Sk 10:21-45   Petr tedy sešel dolů k těm mužům a řekl: Já jsem ten, kterého hledáte. Proč jste za mnou přišli?  Oni odpověděli:„Posílá nás setník Kornélius, muž spravedlivý, který věří v jediného Boha a má dobrou pověst u všeho židovského lidu. Zjevil se mu anděl a rozkázal mu, aby tě pozval do svého domu a vyslechl, co mu máš říci. Petr je zavedl dovnitř a nechal je u sebe přes noc. Hned druhého dne se s nimi Petr vydal na cestu a ještě několik bratří z Joppe ho doprovázelo. Nazítří přišli do Cesareje. Kornélius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé. Když chtěl Petr vejít, vyšel mu Kornélius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu. Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Za rozhovoru vešli dovnitř a Petr shledal, že je tam shromážděno mnoho lidí. Promluvil k nim: Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje.  Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.  Kornélius odpověděl: Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli modlil ve svém domě odpolední modlitbu, a náhle stál přede mnou muž v zářícím rouchu a řekl: ‚Kornélie, Bůh vyslyšel tvou modlitbu a ví o tvých dobrých skutcích. Vyprav posly do Joppe a povolej odtud Šimona, kterému říkají Petr. Bydlí v domě koželuha Šimona u moře.‘ Hned jsem tedy pro tebe poslal a ty jsi ochotně přišel. Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil.  A Petr se ujal slova: Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se– nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.

Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu celá země! Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech, neboť Hospodin je velký, nejvyšší chvály hodný. (Ž 96,1-4a)

První čtení Iz 56,1-8

Písně: Ž 96,1-4; 674; 328; 568

Milí bratři a sestry,

To, co jsme právě četli, byla událost z počátku existence církve. Pro dění v církvi – tehdy jako dnes – je charakteristické, že posun podstatných událostí je v režii Boží, v režii Ducha svatého. Příběh má nenadálý spád a jeho hlavní postavy, apoštol Petr a setník Kornélius, se v něm teprve postupně orientují. Duch svatý tu vše řídí a přivádí ty dva muže a jejich přátele k setkání, jehož smysl předem pouze tuší. Oba mají vidění, v nichž se jim dostává pokynů: Kornéliovi se při odpolední modlitbě zjeví anděl a dá mu pokyn, aby poslal pro Petra. Petr má zvláštní vidění, v němž mu Bůh ukazuje, že už nemusí v Božím stvoření úzkostlivě rozlišovat, co je (pro něj jako pro žida) čisté a co nečisté – a tak pozvání od pohanského vyššího důstojníka přijme. Skutečným klíčem k porozumění smyslu všeho, co se tu děje, je pro Kornélia, jeho přátele, ale i pro Petra a pro nás, to zvěstované slovo evangelia, kvůli němuž byl Petr, jak se ukazuje, pozván a k němuž se Duch svatý tak výjimečným a nepřehlédnutelným způsobem přiznal.

Petr své zvěstování začíná vyjádřením svého překvapení nad velikostí Boží lásky. Bůh se tedy obrací se svým evangeliem, určeným původně synům izraelským, i k pohanům. Zde k pohanu Kornéliovi. A tady se asi cítíme být překvapeni my – nad tím Petrovým překvapením! Vždyť co je na tom – právě v případě Kornéliově – tak divného? Jaký je tento Kornélius pohan? Mluví-li se o tom, že evangelium je i pro pohany, obyčejně tomu rozumíme tak, že křesťanství se otevírá i všelijak pochybným lidem, ztroskotancům, snad i zlým – v každém případě však nevěřícím lidem! Ale Kornélius? Snad jen to, že je to voják okupační armády. Ale jinak je to velmi nepohanský pohan. Na začátku 10. kapitoly je o něm napsáno, že „byl člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu.“ Tedy skutečně bohabojný člověk! Tento Kronélius dobře rozpoznal, že Hospodin, Bůh Izraele, je někdo docela jiný, než všechny možné modly pohanů a cele se mu oddal. A nejen on sám, ale přivedl k ní celou svoji rodinu, vychovával v ní svoje děti. Víra pro něj nebyla nějakou osobní libůstkou, ani jen formálním názorem. Četli jsme, že byl známý svými dobrými skutky a také osobní zbožností: pravidelně se modlil. Jakýpak pohan – to byl přece vzorně zbožný člověk! Vždyť kdybychom my takoví byli, kdyby náš sbor takto žil, byli bychom patrně spokojeni. Co víc by bylo možno si přát? Co ještě Kornéliovi chybí? A můžeme si připomenout i otázku, která se nám asi leckdy dere na mysl: Co chybí těm lidem, kteří se dnes Kornéliovi podobají, těm různým „lidem dobré vůle“, kteří nás především svou mravností, svou dobrotou k druhým, ale někdy i svojí určitou zbožností zahanbují?

A tak zřejmě není náhodou, že v tomto příběhu, který je (spolu s obrácením Saula v apoštola Pavla) základním obratem v dějinách Božího království, jakýmsi otevřením dveří pro misii k pohanům – že zde zastupuje pohany právě Kornélius. Na něm vyostřeně vynikne, že tento obrat spočívá v něčem jiném (hlouběji), než si obvykle představujeme. Dostává se mu tu něčeho mnohem většího a závažnějšího, než kdy měl a čím byl. A vidíme, s jakou uctivostí a vážností to tento zbožný pohan přijímá. Ano, skutečně je tomu tak: něčeho se tomuto dobrému člověku nedostává. A když je mu to dáno, není to vůbec samozřejmé, nýbrž je to důvod k velkému údivu.

Velmi jednoduše řečeno: ať se nám to zdá nebo ne, při vší té Kornéliově vzorové zbožnosti v našem příběhu nikdo nepochybuje o tom, že Kornélius je pohan. Ne nějaký polopohan, takové mezistupně Bible nezná, ale pohan. To je ten, který nepatří k Hospodinovu lidu, který může zpovzdálí na Hospodinova dobrodiní pohlížet, snad z nich i částečně mít jistý užitek, ale nic víc. Ano, Kornélius je zbožný a dobrý člověk, ale to ještě mnoho neznamená, to tu zdaleka není to nejdůležitější. To ví Petr i Kornélius, zatímco my dnes na to ve svém soustředění na sebe zapomínáme: Zde všechno záleží na tom, co poví Bůh!!! V Bibli o tom, kdo je a není pohanem, nerozhoduje člověk sám, nýbrž Bůh. Boží vyvolení – to si nikdo nemůže dát sám. To je to, co Kornéliovi schází.

A to je to, co mu Petr přináší. Jak? Sám to neví, neboť on sám tím nedisponuje. Opravdu: co v této věci může udělat člověk? To Petr dobře ví. Musí odmítnout božskou poctu, s níž ho v uctivosti až přehnané Kornélius vítá. Ne, ani sám první z apoštolů tu nic nezmůže. Pořád se ptá, co od něj vlastně chtějí! Co on tu má dělat? S čím je sem poslán? Nu, a pak prostě káže evangelium o Ježíši Kristu.

A tu se najednou vše vyjasňuje, tu se odhaluje smysl toho dosud ne docela srozumitelného ponoukání a vedení Ducha svatého. Ano, zde je slovo Božího vyvolení pro setníka Kornélia i pro všechny ostatní, zbožné i bezbožné, židy i pohany. Bůh ustanovil Ježíše Krista za soudce živých i mrtvých. Jemu tedy patří rozhodnutí, kdo je Bohem přijat a kdo ne, nikomu a ničemu jinému. A tento Ježíš Kristus, tento soudce živých i mrtvých – to je přece ten, kterého Bůh vzkřísil, když ho před tím „pověsili na dřevo kříže a zabili“ (v.39). K tomu jistě odkazovala ta slova, která Bůh pronesl k Petrovi: „nepovažuj za nečisté, co jsem já očistil.“ Ano, zde v Ježíši Kristu Bůh odstranil nečistotu všeho, co se proti němu vzpírá. Kristus je ten soudce živých i mrtvých, ten, jemuž patří rozhodnutí o tom, koho Bůh přijímá: Ježíš Kristus, „jemuž všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“(v.43)

A na tomto místě Petrova kázání na jeho posluchače sestoupil Duch svatý. Bůh to zvěstované slovo takto potvrdil a zřetelně pohana Kornélia i jeho rodinu a přátele přijal a prohlásil za své. Petr možná chtěl ještě mluvit dál, avšak dál se už nedostal. Pověděl, co bylo třeba a toto místo, o odpuštění hříchů pro jméno Ježíše Krista zůstalo vrcholem jeho kázání a zůstalo i nadále a provždycky vrcholem a hlavním důrazem každého křesťanského kázání.

To tedy Kornéliovi scházelo a toto se mu nyní – skrze zvěstované slovo evangelia dostalo: Boží vyvolení, Boží přízeň v Ježíši Kristu, odpuštění vin pro jeho jméno. Ano, skutečně mu to scházelo, tak jako to schází každému, byť sebezbožnějšímu a sebedokonalejšímu. Protože Boží milost a odpuštění hříchů není jen pro vyloženě zlé a ztroskotané lidi, nýbrž i pro ty dobré a nejlepší, zbožné a štědré. I pro ně je osvobozením, úlevou a radostí. Čekají na ni, ať už vědomě či podvědomě, a šťastni jsou teprve tímto Božím doplněním a završením.

To, co tak ostře vyniká na Kornéliovi, je třeba si uvědomit i na těch „běžnějších“ pohanech, kteří nemají tolik dobrých předpokladů. Abychom jim místo evangelia neordinovali nějakou křesťanskou morálku. I jim rovnou patří to, co chybělo zbožnému pohanu Kornéliovi (a chybí mnoha zbožným lidem dnes!): odpuštění hříchů ve jménu Ježíše Krista; evangelium nikoli jako součást kultury a vzdělání, nýbrž jako osobní slovo.

A platí to i pro nás. Pokání, obrácení k Boží milosti v Ježíši Kristu nám prokázané, není věcí naší dobré vůle, nýbrž Boží dobré vůle. To není nějaká zásluha, kterou bychom Pánu Bohu prokázali, součást naší dobroty a zbožnosti, jíž se lišíme od bezbožného světa, nýbrž převzácný Boží dar. A tak si s vděčností a chválami připomínejme, čeho se i nám dostalo: „tedy i pohanům dal Bůh obrácení k životu.“ Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, neměli jsme žádné lepší předpoklady ani zásluhy než druzí lidé z jiných národů a ras. Děkujeme, žes ve své svrchované milosti pamatoval svým odpuštěním i na nás. Amen.