Sk 12:1-17   V té době král Herodes krutě zasáhl proti některým bratřím. Mečem dal popravit Jakuba, bratra Janova. Když viděl, že si tím získal židy, rozkázal zatknout také Petra. Byly právě Velikonoce. Zmocnil se ho, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi strážemi po čtyřech vojácích. Chtěl ho po Velikonocích veřejně soudit. Petra tedy střežili ve vězení a církev se za něj stále modlila k Bohu. Noc předtím, kdy jej chtěl Herodes předvést na soud, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže před dveřmi hlídaly vězení. Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo. Anděl udeřil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: Rychle! Vstaň!  A z Petrových rukou spadly řetězy. Anděl mu řekl: Opásej se a obuj se! Petr to udělal a anděl ho vyzval: Vezmi si plášť a pojď za mnou. Petr následoval tedy anděla ven z vězení, ale nebyl si jist, zda to všechno je skutečnost; myslel si, že má vidění.  Prošli první stráží, pak druhou, a přišli k železné bráně, která vedla do města; ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, prošli jednou ulicí a tu mu náhle anděl zmizel.  Teprve nyní se Petr vzpamatoval a řekl: Teď už vím, že Pán opravdu poslal svého anděla, vysvobodil mne z ruky Herodovy a uchránil od toho, co si přál židovský lid.  S tím vědomím šel do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek. Tam se shromáždilo mnoho lidí a modlili se.  Když Petr zatloukl na domovní dveře, přišla služka jménem Rodé, aby se zeptala, kdo to je. Tu poznala Petrův hlas, ale samou radostí hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Petr stojí přede dveřmi.  Ale oni jí řekli: Ty ses zbláznila! Ona však trvala na tom, že je to pravda. Řekli jí: Tak to musí být jeho duch!  Ale Petr stále tloukl. Šli tedy otevřít a užasli, když ho spatřili.  Pokynul jim rukou, aby je uklidnil, a vypravoval jim, jak ho Pán vyvedl z vězení; nakonec jim řekl: Povězte to Jakubovi a ostatním bratřím. Pak odešel z města.

Introit: Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! (Ž 111,10)

Písně: 209; Ž 107,1–4; 660; 107,7–9; 432

První čtení: Žalm 126

Kázání: SK 12,1-17

Milí bratři a sestry,

„v té době král Herodes krutě zasáhl proti některým bratřím.“ – Tak začíná dnešní dramatické vyprávění. Možná si nejprve, pro pořádek, povězme, který Herodes. To jméno se vyskytuje v Novém Zákoně víckrát a jde o různé vladaře. První z nich vládl, když se narodil Pán Ježíš. Známe jej z vánočních vyprávění jako krutého panovníka, který dal vyvraždit betlémská nemluvňátka. Král, o němž čteme ve Skutcích, byl jeho vnuk a současně také synovec třetího Heroda, o němž se píše v Bibli; toho, který rozkázal popravit Jana Křtitele.

Takové měl tenkrát Izrael krále. Vládli z vůle Říma a snažili se zalíbit vlastnímu lidu útokem na vznikající církev. Proto byl popraven Jakub, bratr Janův. Tato jediná věta nám sděluje, že první z apoštolů zemřel mučednickou smrtí. Jakub byl jeden z Ježíšových nejbližších učedníků. Bratři Zebedeovi byli mezi prvními, kteří se vydali za Pánem Ježíšem – opustili loď i svého otce a poslechli výzvu k následování. Oni byli při tom, když byla vzkříšena Jairova dcera, ač většinu ostatních poslal Ježíš pryč. Byli i na hoře proměnění… Dokonce i o jejich matce se v Bibli dočteme – když žádala Ježíše, aby zajistil jejím synům místo u svého trůnu. Ježíš tenkrát řekl: „Nevíte, co žádáte – můžete pít kalich, který já piji?“ A oni s lehkostí odpověděli, že ano. Nyní se to splnilo. Nyní následoval Jakub svého Pána cestou utrpení a smrti. Jistě to byla pro vznikající církev těžká ztráta, když ji opustil tak věrný a významný svědek Kristův. A přece Lukáš neřekne víc, než tu jednu větu… Kult mučedníků se v Novém zákoně nezakládá.

