Gn 37:12 – 38:1  Bratři pak odešli, aby pásli ovce svého otce v Šekemu.  Tu Izrael řekl Josefovi: Zdalipak nepasou tvoji bratři v Šekemu? Pojď, rád bych tě za nimi poslal. On mu odvětil: Tu jsem.  Izrael mu řekl:„Jdi a podívej se, je-li s tvými bratry a s ovcemi vše v pořádku, a podej mi zprávu. Poslal ho tedy z chebrónské doliny a on přišel do Šekemu.  Tu ho nalezl nějaký muž, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: Co hledáš?  Odvětil:„Hledám své bratry. Pověz mi prosím, kde pasou.  Muž mu řekl:„Odtáhli odtud. Slyšel jsem, jak říkají:‚Pojďme do Dótanu. Josef tedy šel za svými bratry a nalezl je v Dótanu. Jakmile ho v dálce spatřili, ještě než se k nim přiblížil, smluvili se proti němu, že ho usmrtí.  Řekli si mezi sebou: Hle, mistr snů sem přichází!  Pojďte, zabijme ho! Pak ho vhodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů!  Když to uslyšel Rúben, rozhodl se vysvobodit ho z jejich rukou. Zvolal: Přece ho nebudeme ubíjet!  Dále jim Rúben řekl: Neprolévejte krev. Vhoďte ho do cisterny, která je ve stepi, ale ruku na něj nevztahujte! Chtěl ho z rukou bratrů vysvobodit a přivést k otci.  Jakmile Josef přišel k bratrům, strhli z něho suknici, tu suknici pestře tkanou, kterou měl na sobě.  Vzali ho a hodili do cisterny. Cisterna byla prázdná, bez vody.  Pak se posadili, aby jedli chléb. Tu se rozhlédli a spatřili, jak od Gileádu přichází karavana Izmaelců; jejich velbloudi nesli ladanum, mastix a masti. Táhli s tím dolů do Egypta.  Juda řekl bratrům:„Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme?  Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr. Bratři ho uposlechli.  Když midjánští obchodníci jeli kolem, vytáhli Josefa z cisterny a prodali ho Izmaelcům za dvacet šekelů stříbra. Ti přivedli Josefa do Egypta.  Když se Rúben vrátil k cisterně, vidí, že tam Josef není. Roztrhl své roucho, vrátil se k bratrům a naříkal: Ten hoch tam není. Co si jen, co si jen počnu?  Tu vzali bratři Josefovu suknici, porazili kozla a suknici namočili v krvi.  Tu pestře tkanou suknici pak dali donést otci se vzkazem: Tohle jsme nalezli. Pozorně si to prosím prohlédni: Je to suknice tvého syna, nebo není?  Když si ji prohlédl, zvolal: Suknice mého syna! Sežrala ho divá zvěř! Rozsápán, rozsápán je Josef!   I roztrhl Jákob svůj šat, přes bedra přehodil žíněné roucho a truchlil pro syna mnoho dní.  Přišli všichni jeho synové a všechny jeho dcery, aby ho potěšili, ale on se potěšit nedal. Naříkal:„Ve smutku sestoupím za synem do podsvětí.  Tak oplakával otec Josefa.  A Medanci ho prodali do Egypta faraónovu dvořanu Potífarovi, veliteli tělesné stráže.

 

Písně: Ž 105,1-7; 368; 648; 417

První čtení: Mt 27,1-14

Kázání Jana Roskovce: Gn 37,12-36

1. Bible je plná příběhů o záchraně, o „spasení“, jak jsme si tomu v církvi zvykli říkat. Bible je kniha svědčící o Hospodinu, že je to Bůh, který zachraňuje. Také ten příběh, který dnes podruhé otevíráme, příběh Jákobova (Izraelova) syna Josefa, je příběh o záchraně. Známe ten konec: Josef se stane zachráncem Egypta, aby se stal zachráncem své rodiny, toho počínajícího národa Izraele. A tento příběh dvojité záchrany je pak jakousi předehrou toho velkého příběhu záchrany, exodu, vyvedení z Egypta. A ten se pak stane předobrazem dalších záchran, vysvobození, spasení, jimiž Hospodin udržoval a udržuje na této zemi svůj lid. Vrcholné svědectví o Bohu, který zachraňuje, pak přinese Nový zákon: svědectví o vzkříšení ukřižovaného Ježíše: to je záchrana, jež není jen nápravou, zadostiučiněním pro toho nespravedlivě odsouzeného a popraveného, nýbrž hlavně nadějí záchrany pro ty, kdo se na té nespravedlnosti podíleli, přímo či nepřímo, pro ty, jejichž nespravedlnost ta Ježíšova smrt odhalila. Pro nás všecky. Bůh vzkřísil Ukřižovaného, tak napravil tu nespravedlnost, tu tragédii, tak ukázal, zjevil svoji moc. Ne tak, že by po právu potrestal provinilé – to je spravedlnost naše, to my ničeho lepšího nejsme schopni. My nejsme schopni nijak s vinou pohnout, ale Bůh ano. Bůh, který vzkřísil Ježíše Krista. To je evangelium, tomu smíme věřit – a v této víře také číst biblické příběhy o záchraně, i když to jsou příběhy tak temné, jako je ten, který jsme slyšeli dnes.

Tak začíná tento příběh o záchraně: vyprávěním, v němž nějaká vlákna, která by se k té budoucí záchraně už ubírala, nějaká vlákna vedoucí k Bohu, těžko objevit. Slyšeli jsme minule: ta budoucí záchrana byla prorokována – jenže naprosto nepřijatelným způsobem, způsobem, který musel vzbudit – a také vzbudil – odpor a nenávist. Josefovy sny o tom, jak on bude pán a celá rodina, včetně jeho otce se mu bude kořit. My víme: je to pravda, ale tady je zabalená do takové podoby, že ji nikdo nemůže přijmout, ba že v lidech, v Josefových nejbližších, v jeho bratrech, probouzí ty nejhorší myšlenky – a jak jsme dnes slyšeli, nezůstalo jen u myšlenek.

Člověk, který by rád sledoval, jak Pán Bůh tento svět dobře řídí, se nad tímto příběhem musí zarazit. Takhle to tedy řídí? To nemohl zařídit, aby se to takhle strašně nezamotalo? Aby ta pravda o budoucnosti byla sdělena způsobem nějak přijatelnějším? Musel Josef své bratry tak provokovat? A musel je dráždit jejich otec Jákob, který z Josefa vychoval takového protekčního protivu a donašeče? Musel svého nejmilejšího syna milovat zrovna takhle? Svádí nás to, takhle se ptát. Ale můžeme se na ten příběh také dívat trochu jinak: v té vyvolené Jákobově-Izraelově rodině, v tom rodě, který bude základem Božího lidu, to chodí dost stejně jako v našich rodinách. A v našich církevních rodinách, v našich sborech. Pokud se nám to nezdá, že by to mezi námi také takto bylo – vždyť my jsme žádného svého bratra (nebo sestru) nikam neprodali, je to možná proto, že to nechceme vidět. Ale tenhle příběh, tyhle začátky jednoho z biblických příběhů o záchraně, před takovými věcmi nezavírá oči – a učí nás tak, že ani my nemusíme. Dosvědčuje nám, že ten Bůh, který zachraňuje, vstupuje právě do takovýchto rodin a poměrů, do světa, kde nějaké nitky, jež by vedly k záchraně a Bohu, těžko vidět.

2. Ten příběh začíná Jákobovým pokynem, vysláním Josefa, a končí Jákobovým neutišitelným nářkem pro Josefa. Je to smutný příběh, dva lidé si tu roztrhnou roucho a truchlí: Jákobův nejstarší syn Rúben a pak Jákob sám. Je to příběh o krvi: o prolití krve se tu vážně uvažuje, nakonec bratři Josefovu smrt jen namarkýrují a je prolita jen krev jednoho zvířete ze stáda. Je to příběh o Josefově pestře tkané suknici, tom podivném daru jeho otce, jímž chtěl svému milovanému dítěti dokázat svou lásku a jež se stala – docela pochopitelně – symbolem, proti němuž bratři zaměřili svou nenávist. Tak Josefa přivítali, když je konečně našel v Dótanu: první, co udělali, bylo, že ji z něj strhli. A ta suknice, zakrvavená, se pak stane výmluvným, a přece lživým poslem té zprávy, jež otce zdrtí a přivede na pokraj smrti.

Ano, vypadá to jako příběh o síle nenávisti a smrti, která nakonec vítězí: Jákob před sebou na jeho konci vidí jen sestup do podsvětí, tedy do prostoru zcela opanovaného smrtí, zánikem. Jak to, že to tak neskončí? Josef už byl smrti na dosah, už byl v jámě, tj. jakoby zaživa pohřben. A přece byl vytažen, ale ne aby byl vysvobozen, nýbrž aby se jako otrok účastnil jiného sestupu, sestupu do Egypta. Avšak přece jen: Egypt není Šeól, podsvětí. Josef se ocitl velmi blízko smrti, ale ne úplně ve smrti. Co to způsobilo, že ta poslední slova oddílu, přicházející ještě po Jákobovu neutěšitel­ném nářku, vyprávějící o tom, komu byl Josef prodán, jsou jakýmsi nositelem naděje, jakýmsi, zatím dosti chabě blikavým světélkem v té celkové temnotě?

Uprostřed toho vyprávění, jako jedna z jeho klíčových výpovědí, stojí posměšná otázka Josefových bratří: Uvidíme, co bude z jeho snů! (v. 20) To je výrok pýchy, z níž jde hrůza. Známe jej z dějin v nesčíslných obměnách. Je to zpupné přesvědčení těch, kdo mají v rukou moc: my vám ukážeme. „Sbalte si ty svoje posmrtné ideály!“ pokřikoval kdysi politruk na jednoho faráře, který si četl v Bibli. Nejrůznější konečná řešení slibovali – a také vykonávali různí nositelé moci a násilí. Šel a jde z toho strach. My takhle asi nepokřikujeme na druhé s nožem nebo samopalem v ruce, ale přinejmenším tomuhle přesvědčení často věříme, když je vykřikuje někdo jiný. „Bůh který zachraňuje? To mi ho tedy ukažte!“ Dějiny přece řídí úplně jiné síly, to ví každý. Dějiny píší vítězové, rozumí se vojenští a ekonomičtí. Nějaký ukřižovaný blázen? Vždyť přece právě: ukřižovaný. Víme dobře: v Ježíšově případě ten sestup do hrobu nic neodvrátilo. Bůh ho nepřišel zachránit, jak s podobnou zpupností jako Josefovi bratři, pokřikovali lidé okolo Ježíšova kříže: „tak sestup s kříže, jestli jsi opravdu Syn Boží!“ Ale to se nestalo! Jak to, že to neskončilo tak, jak to podle všeho zdání muselo skončit?

3. Tou otázkou se vracíme k našemu příběhu o Josefovi. Vyprávění o tom, jak si lidé myslí, že mají věci zcela ve svých rukou, ale ve skutečnosti se dění ubírá k cíli, který vůbec nejsou schopni předvídat, se podobá řeckým tragédiím i jiným příběhům o tom, jak se člověk snaží uniknout svému osudu (až po ty pohádky, v níž se lidé snaží přelstít smrt). Tady je to však obráceně. V tragédiích se ukazuje, jak se lidé marně snaží vyhnout nějaké pohromě, která je jim předpovězena, tady naopak Josefovi bratři dávají průchod zlu, dělají všechno proto, aby se toho, kdo je nositelem vysvobození zbavili. Oni ho ovšem nepovažují za budoucího vysvoboditele, nýbrž za protivného náfuku a tatínkova špicla. Ale stejně: je to příběh o tom, jak to zlo a nenávist přece jen Boží pomoc, záchranu, spasení nezastavily. Nikoli neúprosný osud, nýbrž Boží vůle k záchraně je tím, co podle tohoto příběhu nakonec zvítězí.

My se někdy trápíme nad tím, jak každé dobré úsilí má své trhliny. Jak se do těch nejlepších snah vždycky přimíchá něco nedobrého. Kolikrát už se lidé snažili vybudovat dokonalou společnost, dokonalou rodinu, dokonalou, církev („krásnou“, říkával Jan Karafiát). A vždycky se to nějak, alespoň trochu, alespoň někde zhatilo. Ježíš o tom vyprávěl podobenství, v němž mezi dobrou setbu Bo­ží v noci „nepřítel“ zaseje plevel. A nám se často zdá, že toho plevele je mno­hem víc a že je silnější. Že zlo mezi lidmi, mezi námi, umí budovat dokonalé stavby, neproniknutelné bariéry. Náš příběh ukazuje, že to není pravda.

V té naší epizodě, jež stojí na počátku příběhu Josefova, můžeme uprostřed nenávisti probuzené podivnou láskou otce Jákoba-Izraele přece jen vysledovat dva malé příběhy o záchraně. Přesněji snad: dva dosti nesmělé pokusy o záchranu. S jistou hořkou tragikomikou se tu navíc ukazuje, jak jeden zhatí druhý. Ale přece jen: i tohle stačí, aby se začalo odvíjet to vlákno, které nakonec povede k záchraně.

Nejdřív to vypadá, že na té zlé domluvě o Josefově likvidaci se shodli všichni bratři (vv. 18–20). Ale vzápětí se ukazuje, že nejstarší z nich, Rúben, s ní nesouhlasil. A tak ostatní přemluvil, aby jej nezabíjeli, jen ho do té jámy hodili. Takové cisterny, jámy na uchování dešťové vody, měly nahoře zúžený otvor (aby se voda neodpařovala), takže se odtamtud člověk bez pomoci nedostal. To, co Rúben bratřím navrhl, tedy muselo znít alibisticky: „nezabíjejme ho sami, jen ho nechme zemřít“. Zřejmě nebylo možné postavit se převládajícímu mínění mezi bratry přímo.

Totéž si zřejmě myslel i Juda, když navrhl Josefa prodat do otroctví. Ten jeho návrh vyznívá až krutě ironicky. Opět, podobně jako před tím Rúben, říká: nevztahujme na něj ruku. Což na něj však nevtáhli násilnou ruku, když mu strhli suknici, když ho pak hodili do cisterny, když ho potom vytáhli, jen aby jej prodali? A Juda svůj návrh na začátku zdůvodňuje (tak dosl. v. 26): jaký zisk budeme mít, když ho zabijeme? To se rozumí, když ho prodali, zisk měli, 20 šekelů stříbra. A druhý Judův argument je také pěkný: vždyť je to náš bratr, naše tělo. To se ovšem zachovali vskutku bratrsky!

A přece. Tyto velmi nesmělé pokusy o záchranu stačily vytvořit puklinu v té napohled neproniknutelné zdi nenávisti, skulinu, jíž – zatím téměř nepostřehnutelně – prosvítá světlo Boží naděje. Není to v žádném případě strhující příklad hrdinů, kteří neváhali postavit se proti zlu. A přece tu vidíme: ta bariéra zla a nenávisti, která se často zdá tak neproniknutelná, tak nepřekonatelně mocná, má trhliny. Jako tenké kořínky rostlin, které se protáhnou i mohutnou skálou a nakonec ji roztrhnou, vstupuje do našeho světa – o němž si nemusíme dělat žádné iluze – ta Boží záchranná moc. A když jsme směli slyšet evangelium o tom, že Bůh vzkřísil z mrtvých toho Ukřižovaného, smíme vědět, že to rozpukání té mocné skály našeho zla je nezvratné. Smíme se z toho radovat.