Skutky apoštolské 4,32-35: Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.

Introit: Pane, v tvém milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mne zastal. (Ž 13,6)

Písně: 604; 607 (s dětmi); 379; 422; 453; Požehnání

První čtení: Sk 4,32-5,11

Milí bratři a sestry,

taková byla církev po seslání Ducha; svatodušní církev v Jeruzalémě. Biblický socialismus nebo rovnou komunismus?! Ne. Raději tento nezdařený ideál nebudu znovu zmiňovat a omlouvám se za ty výrazy. Jen jsem chtěla hned na začátku vyloučit, že by šlo o stejnou věc. Nešlo. Komunismus byl klam, podvod. Ideologie, která je postavená na pýše lidského ega, na rovnostářství a na diktatuře proletariátu, nesmí být zaměňována s ideálním životem církve na zemi. Každý ten model totiž má úplně jiné východisko, jiný smysl, jiný výhled do budoucna (jinou eschatologii). Křesťanská církev je církev Kristova. Podle jeho příkladu má tedy žít. Jím se řídit.

Evangelista Lukáš poprvé na tomto místě užil tento výraz, který nám už zůstal: církev. Doslova slovo církev (řecky ekklésia) znamená „shromáždění, svolání lidí dohromady; totéž co sbor“. A i když v některých jazycích se užívá stejné slovo pro církev i kostel, není to stejné. Církev může být i mimo kostel. Shromáždění těch, kteří uvěřili ve vzkříšeného Pána Ježíše, k jeho oslavě se scházejí, o něm svědčí a jeho nový příchod vyhlížejí. Tohle bylo na začátku v jeruzalémském sboru tím východiskem, smyslem i výhledem do budoucna. A jen proto, že Boží moc provázela svědectví apoštolů, spočívala na všech veliká milost. Nešlo tedy o ideologii a ani nešlo o chytrou koncepci nové organizace. Ne. Nýbrž moc Božího ducha a milost Kristova držela a drží církev pohromadě. Nic a nikdo jiný.

V Jeruzalémě to společenství svatých, církev, fungovalo. Nemůžeme říct, že to byl jen sen nebo utopie. Byla to skutečnost. Bylo to vyzkoušeno. A je k čemu se vracet. Zároveň však jsme slyšeli a pochopili – Lukáš to nezamlčel – jak křehké tohle krásné společenství je a jak snadno se pokazí. Ano, jak jinak, než že lidé si to sami pokazí. Církev není imunní vůči všelijakým ohrožením a svodům. To první, co Lukáš zapsal a před čím i nás chtěl varovat, bylo pokrytectví a lidská touha po slávě. Zdá se, že právě tam, kde se snažíme žít svatě, podle Kristových přikázání lásky, je nějak blíž ono pokušení přivlastnit si tu svatost a stavět na odiv sebe sama. Proto tu také Petr označuje lidské selhání za ovládnutí srdce satanem. Silný výraz. Ale jde tu přece o to známé pokušení mít uznání, moc a slávu mezi lidmi. Copak tohle satan nenabízel Pánu Ježíši hned na začátku? Stejně podloudně a chytře to nabízí každému z nás, a to klidně i na „svatém místě“, v kostele, v církvi, ve shromáždění. Tyhle příležitosti satan oblibuje zvláště. A o to víc se raduje, když v církvi, nejen ve světě, nad námi slaví vítězství. Právě ve chvíli, kdy můžeme vykonat dobrý skutek a projevit oddanou víru, snaží se z toho udělat skutek ve vlastní prospěch člověka. Ale my nemusíme nutně podlehnout. K našemu poučení jsou tu dva příklady za všechny.

A nejdřív je uveden Barnabáš (Syn útěchy), který byl zaujat apoštolským zvěstováním evangelia a vstoupil do církve. Změnil zcela svůj život. Prodal pole a peníze přinesl apoštolům, aby z nich mohli mít užitek chudí v církvi. Z dalších příběhů knihy Skutků apoštolských víme, že tím to neskončilo – stal se z něj věrný služebník Kristův a pomocník Pavlův, zástupce sboru v Antiochii. Nikdo ho k tomu nenutil ani nevyzýval, jako tomu bývá v různých sektách. Tam podmínkou členství je, že se musíš vzdát všeho majetku a naprosto poslušně plnit všechna pravidla bez zapojení vlastní vůle. V církvi je to jinak a musí to tak zůstat. Dobrovolně, spontánně. Kdo ve své víře pochopil, že srdce člověka má být svobodné pro Krista a jeho království, tak se dobrovolně vzdává toho, co by srdce poutalo jinde. A takovým poutem nejčastěji bývá majetek. Barnabáš jednoduše přijal za svá Ježíšova slova: „Nemůžete sloužit dvěma pánům – Bohu i majetku.“ Věřící člověk však může s majetkem zacházet a majetek používat k dobrým účelům. Tak to v první církvi jistě v mnoha případech bylo. „Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám.“ Nedělali to asi všichni. Ale mnozí ano. Svoboda a spontánnost, radost z takové obětavosti se tu nedá přehlédnout. Cítíme ji z té zprávy: „Byli jedné mysli a jednoho srdce.“ Tak milovali Boha i své bližní v jeruzalémské církvi. Jedna mysl, jedno srdce. Rozum i cit. Víra je přivedla k praktickým opatřením: měli všechno společné.

