Gn 41:36-52   Tato potrava zabezpečí zemi na sedm let hladu, která přijdou na egyptskou zemi. A země nezajde hladem. Tato řeč se faraónovi i všem jeho služebníkům zalíbila.  Farao svým služebníkům tedy řekl: Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?  Josefovi pak řekl: Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty.  Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem.  Farao mu dále řekl: Hleď, ustanovuji tě správcem celé egyptské země. A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz.  Dal ho vozit ve voze pro svého zástupce a volat před ním: Na kolena! Tak ho učinil správcem celé egyptské země.  Farao Josefovi ještě řekl: Já jsem farao. Bez tebe nikdo nehne rukou ani nohou v celé egyptské zemi.  A farao Josefa pojmenoval Safenat Paneach (to je po egyptsku Zachránce světa) a dal mu za manželku Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu. Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce.  Josefovi bylo třicet let, když stanul před faraónem, králem egyptským. Josef pak vyšel od faraóna a procházel celou egyptskou zemí. Země vydávala po sedm let přebohatou hojnost. Shromažďoval tedy všechnu potravu po sedm let hojnosti, která v egyptské zemi nastala, a zásoby ukládal ve městech; v každém městě uložil potravu z okolních polí.  Nashromáždil takové množství obilí, jako je písku v moři, takže přestali počítat, neboť se už počítat nedalo.  Ještě než přišel rok hladu, narodili se Josefovi dva synové, které mu porodila Asenat, dcera Potífery, kněze z Ónu.  Prvorozenému dal Josef jméno Manases (to je »Bůh« dal zapomenutí), neboť řekl:„Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce.  Druhému dal jméno Efrajim (to je »Bůh« dal plodnost), neboť řekl:„Bůh mě učinil plodným v zemi mého utrpení.

Introit: Jako potůčkové vod jest srdce královo v ruce Hospodinově; kamžkoli chce, nakloňuje ho. Všeliká cesta člověka přímá se zdá jemu, ale kterýž zpytuje srdce, Hospodin jest. (Př 21,1.2, Kral. překl.)

Písně k recitaci: 136,1-8; 691; 682; 136,20-23; 550

První čtení: Mt 15,32-39

Milí bratři a sestry,

ne jenom na polích, v zahradách a lesích dozrály plody dobré a použitelné. Ale i v životě člověka tomu tak bývá. A je-li tomu tak, můžeme li to potvrdit, je to důvod k radosti a vděčnosti; k díkčinění. I v životě člověka mluvíme o plodnosti. O ovoci, které uzrálo a slouží k prospěchu jeho nositele i dalších. V Josefově příběhu jsme dospěli na místo, kde přišla tato dvojí úroda. Přesně vzato: požehnání. Ano, plody Josefova života již nesou požehnání, které Hospodin slíbil, že potomci Izraelovi ve světě ponesou. Požehnání, které je k užitku mnohým.

Pro dnešní téma – téma vděčnosti za úrodu tohoto dvojího typu – použijme z dlouhého přečteného oddílu dvě věty :

1. „… a země nezajde hladem.“ O to tu jde.

A to je cílem celého Božího plánu a cílem Josefova úsilí. Vést boj proti hladu: Bůh nechtěl a nechce, aby lidé umírali hladem. Nešlo mu jenom, jak by se nám někdy zdálo, o záchranu Jákobovy (Izraelovy) rodiny. To mohl zařídit jinak. (Když chtěl zachovat od hladu proroka Eliáše, posílal mu krkavce s potravou.) Zde má Hospodin na mysli celý Egypt i jeho okolí, neboť si nepřeje, aby hladověli. On je proti tomu. A my, jeho služebníci to máme vědět a podle toho jednat.

Z celého Písma to je jasné. Ten, který stvořil všechno, se postará jako dobrý otec o výživu svých dětí. Ten, který se v Ježíši Kristu stal tělem, má zájem i o to, aby tělesné utrpení bylo odstraněno. Když Ježíš viděl hladové zástupy, nasytil je. A sedal si s lidmi ke stolu a také dnes nás kolem stolu shromažďuje a činí z nás tak bratry, protože si přeje, aby bratr bratra hladovět nenechal.

