Sk 11:19-30  Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům.  Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům.  Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.  Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše.  Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni.  Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu.  Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula.  A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.  V těch dnech přišli z Jeruzaléma do Antiochie proroci. Jeden z nich, jménem Agabus, veden Duchem předpověděl, že po celém světě nastane veliký hlad. To se také stalo za císaře Klaudia.  Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím v Judsku.  Učinili to a poslali sbírku po Barnabášovi a Saulovi jeruzalémským starším.

 

Introit: Kristus na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily. Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší. (1P 2, 24n)

Písně: 339; 166,1–3; 649; 423,1.4–5

Čtení: Iz 55, 4–5.10–13

Milí bratři a sestry,

Skutky apoštolské vyprávějí napřed o vzniku církve a pak v mnoha dalších kapitolách o tom, jak se církev šířila a rozrůstala. Jsou doslova nabité jmény lidí a názvy měst a krajů, která znějí našim uším cizokrajně. A o to víc se nám může zdát, že se nás to netýká. Že je to nějaká báje, která by se dnes skutečností stát nemohla. I když my bychom si to také přáli, aby se naše sbory rozrůstaly a přibývalo věřících. Trápí nás, že nejsme schopni víc než udržovat tradici a že jen málo nových lidí se k církvi připojí. Co nám chybí?, ptáváme se. Máme to snad těžší, než to měli první křesťané v době apoštolské? Jak to oni dokázali, že se křesťanská víra rozšířila z Jeruzaléma dál a pronikla z tradičního, čistě židovského prostředí mezi pohany a do celého tehdy civilizovaného světa? Jak jen se jim to mohlo podařit překonat kulturní a společenské bariéry? A tu nás musí překvapit, jak to začalo:

Začalo to pronásledováním – po smrti prvního křesťanského mučedníka Štěpána padl na mnohé strach a tak se rozprchli po Římské říši. Tím by ovšem mohl začínat spíš oddíl popisující zánik církve: na první věřící dolehlo pronásledování a tak se rozutekli a zmizeli ve světě. Tím by mohl život církve skončit. Jenže tomu tak nebylo. Pán Bůh i to pronásledování obrátil k dobrému, použil je pro své plány a nedovolil, aby Kristův lid ve světě zanikl.

To je první dobrá zpráva pro nás dnes: i když Bůh dopouští na své věrné těžké chvíle, zkoušky a bolest, neznamená to jejich zničení, ale může to posloužit k dobrému. Pronásledování může církev utvrdit ve víře nebo třeba napomůže věrohodnosti církve ve světě. Kdykoli lidem stojí za to trpět pro Krista („Kristus nám za škody stojí“, zpívali Husité), je vidět, že víra pro ně má velkou cenu, a okolí je posuzuje jinak, než když být křesťanem nic nestojí. Rozhodně nelze čekat, až nastane doba pro víru příznivější, že snad nastoupí jiná vláda a s ní jiná nálada ve společnosti. Že církev získá postavení a majetek a pak teprve se bude moci ve světě prosadit. Kdyby na to apoštolové čekali, nikdy by tu církev nebyla. (Moc a bohatství církve přišlo až po více než dvou stech letech a nijak jí to neprospělo.)

Tenkrát po smrti Štěpánově právě pronásledování pomohlo rozšířit evangelium. Protože ti, kteří pro víru opustili Jeruzalém a první sbor, nepřestali být svědky a vyznavači Ježíše Krista. Kamkoli přišli, všude o něm zvěstovali a šířili víru. Doslova tam stojí: „evangelizovali“. Ale v Bibli se tím nemyslí to, co my si asi představíme jako evangelizaci – nějaký stadion, plakáty a veliké shromáždění, kde slavný evangelizátor vytváří vzrušenou atmosféru, svými výzvami k obrácení vyvíjí psychologický nátlak a zmanipulovaný dav se k němu hlásí. Často lidi nejprve postraší, pokárá za jejich dosavadní život a tím je donutí se obrátit. Tak to ti první věřící jistě nedělali, to nebyla agitace pro Krista, která člověka znásilní. Něco takového si ani nemohly houfečky uprchlíků dovolit, stejně jako jsme si to nemohli dovolit v době komunistické vlády my v naší zemi, a tak jsme se to ani nenaučili. To však nám scházet nemusí. První evangelizátoři nepořádali nápadné akce, ale svědčili docela osobně o Pánu, který je zachránil, který pro ně zemřel a vykoupil je z jejich vin. Zvěstovali radost, dobrou zprávu od člověka k člověku či v malých shromážděních, ale tato zvěst nebyla bez účinku. „Moc Boží byla s nimi a veliké množství lidí uvěřilo.“

