Pobožnost pro 23. neděli po Trojici (15. listopadu 2020) s kázáním na Gn 45,1 – 46,5: nahrávka a text

NAHRÁVKA

TEXT

Pozdrav Pokoj vám ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen.

Introit Hospodine, celým srdcem ti vzdávám chválu, klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost. (Ž 138)

Modlitba
Svatý a dobrý Bože, jako tvé děti se k tobě obracíme – s vděčností i s nadějí. Jako v zrcadle vidíme sami sebe a svůj sbor, když čteme příběhy Izraele. – Věrně odrážejí i tvou pomoc, kterous jim vždy prokazoval. Když se potáceli mezi vírou a nevěrou, když na tvé místo stavěli cizí bohy – sám jsi je vyhledával, jejich cesty narovnával, učils‘ je svým přikázáním a donekonečna ses slitovával.

Nám jsi k našemu vykoupení poslal svého Syna, aby nám byl světlem na cestách. Vyznáváme, že zvlášť v posledních měsících vidíme hodně věcí černě a mluvíme, jako by Kristova záchrana neexistovala. Prosíme, odpusť nám, že jsme dávali víc na lidské řeči než na tvé Slovo. Prosíme o tvé Slovo dnes. Svým svatým Duchem probuď víru v našich srdcích a evangeliu dej průchod mezi nás. Amen.

Píseň V tvé síle, Pane Bože můj, EZ 200

Základ kázání Gn 45,1 – 46,5
Josef se už nemohl ovládnout přede všemi, kdo stáli kolem něho, a křikl: „Jděte všichni pryč!“ Tak u něho nezůstal nikdo, když se dal poznat svým bratrům. 2 Hlasitě se rozplakal. Slyšeli to Egypťané, slyšel to dům faraónův. 3 Tu řekl bratrům: „Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?“ Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili. 4 Josef je proto vyzval: „Přistupte ke mně.“ Když přistoupili, řekl jim: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. 5 Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života. 6 V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň. 7 Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. 8 A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi. 9 Putujte rychle k otci a řekněte mu: ‚Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Nerozpakuj se a sestup ke mně. 10 Budeš bydlit v zemi Gošenu, a tak mi budeš nablízku i se svými syny a vnuky, s bravem a skotem i se vším, co je tvé. 11 Postarám se tam o tebe, neboť bude ještě pět let hladu, abys neměl nouzi ani ty ani tvůj dům ani nic z toho, co je tvé.‘ 12 Vidíte na vlastní oči, i můj bratr Benjamín to vidí, že jsem to já sám, kdo s vámi mluví. 13 Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte ho sem.“ 14 Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se a Benjamín plakal na jeho šíji. 15 Políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal. Teprve potom se bratři rozhovořili.

16 Do faraónova domu se donesla zpráva: „Přišli Josefovi bratři.“ Bylo to milé faraónovi i jeho služebníkům. 17 Farao tedy Josefovi řekl: „Pověz bratrům: Učiňte toto: Naložte na soumary náklad a dojděte do kenaanské země, 18 vezměte otce a své rodiny a přijďte ke mně. Dám vám to nejlepší, co egyptská země má, a budete jíst tuk země. 19 Přikazuji ti, abys jim řekl: Učiňte toto: Vezměte z egyptské země pro své děti a ženy povozy, dovezte svého otce a přijďte. 20 Nelitujte ze svých věcí ničeho, protože budete mít to nejlepší z ce­lé egyptské země.“ 21 Izraelovi synové tak učinili. Josef jim podle faraónova příkazu vydal povozy a dal jim zásobu potravy na cestu. 22 Všem jim dal sváteční pláště, Benjamínovi však dal tři sta šekelů stříbra a pět svátečních plášťů. 23 A svému otci poslal tyto věci: deset oslů, kteří nesli nejlepší egyptské věci, deset oslic, které nesly obilí a chléb, a stravu otci na cestu. 24 Pak své bratry propustil. Když odcházeli, řekl jim: „Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky!“ 25 I vystoupili z Egypta a přišli do země kenaanské k svému otci Jákobovi. 26 Oznámili mu:„Josef ještě žije, a dokonce je vladařem nad ce­lou egyptskou zemí!“ On však zůstal netečný, protože jim nevěřil. 27 Vypra­vovali mu tedy všechno, co k nim Josef mluvil. Teprve když spatřil povozy, které Josef poslal, aby ho odvezly, okřál duch jejich otce Jákoba. 28 „Stačí,“ zvolal Izrael,„můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl.“

46,1 Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti. 2 I řekl Bůh Izraelovi v nočních viděních: „Jákobe! Jákobe!“ A on odvětil: „Tu jsem.“ 3 Bůh pravil: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. 4 Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči.“ 5 Jákob se tedy zvedl z Beer-šeby a Izraelovi synové vysadili svého otce Jákoba i své dítky a ženy na povozy, které pro ně farao poslal.