Kdo si myslí, že jde vždycky jen o spasení duší, a tělem pohrdá – a jeho bolestmi a utrpením a nedostatkem – ten toho ví o království Božím hrozně málo. Proto dnes vezmeme do ruky ten kousíček chleba a napijeme se vína, aby to každý z nás zakusil – že Bůh sytí i tělo i duši, že dává chléb duchovní i tělesný.

Pán Bůh je proti tomu, aby lidé měli hlad. A na Josefových příbězích také vidíme, co On proti hladu dělá. Na světě je jídla dost. Je v našich možnostech ho vyrobit dost. Tak jako se ho tenkrát v Egyptě urodilo dost i pro ta hladová léta. Ale bylo třeba Josefovy moudrosti. Bylo třeba organizace, plánů a také kázně všech obyvatel. Jistě nebylo snadné a populární sedm let vybírat dávky a uhlídat zásoby pro budoucnost – jako dnes není populární šetřit, omezit výdaje a spravedlivě rozdělovat výnosy. Protože i v době hojnosti se najdou lidé, kteří chtějí mít víc a mnohem víc jen pro sebe, i když to nepotřebují.

Když lidé hladovějí – jako i dnes milióny lidí nemají dost jídla – pak to není proto, že by selhal Bůh či jím stvořená příroda. To selhává člověk. Není to osud, je to hřích, je to vina nás lidí, že jsme se v bázni Boží nevyučili pravé moudrosti. Že nevyužíváme možností, které máme – které nám dává věda a technika a znalost plánování a organizování. Že nám chybí kázeň a obětavost, abychom hlad přemohli. Že toto vše využíváme k jiným, svým sobeckým cílům. Plýtváme, ničíme zdroje a nestaráme se o jiné.

Moudrost vyrůstající z bázně Boží toto rozpoznává a pečuje také o tyto věci. Ze slova Božího roste zájem i o věci hospodářství a ekonomiky a zájem hledat pomoc pro ty, kteří trpí.

Ovšem my nejsme v postavení, v jakém byl Josef, abychom mohli radit těm, kteří rozhodují a mají možnosti rozvinout široké a organizované dílo na lepší pomoc strádajícím. A přece tento oddíl mluví také k nám. Tenkrát v Egyptě nebyl jen farao a Josef. Byly tam také nepřehledné zástupy občanů, kteří po sedm let museli odevzdávat ze své úrody státu. My nevíme, jak se k tomu stavěli. Oni k tomu byli přinuceni. Ale teď jde o to, jaké pochopení bychom projevili my, když bychom se my měli něčeho zříci ze svého blahobytu.

2. „Ty budeš správcem mého domu …“ (druhá vybraná věta)

To je ono! Správcování domu, správcování světa. Farao se za vládce světa považoval i dál. Přece jen však uznal, že nasytit svět sám nedokáže. Proto tuto správu teď deleguje na Josefa. Čeho je tu tedy věřící čtenář svědkem: Toho, jak se potomek Jákobův vrací k původnímu úkolu, jaký člověk od Boha dostal. „Budeš zemi obdělávat a střežit.“ Pověřil Hospodin Adama/člověka v zahradě. „Ty budeš správcem mého domu …“, pověřil farao Josefa v Egyptě. Vždyť faraonův dům je celá země egyptská. Ale ještě dál, do celé země – nejen egyptské – má nyní sahat požehnání, které vylévá Hospodin na Josefa.

„Josef vzešel nad egyptskou zemí jako slunce“. To není jen popis jeho slávy, ale zvěst o slávě Boží: Místo boha Slunce, kterého Egypťané uctívali a od něhož čekali obživu, měli teď před očima služebníka Hospodinova. Služebníka Boha, který je pravým dárcem života a pravým Pánem.

Příběh ukazuje, že Hospodin měl s Josefem plán. Jeho život je nyní naplněn. Na trápení může zapomenout a sklízí plody. Uvidíme ještě, že plody nasycení a smíření se rozšíří i na Josefovu původní rodinu. Bude tu pokoj nejen pro faraona a Egypt, ale i pro zemi kenánskou, odkud ti vyhladovělí bratři vyjdou a budou nasyceni. Pokoj i chléb mají jít spolu. To je pak teprve požehnání! (Ale to až příště.)