Když se ocitli v novém místě, obrátili se nejprve na své židovské spolubratry, kteří tehdy již žili po celé říši. U nich hledali patrně první útočiště a jim ovšem jako prvním vyprávěli o tom, že Mesiáš, kterého všichni židé čekají, už přišel. Že prorocká zaslíbení se naplnila, když se narodil Ježíš a když zemřel a byl vzkříšen. Tak to dělal pak i apoštol Pavel, že kázal vždy nejprve v synagogách a navazoval na starozákonní víru židovskou.

Ale tentokrát se stalo něco nového. Pár lidí se odvážilo kázat přímo pohanům. A je zajímavé, že se to nedělo na základě nějakého církevního usnesení, nějaké promyšlené taktiky. Ani to nebylo dílo geniálního misionáře. Prostě někteří z uprchlíků s tím začali. Uvědomili si, že nežijí jen se samými židy, ale že i pohané kolem mají své starosti a trápení a potřebují slyšet něco, co by je potěšilo. Že i oni potřebují Mesiáše, Zachránce. To je přimělo jít k sousedům a třeba spolupracovníkům v pohanském městě a zvěstovat i jim, že Ježíš Kristus zemřel i za ně a i je zve k sobě a chce být jejich Pánem a Vysvoboditelem.

Křesťané se na jedné straně od světa liší a nikdy s ním docela nesplynou. Ale na druhé straně oni sami se světem cítí, nechtějí se ho stranit, zavrhnout jej, odloučit se. Chtějí však i všechny kolem získat a pozvat. Kolem nás také žijí všelijací lidé a my si často myslíme, že víra se pro ně nehodí, že oni o ni nestojí, že by nám nerozuměli. Ale tady slyšíme, že ke křesťanovu životu neoddělitelně patří, že se obrací na své bližní a zvěstuje jim Pána Ježíše. Že i jim ukazuje cestu k němu, k pomoci, která se od něj nabízí. A Pán se k takovému zvěstování přiznává a potvrzuje, že všichni, kdo takto neváhají, ale vypravují o své víře všem, dělají správně. Nebylo třeba žádného oficiálního schválení a pověření ze strany církevního vedení, Bůh to schvaloval očividně sám.

V Jeruzalémě však nad zprávou o této misii znejistěli. Byl to přece jen odvážný krok. Není to nakonec zrada na Božím záměru? Jestliže si Pán Bůh vyvolil Izrael jako svůj lid a jemu slíbil Spasitele, je možné jej teď beze všeho nabízet i druhým? Chtěl to Bůh? Není to proti jeho plánu? Bude možné pohanům vyložit, kdo je Ježíš a jeho spasení? Pochopí to správně? Vždyť žijí v úplně jiném světě, byli jinak vychováni, mají jiná náboženství – lze jim jen tak zvěstovat evangelium, neohrozíme tím jeho pravost?

To jsou jistě vážné otázky a my je známe. Když se pokoušíme oslovit dnešního člověka, který neví nic o církvi, byl vychován bez víry, nikdy neviděl Bibli, je také těžké předat mu víru, nezkreslit nic z křesťanské zvěsti, nepoplést ho a neodradit. Tak se zkoušejí všelijaké nové způsoby a metody a ověřujeme si, zda jsou schůdné a účinné.

Tehdy učinili apoštolové moudré rozhodnutí: především chtěli zjistit, co se skutečně v Antiochii děje, ověřit si, co slyšeli. To je dobrý postup: než něco nového odsoudíme, měli bychom se sami na to podívat a přesvědčit se, o co jde.

Byl vyslán Barnabáš (Syn útěchy), aby věc posoudil. To byla šťastná volba. Byl to právě on, kdo se kdysi zastal Pavla po jeho obrácení u Damašku. Ujal se jej ve chvíli, kdy mu ostatní v církvi jako bývalému farizeovi a nepříteli nedůvěřovali. Zaručil se před bratry, že Saul-Pavel není podvodník. On počítal s tím, že si Pán Bůh a Duch svatý hledá a otvírá nové cesty a nečekaně zasahuje, kde my jsme nedůvěřiví.