Kázání
„…což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?“ – Těmi slovy, milí bratři a sestry, skončil Juda svou řeč k Josefovi, v níž místo Benjamina nabízel do otroctví sebe. A na tomto místě to Josef už nevydržel. Něco se v něm zlomilo. Maska svrchovaného přísného egyptského vladaře spadla. „Všichni pryč!“ – To platilo Egypťanům. „Já jsem Josef…“ Ve chvíli, kdy se dá bratrům poznat, chce být s nimi sám. Nevíme vlastně, kam chtěl tu hru se svými bratry dovést. Jak měla podle jeho představy skončit ta těžká zkouška, jíž je podrobil. Ale už to dál nevydržel. Juda svou ochotou obětovat sám sebe za Benjamína ukázal Josefovi i nám zcela opačnou podobu bratrství, než jakou Josef zažil na sobě, když své bratry dráždil a oni se jej zbavili. A to Josefa dostalo, jeho hra končí. „Už se nemohl ovládnout…“ a také sám se svým bratrům teď musí ukázat jako bratr. Dojde tu na mnohé slzy, slzy radosti. Pláče Josef a nakonec pláče i Benjamín, ten, na nějž Josef od počátku zaměřil svoji zvláštní pozornost. Teď je tedy jasné, že to je pozornost lásky vůči zvlášť milovanému bratrovi.

„Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?“ – To je Josefova první starost a na to se hned ptá. Žije Jákob, žije Izrael vskutku ještě? Že by to přece jen mohlo skončit šťastným shledáním, ve které Jákob nemohl doufat?, protože byl přesvědčen, že s Josefem to už špatně skončilo, že byl „rozsápán“ – ale ve které možná už nedoufal ani Josef: vždyť otec už byl starý a uběhla už řada let.

Bratři ovšem nic neodpovídají. Oněměli úžasem a hrůzou, ani se jim nedivíme! Tak tedy znovu: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta…“ I to jim Josef připomíná – ne že by na to zapomněli, jistě jim to celou dobu táhlo myslí, ta vina se jim všemi těmi podivnými událostmi neodbytně připomínala. Teď to tedy vyslovil Josef: bude jim to vyčítat? Nikoli, hned dodává: „netrapte se, nevyčítejte si…“ Jednak se už potrápili dost, o to se Josef postaral, ale hlavně – o tom je teď Josef ujišťuje – „Bůh mě vyslal před vámi pro zachování života. Bůh mě vyslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození.“

Tak je to. To je to hlavní, co se tu ukazuje a co převažuje všechno ostatní, co by se dalo říci – a co už jsme také řekli v předchozích kázáních – o tom hrozném provinění bratrů a o těch všelijak zamotaných a jistě také strastiplných cestách, které přivedly Josefa i jeho bratry k tomu­to setkání. Bůh, který chystal vysvobození – tak svého Boha už poznal Josef a tak jej mají poznat i bratři. Ještě jednou si to zopakujme: Bůh, který chystá vysvobození – to je Bůh, o němž tento příběh svědčí, to je Bůh Jo­sefův a jeho bratrů, Bůh Jákobův, to je Bůh náš. To o něm máme vědět, k tomu smíme vyhlížet i ze svých, také někdy všelijak zamotaných životů.

Tak tomu Josef porozuměl a o tom teď slovy i činy přesvědčuje své bratry. To, že to s ním nakonec dopadlo dobře, lépe než by si kdo uměl představit, že z té hloubky vyschlé cisterny na vodu, kam jej bratři hodili, z toho sestupu do Egypta, kam jej kupci přivedli jako otroka, z té kobky vězení, kam se dostal kvůli své poctivosti, nakonec vystoupal až na místo druhého nejvyššího pána v té mocné zemi – to není neuvěřitelně šťastný konec pro něj, to je cesta k vysvobození, které chystal Bůh. Ani to radostné smíření s bratry, to překonání dávné viny, není ještě cílem. Cílem je vysvobození, které chystal Bůh, záchrana jeho lidu Izraele. Hospodin ve své lásce pamatuje na zaslíbení, která dal praotcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi: „Rozmnožím tě. Požehnám ti a staneš se požehnáním pro všechny národy.“ Podivuhodným způsobem si ke své záchraně použil záchranu Josefa.

Ne, Josef své bratry nijak nechlácholí. Neuplatňuje tady to lidové pořekadlo, že všechno zlé je k něčemu dobré. To nemusí být pravda. Všechno zlé není samo o sobě pro něco dobré. Neplatí to automaticky. Ale platí, že Bůh chystá vysvobození a že on může zlé proměnit a přivést k dobrému. Ano, může i zlé použít, aby z něho vzešlo něco dobrého. A nejen že může, on to i dělá.

A tak se všichni radují. Najednou to vyprávění vypadá jako jedna velká veselice a mohutná oslava. Píše se tam, že zpráva o tom, že Josef se shledal se svými bratry, se donesla až do faraónova domu a že všem jeho obyvatelům to „bylo milé“. A bratři jsou zahrnuti dary a k otci se mají vrátit s velkorysým pozváním, aby se celý ten velký rod se vším všudy přesunul do Egypta, kde o ně bude postaráno. Všude jen hojnost, radost, nadšení.