„A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí, protože hlad tvrdě dolehl na celý svět.“ (v. 57) Faraonovy sny se naplnily. A Josefova rada a služba nese ovoce. Cítíme v tom cosi nadčasového, eschatologického? Něco nám to připomíná? – Třeba izajášovské proroctví, jak se národy v poslední čas budou sbíhat k Hospodinově hoře? Jenomže tohle není Sión, ale Egypt. Pokojné soužití sousedních národů v této oblasti Blízkého východu – jenom si to představme (Bahrajn, Egypt, Irák, Írán, Izrael, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Omán, Jemen, Saúdská Arábie, Sýrie, Turecko a Spojené arabské emiráty)! „Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.“ Ti, kteří mají hlad, neodmítnou pomoc proto, že ji nabízí soused, s nímž dosud vedl válku. Nebo, jehož kulturou dodnes pohrdali. Důležité je, že nabízí chleba všem. „Jdete a kupujte bez peněz a bez placení.“ No, to zase ne. Taková nebeská hostina tu ještě není. Ale ty střípky, nebo světélka, která se v Josefově příběhu zablýskla, k tomu přece jen ukazují. Jakým směrem?

Směrem od hladu k nasycení. Směrem od svárů a válek ke smíření. Směrem od smrti k životu. Je tu jeden chléb, který smiřuje všechny na zemi, protože jen z něho – nikde jinde totiž není – je možné se nasytit. Proto všichni musí k němu. „Jdete k Josefovi a udělejte, co vám řekne.“ K Josefovi? Tak to řekl farao? Ale vždyť před chvílí mu dal novou identitu – všechny odznaky egyptské moci – a dokonce i nové jméno: Safenat Paneach. V ekumenickém překladu „Zachránce/Spasitel světa“. Moc se mi tento výklad egyptských slov líbí. Ale asi není jednoznačný. Víc se smyslu Safenat Paneach asi blíží výklad: „Promluví a člověk ožije!“ – Kdo promluví? Josef, který teď jméno nosí a kterého mají všichni poslouchat, protože je moudrý a díky jeho moudrosti nikdo nemusí umřít hlady? Díky jeho plánovanému hospodářství teď má Egypt na rozdávání; pardon co na prodej a jistě na tom neprodělá? A nebo biblický pisatel usměrňuje naši pozornost k pravému Pánu, který, když promluví, tak člověk ožije, vstává z mrtvých! Vždyť je tu správce Egypta znovu jmenován jako Josef! A je to jen Josef. Hospodin to ví, pamatuje na něj a jeho službu požehnává. K prospěchu všech. Celého světa. Ale jen On, Hospodin, když promluví, tak každé smrtí ohrožené tělo může znovu ožít a povstat.

Proto i při dnešní slavnosti Díkčinění za úrody obracíme svou vděčnost k tomu jedinému Pánu, který je zdrojem všech darů sloužících k životu věčnému. A před ním vyznáváme svou nedostatečnost a své viny.

Modleme se: Dát se vést sobectvím, znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. (Ř 8,6) – Vyznáváme před tebou, Hospodine, že i v současném ohrožení a ve strachu hledíme hlavně na sebe, na své potřeby, na svůj talíř. Naše srdce se ti neodevzdalo docela. Záchranu jsme hledali jinde. – Prosíme tě, pro Kristovu oběť, kterou na kříži přinesl pro celé stvoření, smiluj se nad námi. Odpusť nám a svým Duchem obnov naše životy, tak abychom jednou při Kristově příchodu směli slyšet pozvání: Služebníku dobrý a věrný, vejdi v radost svého Pána.

Bratře, sestro, kdo se k tomuto vyznání připojuješ, pověz to slovy: Bože, smiluj se a odpusť mi. Amen.

Slovo milosti přijměme v slovech písně, kterou nyní budeme společně recitovat: Dnes k svému stolu zve nás Pán, 682.