Stejně otevřený jako k Pavlovi byl nyní k antiochejským a neshledává na jejich jednání nic závadného. Naopak se raduje z jejich díla a hned se k nim přidá. A přivolá si na pomoc právě Pavla, který se musel pro nedůvěru církve stáhnout do rodného Tarsu. Barnabáš se tam pro něj vydá a zapojí jej do práce. Tak vlastně začne Pavlova veliká misie, které Pán Bůh tolik požehnal.

A tak Barnabáš s Pavlem v Antiocheji zůstali a „vyučovali“. Co se tím rozumí? Víra se přece nedá naučit. Víra je dar – není to nauka, ale osobní rozhodnutí, způsob života a také prožitek; vztah, ne učení, filosofie, ideologie. Jenže víra má také svůj obsah, který ti, kdo se odevzdávají Pánu, potřebují znát. Potřebují slyšet o životě Pána Ježíše, znát jeho slova a kázání, znát prorocká zaslíbení a příběhy lidu izraelského. Víra není nic mlhavého a neurčitého a Ježíš není jen jakýsi přelud, dojem a pocit. Je dobré znát o jeho životě co nejvíc. Co říkal a dělal a co odmítal. Abychom také poznali, co k víře patří a co je jen pověra, nálada či lidové náboženství. Proto člověk, který je přijímán do církve, potřebuje vyučování/katechezi, aby věděl, komu uvěřil. Co to znamená a k čemu to vede. Aby se naučil ve víře žít a sám se rozhodovat a jednat podle toho, že je křesťan. Proto to dnes učíme děti na biblických hodinách a v nedělní škole, protože víme, že jim to „vyučování“ pomůže rozumět evangeliu. Právě o označení prvních vyznavačů Ježíše Krista za „křesťany“ je v našem oddílu také zmínka – že poprvé v Antiocheji byli takto nazváni. Křesťané. Z toho vidíme, že museli budit pozornost, muselo jich být skutečně dost a museli se odlišovat od svého okolí tak, že si pro ně vymysleli zvláštní název – křesťané = ti Kristovci. To je zajímavé, že jim jejich okolí začalo říkat právě tak. Že neříkali třeba „ti pobožní“, „ti noví“… Oni je odlišili podle jména jejich Pána, podle toho, komu patřili, ke komu se hlásili.

I pro nás je toto označení to nejdůležitější. Důležitější než „evangelíci“ nebo „čeští bratří“. Důležitější než nějaké hodnocení naší zbožnosti a angažovanosti a morálních kvalit. Ty bývají všelijaké; stejně jako naše tradice a církevní dějiny. Ale jméno Kristovo, jméno našeho Pána je něco, za co se nesmíme stydět, k čemu se hlásíme hrdě a vděčně a čím se vědomě odlišujeme od všech ostatních – my patříme Ježíši Kristu, jemu věříme a jemu sloužíme.

A zbývá poslední zpráva z 11. kapitoly knihy Skutků – zpráva o tom, že kvetoucí a zdatný, mladý antiochejský sbor nezapomněl na své starší bratry a sestry v Jeruzalémě. Že jimi nepohrdl pro jejich chudobu a konzervatismus, zatímco noví křesťané se mohli cítit světoví a moderní. Když uslyšeli, že hrozí hlad a strádání, rozhodli se hned zorganizovat pomoc právě Jeruzalému. Nemyslí na sebe, neskupují zásoby. Ale myslí na to, jak pomoci bratřím, kteří jsou na tom ještě hůř. Vdovám a starým, kteří v Jeruzalémě zůstali, těm ohroženým a utlačovaným. Na ně uspořádají sbírku a stanou se nám tak vzorem nejen svou odvahou ke svědectví, misijní aktivitou, ale i sociálním cítěním a obětavostí. Zmínka o sbírce je důležitá nejen jako pomoc křesťanů proti hladu, ale i jako výraz jednoty církve. Všichni Kristovi vyznavači po celém světě rozptýlení, mluvící různými jazyky a pocházející z různých národů a tradic, všichni tvoří jedno tělo, patří k sobě, milují se a nesou spolu těžkosti i radosti. Bez toho nelze svědčit o Kristu, nemilujeme-li své bratry, nejsme-li ochotni se s nimi dělit a navzájem si pomáhat. Kde však církev žije v lásce a obětavosti, tam už sama její existence je svědectvím. Už naše vzájemná láska je pozváním. Naše milosrdenství je tou nejlepší misií. A Boží požehnání takovému sboru a církvi to samo potvrzuje. Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, žes vedl svou církev a vedeš dodnes tímto světem vstříc svému království. Amen.