A přece to vyprávění nekončí veselým happy-endem, jako nějaká pohádka. Z nadšeného se vrací do docela vážného tónu. Předně: to úplně poslední slovo, jímž Josef své bratry vyprovází na cestu, je zvláštní napomenutí. Řekl jim: „Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky!“ Záleží mu na tom, aby bratři zůstali svorní, a myslí si, že to není samozřejmé. O co by se mohli přít? O to, kdo má větší vinu? O to, kdo má větší zásluhu, že to dopadlo tak dobře? O to, jestli to s tím Božím jednáním opravdu je tak, jak jim řekl Josef? V každém případě se nám připomíná, že ani teď, při té veliké radosti a úlevě, kterou museli pocítit, není všechno už bez problémů.

A ještě jejich otec. Nejdřív jim nevěří – není divu, je to neuvěřitelná zpráva, s níž se jeho synové vrátili. Nakonec ho však přesvědčí ty povozy, to všechno, čím je Josef zahrnul. Přesvědčí? Poté, co Jákob prohlásil „stačí … půjdu“, čteme o zvláštní zastávce, kterou na cestě udělal. Zastavil se v Beer-šebě, tedy na místě, kde jeho otec Izák vybudoval svatyni Hospodinu – a tam konal bohoslužbu, obětoval oběti. Proč? Z nadšené a vděčné radosti? Spíš to vypadá, jako by na něco čekal. A skutečně, Bůh tam k němu promluvil a ujistil ho: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta…“ Tohle ujištění Jákob potřeboval. Se zvláštní zdrženlivostí čekal, co na to Hospodin. Hledal Boží slovo.

Copak Jákob neslyšel Boží hlas v té radostné, neuvěřitelně radostné zprávě o tom, že jeho syn je živ, a navíc, že mu nabízí záchranu? Zřejmě si tím není jist. Nejde mu to do hlavy. Podle toho, co o Bohu ví od svých otců, se mu nezdá, že by takto jednal Bůh. Opravdu záchrana v Egyptě? Což nebyla Hospodinova zaslíbení spojena s tou darovanou zemí, do níž kdysi uvedl Abrahama? Je opravdu možné hledat záchranu, vysvobození v Egyptě?

Jákob není podmaněn tím nadšením, které, jak se zdá, zachvátilo všechny ostatní. Hledá ujištění. Docela tradičním způsobem, na místě, kde se s Hospodinem a jeho pomocí setkal jeho otec. Koná tam bohoslužbu. My si můžeme vzpomenout na první křesťany, kteří pro tu neuvěřitelnou zprávu evangelia o Kristově vzkříšení hledali osvědčení, ověření v Písmu. Ano, je to skvělá novina – ale je za tím opravdu Bůh? To je vážná otázka, kterou si Jákob klade. A Hospodin k němu promluvil. Tu neuvěřitelnou zprávu mu potvrdil. „Neboj se sestoupit do Egypta: já tam sestoupím s tebou – a já tě určitě vyvedu.“ Ne není to žádná změna plánu. Žádná změna zaslíbení, změna cíle. Bůh, který chystá vysvobození, je chystá po svém, třeba i v Egyptě, ale jde s námi. A vyvede nás.

Modleme se: Mocný Bože, děkujeme za to, že jsi svou moc projevil ve veliké lásce a obrátil jsi naše zlé cesty na cestu odpuštění a vysvobození. Chválíme tě za to pro Pána Ježíše Krista, který se za nás obětoval a tak nás z hříchu a smrti vykoupil. Amen.

Píseň Jezu Kriste, štědrý kněže, EZ 308,1–8

Přímluvy
Pane Ježíši Kriste, přimlouváme se za celou tvou církev rozdělenou do mnoha denominací. Přiveď nás ke smíření a k jednotě jako tehdy Jákobovy syny. Prosíme tě: Vyslyš nás!

Prosíme tě, přiveď nás zase ke svému stolu. Vyveď nás i všechny lidi z této pandemie. Prosíme tě: Vyslyš nás!

Přimlouváme se za nemocné v nemocnicích a jejich lékaře a ošetřovatele, za osamělé lidi v ústavech a všechny, kdo se o ně starají, za děti, které se učí jen u obrazovek, za jejich rodiče a učitele. Prosíme tě: Vyslyš nás!

Modlíme se za ty, kdo prchají před hladem a žízní ze své země – zvláště za lidi staré, těhotné ženy, malé děti v uprchlických táborech. Prosíme tě: Vyslyš nás!

Prosíme o ochranu a podporu všech lidí, kteří se vydávají do nebezpečného boje s nemocemi, s lidským násilím a nenávistí, s nespravedlností a korupcí. Prosíme tě: Vyslyš nás!

Společně voláme k Otci, jak jsi nás naučil: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Poslání (Ř 12,10.12)
Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. (…) Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.

Požehnání (Nu 6,24–26)
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.