Jistě tam byli lidé různí, jako je tomu u nás. Vlastně tehdy asi ještě odlišnější. Ježíšovi učedníci byli z Galileje – rybáři, celník… Dále jeruzalémští židé, kteří uvěřili v Krista a nechali se pokřtít. A pak třeba tento Barnabáš z Kypru. A jistě mnozí další, kteří přišli kdo ví odkud a teď tu zůstali. Jedni bohatší, kteří měli co prodat a čím se živit. Jiní chudší nebo docela chudí, kteří doma všechno opustili a šli za Ježíšem. Shromážděni opravdu z mnoha různých stran. Nyní však z moci Ducha Božího: „Byli jedné mysli a jednoho srdce.“ V průběhu času vznikly ve světě sbory, které byly mnohem bohatší. Však také konaly sbírky na „jeruzalémské chudé“; tohle označení jistě mělo svůj důvod. Právě však ten první jeruzalémský model zůstal jako jakýsi vzor.

Ovšem vzor, který se může porušit, pokazit. Jako vzor, který je třeba chránit a čistit… Tak tomu Petrovu jednání a slovům máme rozumět?

Ten druhý příklad vzdání se majetku je totiž pro naše uši dost šokující. Jinde v Novém zákoně se nic takového nevyskytuje. Zde je to možná uvedeno jako varování. Dar manželů Ananiáše a Safiry. Varování především před pokrytectvím, které církev ničí. S pokrytectvím se utkával Pán Ježíš, když kázal o Božím milosrdenství a stále znovu narážel na farizejský odpor. To on odmítal: zbožné pokrytectví a přetvářku. Jistě jste si mnohokrát všimli, že ke zjevným hříšníkům, kteří se k Ježíši obraceli o pomoc – nevěstky, celníci a jiní hříšníci – se skláněl s láskou a zval je k sobě, odpouštěl jim hříchy a tak jim otevíral Boží království. Stavěl je na novou startovní čáru. Ale k pokrytcům byl nesmlouvavý. Nejtvrdší slova v evangeliích patří jim. Jestliže někdy neradi slyšíme o zatracení, ohni, pláči a skřípění zubů, je to mířeno proti pokrytcům. Varování: tohle s Kristem a jeho církví nejde dohromady. To se vylučuje. Buď a nebo.

„Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? … Nelhal jsi lidem, ale Bohu. – Jak to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň.“

Lež vůči Bohu zabíjí. Na každého, kdo to slyší, musí padnout bázeň. Nezabíjí tu Petr, apoštolové, nebo snad nějaká první církevní policie. Lukáš píše, jako by tuto scénu ani nikdo neviděl, ale mnozí slyšeli. Stejně jako my dnes. Jde tu o věc důvěry vůči Pánu a Bohu, který draze zaplatil za naši záchranu. Dal svého jediného Syna. A z tohoto daru se působením jeho Ducha rodí církev. Pokrytectví a lež tam nepatří. Proto je každé rozhodnutí v církvi věcí lásky ke společenství bratří a sester shromážděných díky Kristově milosti. Kdo tohle zneužije, nemá v církvi místo. – Tvrdé? Nesmlouvavé? – Jednoznačné varování. Opatření pomáhající čistotě víry i vztahů. Abychom zůstali jedné mysli a jednoho srdce. Aby svou církev Pán, až přijde, nalezl věrnou, žijící v lásce, svědčící o jeho vzkříšení pravdivě. To by nebylo možné, kdyby si lidé v církvi navzájem lhali.

Modlitba: Pane ve svém Duchu svatém nám, prosíme, daruj jednu mysl a jedno srdce. Abychom spolu žili bez pokrytectví a přetvářky, v lásce a pokoji. Odpusť nám, že jsme na to mnohokrát nebrali ohled a navzájem jsme tak vzbudili pohoršení, lítost, bolest… Amen.