Lukáš pokračuje: „Když Herodes viděl, že si tím získal židy, rozkázal zatknout také Petra.“ Zdá se, že se od dob letnic změnila situace. Kolikrát jsme v kázáních na Skutky mluvili o tom, že stále více lidu se přidávalo k církvi, že první křesťané budili obdiv a sympatie lidu. Jak je to dávno, co velekněží museli propustit Petra a Jana, neboť se báli lidu? Nyní jsou židé na straně svého krále, který nespravedlivě odsuzuje nevinné.

A další na řadě je Petr. Je zatčen právě o velikonocích. Místo aby slavil slavné Kristovo vzkříšení se svými bratry a sestrami při bohoslužbách kolem stolu Páně, ocitá se ve vězení a čeká tam na smrt. Kde je vítězný Pán a jeho moc? Nezapomněl na své věrné služebníky? Proč dopustil, aby jeho milý učedník Jakub byl zabit a další – Petr – zajat? To jsou otázky, jaké trápí církev všech dob. Proč Bůh dopouští utrpení svého lidu? Jak dlouho a jak přísně nás bude zkoušet? Obstojíme uprostřed nepřátelského světa? Kolik zbude těch, kteří se ještě ke Kristu přiznají? Kdo bude kázat a zvěstovat, když ti nejlepší umírají? O několik veršů dál čteme, že se mnoho lidí shromáždilo, aby se modlili. Nic jiného jim nezbývalo, než volat k Bohu.

Ale o Petrovi nečteme ani to. Sedí v žaláři a dokonce spí. Nezpívá žalmy ani se nemodlí, jako to činili jiní v téže situaci. O Petrově statečnosti a odvaze Lukáš nepíše nic. Ale zato píše velmi podrobně o tom, jak byl apoštol přísně střežen. Snad až přehnaně se Herodes stará, aby tento vězeň nemohl uprchnout. Čtyři stráže po čtyřech vojácích ho hlídají – dvěma řetězy je spoután a 16 muži hlídán!

A přece je ze žaláře vysvobozen. Způsob, jakým se to stane, je nad naše chápání. Ale řekněme si hned také – bylo to i nad chápání Petrovo, jeho stráží, Heroda a také církve, jak se vzápětí dočteme. Nedojde k násilnému útoku na vězení, kterým by stateční křesťané zachránili svého bratra. Ani se Petr neosvobodí sám jako mocný hrdina. Naopak. Petr spí. Tak tvrdě, že ani zjevení anděla a zářivé světlo jej nevzbudí. Musí dostat od anděla ránu, aby se probudil: Ale ani pak se neprobere docela. Anděl jej musí pobízet, jak matka rozespalé dítě po ránu: „Vstaň! Opásej se! Obuj! Nezapomeň si plášť! Nic tu nenech!“

Proč? – Snad aby bylo jasné, že nešlo o bezhlavý, zoufalý útěk, ale o mocné vysvobození. Stejně jako kdysi dávno v Egyptě – také o velikonocích – tenkrát byli Izraelští vyzváni, aby se opásali a obuli na cestu z egyptského otroctví do svobody. I zde je Hospodin stejně mocně při díle a vede svého služebníka ze zajetí na svobodu. Petr sám se nezmůže na nic, jen dělá, co mu anděl říká.

Je to skoro jako v pohádce: spí stráže, spí ti uvnitř cely i ti za dveřmi – a Petr prochází kolem nich, dveře se samy otvírají a on má dojem, že se mu to vše jen zdá. Tak vysvobozuje Hospodin: „Když vedl zajaté Siónské, bylo nám jak ve snách,“ vyznává starozákonní lid v žalmu 126 a v jiném radostně zpívá: „Brány měděné láme, závory železné – vyvodí z temnosti, věrné ze smrti stínu…“ Takový je náš Bůh, bratři a sestry, nečeká, až my sami svými hrdinskými činy přemůžeme nepřítele, ale sám zasahuje. Mocněji, než si umíme představit.

Lukáš se nebál takto psát v době, kdy tolik křesťanů trpělo, kdy církev byla docela bezmocná, kdy bylo tak snadné propadnout malomyslnosti a ztratit víru v Kristovo vítězství. A nepochyboval o tom, že Bůh i nadále působí. Že poté, co vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých a seslal Ducha svatého na učedníky, neopustil svůj lid. Jeho slova nás ujišťují o tom, že Hospodin koná divy, ať je jeho služebníci čekají, nebo už na něj přestali spoléhat.

O tom, jak malou víru měla církev, slyšíme vzápětí. Když Petr přichází k domu, kde byli jeho bratři shromážděni, nemůže se dostat dovnitř. Služka za dveřmi se jen opatrně zeptá: „Kdo je?“ A když slyší Petrův hlas, místo aby mu otevřela, běží pryč a hlásí to ostatním. A ti, kteří se právě za Petra modlili, si myslí, že se zbláznila. „To přece nemůže být on!“ A když trvala na svém, prohlásili: „Tak to musí být jeho duch!“ Spíš věří na duchy, než na vyslyšení svých proseb!

Je to vůbec možné? – Ale jen si vzpomeňte na učedníky, když se jim zjevil vzkříšený Ježíš. I oni si myslili, že je to duch. Nebo když k nim tenkrát kráčel po vodě – měli jej za strašidlo. Kdejaká pověra je nám bližší, snadněji jí uvěříme než tomu, že náš Pán je skutečně živý, že má stále moc a že nás neopustil, ale stará se o naši záchranu.

A Petr, který prošel římskými strážemi a před nímž se automaticky otevřely dveře žaláře, stojí teď za zavřenými dveřmi svých bratří a buší do nich, aby jej konečně nechali vejít. Takový je ten Boží lid. Sice se shromažďuje a modlí, ale věří vůbec ve vyslyšení svých modliteb?

Lukáš nám to však nevypráví, aby nás zarmoutil, a aby nám vyčetl: „Podívejte se na sebe, jací vy jste! Kolik už jste toho zažili. Kolikrát vám Pán Bůh pomohl, a přece se na něj nedokážete spolehnout.“ – Ne, on nás naopak tímto vyprávěním, které nepostrádá humor, chce povzbudit: „Pán Bůh vás zná a pomáhá vám přesto, jací jste“.

Ale nemyslete si, že je to vaše zásluha, když On zasáhne. Že vaše neustálé modlitby ho donutí udělat, co vy chcete. Nebo že čeká, až vy prokážete svou oddanost a víru. On koná své dílo ze své vlastní vůle. Stará se, aby jeho lid ve světě nezanikl a aby se nepřestalo šířit mezi lidmi jeho slovo.

Tak to stojí v závěru kapitoly. Ať si hrozní vládci, jako byl Herodes nebo kdysi farao, dělají, co chtějí, ať pouštějí hrůzu a prosazují své plány násilím a krutostí – jejich dny jsou sečteny. „Slovo Hospodinovo však trvá na věky“. Šíří se navzdory nepřátelství a pronásledování a také navzdory naší nevěře a slabosti.

To je hlavní zpráva, kterou nám Lukáš předává. Už jsme si to říkali v úvodu naší řady kázání. – Kniha Skutky apoštolské nelíčí především slavné činy prvních Kristových následovníků, ani jejich mučednickou smrt. Ale vypráví o tom, jak se slovo evangelia rozšířilo z Jeruzaléma až na sám konec země. Jakub byl zabit, Petr se musel ukrýt, ale už se dočítáme o dalších, kteří nastoupili na jejich místo: V posledním verši této kapitoly se píše, že Barnabáš a Saul vzali s sebou Jana, zvaného Marek. Další kazatelé se vydávají na cestu. Misie pokračuje. Zapojen je i ten, který se podle tradice později stal autorem jednoho ze čtyř evangelií.

I taková je odpověď Boží na modlitby církve. I když každý zajatý a trpící Boží služebník není zázračně zachráněn, nikdy to neznamená konec šíření Božího království, nikdy to není prohra Kristova a vítězství jeho nepřátel. Už posledně jsme to konstatovali: Právě tehdy, kdy věrnost Kristu něco stojí, stává se víra věrohodnější a církev přesvědčivější. V dobách, kdy křesťané pro víru umírali před zraky krutých pohanů, církev rostla a evangelium se šířilo. Bůh sám svým Duchem svatým to působil a působit nepřestává, ať se mu v tom snažíme statečně pomáhat, nebo jen úzkostlivě počítáme ztráty.

Pán Bůh už si hledá nové cesty a nové prostředky, jak prosadit svou moc a naplnit svá zaslíbení. A chystá slavnější vítězství, než my si umíme představit a v co se odvažujeme doufat. – „Co oko nevídalo a ucho neslýchalo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys zvítězil nad smrtí! Odpusť, že někdy nevěříme, že bys mohl mít moc nad lidmi. Děkujeme, žes své církvi připravil nevídané a neslýchané události. Amen.