajův – překonal toto napětí. Rozhodně však ne nějak formálně. Znamenalo to pro něho – potomka izraelského krále Davida – také zápas. On nebyl předem naprogramován pro snadná řešení bez bolesti. Velmi výmluvné je Matoušovo svědectví o Ježíšovu setkání s pohanskou ženou z krajů Týru a Sidónu, která se nechala raději od Ježíše přirovnat k pohanským psům, než by se pustila naděje, kterou v něm nalezla. „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ A on nejprve odpovídá logicky, jak by každý žid o Mesiášově poslání chápal: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím lidu izraelského.“ (Mt 15,24) To znamená: Ty nemáš nárok! Ona však třikrát za sebou neochvějně prosí, dokud Pán neodpoví: „Ženo, tvá víra je veliká, staň se ti tak, jak chceš.“ Právě její víru Ježíš obdivuje a dává pak za příklad. Víru, která je lidskému rozumu téměř nemožná, bláznivá. Ale právě tato víra, úporně doufající v Krista, došla odpovědi a vysvobození. Její srdce tolik přetékalo nadějí „v Boha trpělivosti a povzbuzení“, že dodnes dodává naději dalším. To je cesta i pro nás. K tomu apoštol vyprošuje Boží požehnání z moci Ducha svatého. Budeme o ně dnes také prosit.

Modleme se.

Bože trpělivosti a povzbuzení, v tobě se naplnila dávná zaslíbení daná otcům, když jsi na svět poslal svého Syna. Odpusť, že tak převratný čin, skutek tvé lásky, často přehlížíme. Obrať naše srdce ke Kristu a pak jedny k druhým, prosíme. Amen.

Píseň: Z milosti tak hojné, 250

Ohlášky

Přímluvy + MP

Pane Ježíši Kriste, tys nám připravil cestu lásky, která vede k Otci. Prosíme tě, pomoz nám, překonávat překážky, abychom z cesty nesešli a neztratili se ti. Tak prosíme i za své bližní.

Přimlouváme se za tento sbor a jeho staršovstvo, za rodiny i osamělé lidi v domácnostech, kam nikdo nezajde. Dej, ať tvé evangelium, ta radostná zpráva, dosahuje do všech srdcí a domovů a proměňuje je k radosti a lásce. Veď naše kroky, abychom opuštěné navštěvovali a utrápené povzbuzovali. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za nemocné lidi, za děti i dospělé a staré. Za umírající. Kéž najdou pomoc a potěšení v tobě, Pánu a Spasiteli. Utiš jejich bolesti, dej jim blízkost člověka v těžkých, ano v té nejtěžší chvíli. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme, zbav svět nákazy koronavirem. Pomoz vědcům a zdravotníkům nalézt účinný lék a vakcinu. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za naši českou společnost i s jejími představiteli a vládou. Prosíme, pomoz v této adventní době nalézat společnou řeč, usmiřuj strany, veď k ohleduplnosti a poctivosti. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za křesťany na celém světě, aby po tvém příkladu překonávali rozdíly a byli si navzájem bratry a sestrami, kteří svorně jedněmi ústy slaví Boha a navzájem se milují, jako ty sis zamiloval všechny. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Vyslyš i naše tiché přímluvy a jména těch, které nyní máme na mysli:
Společně se modleme slovy PJše Krista: Otče náš, …

Píseň: My čekáme, kdy zavítáš, 360

Slova povzbuzení: Zj 5,4–6a

Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou. Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný.

Požehnání: Ř 15,13

Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře,

aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen.