Písemné bohoslužby v Nymburce v době 2. vlny covidu-19

Introit: Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem. Jsi můj.“ (Iz 43,1)

Píseň: Chci Pána slaviti, EZ 167

Modleme se.

Pane Bože, dovoláváme se tvé lásky, která byla světu zjevena ve tvém Synu Ježíši Kristu. V něm jsi k nám přišel tak blízko, žes pocítil, co je lidská slabost, bezmoc i smrt. Víme, že jsi blízko i nyní a děkujeme ti za to! Ty jsi Pánem nad tím vším.

Víš, jak mnozí nyní trpí. Jak se vlády, vědci, zdravotníci zmítají v nejistotě. I my máme strach; strach z nemoci, strach o své blízké i o společnost a její budoucnost. Prosíme, povzbuď nás ve víře, že budoucnost je ve tvých rukou.

Zbav nás od zlého – v podobě covidu, v podobě lidské bezohlednosti, v podobě nouze, v podobě násilí. Prosíme za nemocné. Za jejich ošetřovatele, za děti a jejich učitele, za staré a bezmocné a jejich pečovatele. Pane, smiluj se nad námi i nad světem! A požehnej dnes svému Slovu, aby přineslo užitek. Amen.

Základ kázání: Gn 42,1–17 Josef jedná tvrdě z velké lásky.

Když Jákob viděl, že v Egyptě prodávají obilí, vytkl svým synům:„Co se díváte jeden na druhého?“ A řekl: „Slyšel jsem, že v Egyptě prodávají obilí. Sestupte tam a nakupte je pro nás, ať zůstaneme naživu a nezemřeme.“ Deset Josefových bratrů tedy sestoupilo nakoupit v Egyptě obilí. Josefova bratra Benjamína s nimi Jákob neposlal, protože si řekl: „Aby snad nepřišel o život!“ Izraelovi synové přišli spolu s jinými nakoupit obilí, protože v kenaanské zemi byl hlad. Josef byl říšským správcem a prodával obilí všemu lidu země. Když přišli jeho bratři, skláněli se před ním tváří k zemi. Josef spatřil své bratry a poznal je, ale sám se jim nedal poznat a mluvil s nimi tvrdě. Otázal se jich: „Odkud jste přišli?“ Odvětili: „Z kenaanské země, abychom nakoupili potravu.“ Ačkoli Josef své bratry poznal, oni ho nepoznali. Tu si vzpomněl na sny, které se mu o nich zdály. Křikl na ně: „Jste vyzvědači! Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ Ohradili se: „Nikoli, pane; tvoji otroci přišli nakoupit potravu. Všichni jsme synové jednoho muže, jsme poctiví lidé. Tvoji otroci nikdy nebyli vyzvědači.“ Ale on trval na svém: „Ne, přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ Odvětili:„Tvých otroků bylo dvanáct. Jsme bratři, synové jednoho muže z kenaanské země. Nejmladší je teď u otce a jeden– ten už není.“ Ale Josef stál na svém: „Je to tak, jak jsem řekl. Jste vyzvědači. Takto budete prověřeni: Jakože živ je farao, nevyjdete odtud, dokud sem nepřijde váš nejmladší bratr. Vyšlete jednoho z vás, aby ho přivedl; vy zůstanete v poutech. Tak budou vaše výpovědi ověřeny, mluvíte-li pravdu. Když ne, jakože živ je farao, jste vyzvědači.“ A vsadil je společně na tři dny do vazby.

Milí bratři a sestry,

„jednat tvrdě z velké lásky“ – už jste se s tím setkali? Jednat laskavě z velké lásky – vůči provinilému, musíme dodat – to je dost časté. Kdopak z nás rodičů a prarodičů to občas nebo dokonce denně nedělá? Ano, své blízké rádi omlouváme, rádi jim odpouštíme, rádi přehlédneme jejich viny. Milujeme je. A také s nimi chceme žít dál. A to se s tresty a přísným režimem dělá velmi těžko. Je to vlastně pohodlnější: přehlížet špatnosti našich dětí, vnuků, sourozenců, rodičů… (Vynechávám manželů: tam se to paradoxně asi tolik neděje. Tam si to spíše vyříkáme. Nebo ne?) Říkáváme: Začínáme denně znovu, stále můžeme něco opravovat, tak si dáme šanci… nebudeme zbytečně tvrdí.

Ale tohle nebyl případ Josefa, správce v Egyptě. Najednou, zčista jasna před ním stojí jeho deset bratrů, které 22 let neviděl. Neviděl, ale pamatoval. Nikdy nezapomněl, i když to ve jménu svého prvorozeného Manasesa chtěl jinak: „Bůh dal zapomenout“ (na trápení rodného domu). Ale Josef nezapomněl. Nešlo to. A teď tu bratři stojí. Nic netuší. A jsou v roli prosebníků. Jsou na tom zle. A Josef dobře. Josef je velký pán. Oni chudáci. Hladoví. Teď jim hrozí smrt. Potupně se musí doprošovat živobytí v zemi smrti, v Egyptě. Ale v zemi kenaanské někde žije Josefův otec a nejmladší Benjamin. Srdce se Josefovi svírá při tom pomyšlení. Jeho drazí mají hlad! On má plný stůl. Jak rád by jim pomohl. Ale má to kvůli tomu usnadnit bratřím? Těm hříšníkům, kteří ho málem zabili a pak raději prodali do otroctví? Kteří celé mládí – do Josefových 17 let – záviděli tatínkovu lásku a drželi spolu proti tatínkovu miláčkovi? A pak otci lhali: „Roztrhán byl Josef, roztrhán divou zvěří!“ „Tu si Josef vzpomněl na sny, které se mu o nich zdály. Křikl na ně: Jste vyzvědači! Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ – Tak je přiměl k vysvětlení, co jsou zač. Jsou nuceni říkat o sobě věci, které dávno překrylo mlčení, zlé svědomí, snaha zapomenout. Ještě doma, když otec začal s Egyptem, jen uhýbali pohledem, až mu bylo divné, proč se zdráhají a nehrnou se tam jít nakoupit zásoby. Ale oni by snad raději hladověli, než se ocitli na stejné půdě, kam kdysi vyhnali Josefa. To všechno působí promlčená vina. Leží mezi lidmi jako balvan, který nejde překročit.

Teď však promluvit musejí. „Všichni jsme synové jednoho muže, jsme poctiví lidé … bylo nás dvanáct bratří, a jeden – ten už není.“ „Poctiví – ne vyzvědači, ale jeden z nás už není … „ To není právě vyznání viny. A proto, že se nic nevyjasnilo, nepřijde také žádná možnost smíření, nepřijde úleva. Tak je to s utajenými vinami pokaždé. Proč si vždycky myslíme, že popřením svých vin si něco ulehčíme?

Josef se rozhodl jít těžší cestou. Bratry přivést k pokání a změně smýšlení pro zbytek života. Proto to neusnadní sobě ani jim. Proto jedná „tak tvrdě“. Jedná tvrdě z lásky. Bude to opravdu těžké i pro něho. Musí se pravdivě postavit i k vlastnímu životu a přiznat si: Proč mě Bůh zachránil a vyzvedl nahoru, takže jsem se stal mocným člověkem? Pánem nad Egyptem? Prvním po faraonovi? Je to příležitost zachránit druhé? Je to příležitost posloužit mým nejbližším? Je to příležitost smířit se a znovu se sblížit? – Pak ji nesmím promarnit.

To vše je ve hře. Odpuštění a smíření není laciná věc. Josef si mohl zahrát na blahosklonného mocnáře. Dát se bratřím poznat a od této chvíle s nimi nakládat podle rozmaru: otci a Benjamínovi dopřát hojnost všeho a nad těmi deseti začít vládnout tak, aby je to bolelo. Místo toho však volí složitější cestu. Cestu, která zase povede přes lásku a odpovědnost k bratrovi. Je to nová možnost. Tentokrát půjde o Benjamína.

Když má člověk jednou navrch a druhé by mohl ponížit, ač by si to podle obecného mínění zasloužili, přece tomuto pokušení nesmí podlehnout. Nesmí? Na Josefovi vidíme, jak uvažoval on – Boží vyvolený. Nechce podlehnout pokušení pomstít se, protože by tak přetrhnul ty křehké nitky, kterými jej poutal Hospodin. Kolikrát již je Josef mohl přetrhat. A jít si po svém. Ale dal přednost Hospodinu – udělal další krok v důvěře, že On jej neopustí, i když cesta povede nespravedlivým obviněním a vězením. A nyní, když je na vrcholu, nepodlehne znovu. Jistě se nemá dobře jen tak pro nic za nic. Za vyvýšením až k faraonovi je jistě opět Boží záměr, aby se požehnání mohlo šířit dál.

I na nás přicházejí chvíle, kdy si nás Bůh zastaví a přinutí nás pomyslet na to. Byla nebo nebyla to samozřejmost, že jsme se měli tak dobře a žili jsme téměř bezstarostně? Byla to jen naše zásluha, že se nám vedlo a žili jsme blahobytně? – Jaká je poctivá odpověď? Jak zní? Z Josefova jednání poznáváme, jak si odpověděl on: Měl jsem se již řadu let v Egyptě tak dobře proto – řekne si Josef – abych byl teď, v krizi, připraven pomoci. Aby záchrana, o které vím, že ji Bůh nabízí, směla být rozšířena i na ty přede dveřmi mého domu a této země.

Tak to sám Bůh zařídil – a je dobře, že On to tak vede, aby ta nešťastná vina vyplula na povrch a člověk to musel nějak řešit a nějak se s tím vypořádat.A tak teď bratři stojí před Josefem, který s nimi mluví tvrdě. Dá je vsadit do vězení a nařizuje přivést i nejmladšího sem, do Egypta. Proč? Josef dvakrát říká: „Tak si vás prověřím.“ Zjistím, jací jste – vyzkouším vás. – Tady jde o zkoušku.

Bohabojný Josef svým na pohled tvrdým jednáním chce prověřit a vyzkoušet své bratry, jestli jsou po těch 22 letech stejní, jako když ho tenkrát prodali cizím kupcům, anebo jestli se změnili. Zda jsou připraveni se přiznat k tomu, co provedli, a litovat toho a už nežít dál, jak dosud – ve vzájemné žárlivosti a sobeckém nepřátelství. Jestli touží po odpuštění a opravdové bratrské lásce, nebo zůstali tvrdí a bez srdce, jako když tenkrát svačili nad jámou, kam hodili svého bratra.

Teď jsou v jámě oni – nevinně, ale tak už to přece chodí! Budou schopni tentokrát svého nejmladšího ochránit? Jsou připraveni se za něj obětovat, když bude třeba – pro lásku k němu a pro lásku k ubohému starému otci? To se teď ukáže. Pohané kolem musí vidět, že v lidu Božím se vina nedá jen nějak zakrýt, zamaskovat a zapomenout. Pokud nedojde k odpuštění a smíření, nebude obnoven pokoj v rodině, v lidu Božím, v církvi.

Modleme se: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, žes naše viny nebral na lehkou váhu. Aby nám mohlo být odpuštěno, draze jsi za nás zaplatil svým vlastním životem. Z lásky k nám jsi přijal toto tvrdé řešení. Prosíme, nedej nám zapomenout na svůj kříž. Amen.

Píseň: Do světa, kde jsi s lidmi žil (EZ 385)

Připojme společnou modlitbu, kterou nás Pán Ježíš naučil volat k nebeskému Otci: Otče náš, který jsi v nebesích,

posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Poslání a požehnání:

„Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.

Vždyť Bůh řekl: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.

Proto smíme říkat s důvěrou: Pán při mně stojí, nebudu se bát.

Co mi může udělat člověk?“ (Žd 13)