J 2:1-11  Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: Už nemají víno.  Ježíš jí řekl: Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina. Matka řekla služebníkům: Udělejte, cokoli vám nařídí.  Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra.  Ježíš řekl služebníkům: Naplňte ty nádoby vodou! I naplnili je až po okraj.  Pak jim přikázal: Teď z nich naberte a doneste správci hostiny! Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno– nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli– zavolal si ženicha  a řekl mu: Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.   Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

Introit: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Písně: Ž 118,1-4; 440+ 193,1.2.11.12; 702

První čtení: Jer 31,10-14

Milí bratři a sestry,

Rodinná sešlost, oslava, svatební hostina – všichni jsme asi něco takového zažili. Člověk si zapamatuje, když taková událost skončí šťastně, ačkoli byla něčím narušena a ohrožena. A my se divíme – tak jako se divil správce na té svatbě, kde byl Ježíš. A připadá nám, že by to pak mohlo trvat snad do nekonečna; jak dobře se vše vyvinulo! Je to neobvyklé. Většinou mívají hostiny sestupnou tendenci. S přibývajícím časem se prý podávají hostům i takové věci, které by se jindy nesnědly a nevypily. Počítá se s tím, že pozornost a chuťové buňky již jsou poněkud otupělé a přetížené. A tak se stává, že ke konci svatby někomu bývá špatně. Jiní se pohádají. Je to trochu jako v životě: s přibývajícími léty, s běžícím časem, to s námi začne jít z kopce. Zdraví je chatrnější a člověk zdaleka nevydrží to co dřív. Už toho mnoho dobrého nečeká. Také se nahromadila zklamání, křivdy na straně mojí i na straně těch druhých vůči mně. Odevzdaně vyhlížíme konec.

A tu si představme: někdo se postará o prudké zlepšení naší nálady! Docela náhle a překvapivě nám nalijí skvělé víno. Mnohem lepší, než bylo to na začátku. A k tomu: Je toho vína mnoho! Vypadá to, že starosti jsou pryč, protože je vystřídala taková radost, kterou nic nepřekazí, jak je mohutná a zabezpečená. Místo hořkého konce je tu báječný nový začátek a nikdo neví, kdy to skončí. Nikomu se nechce domů.

Na tu svatbu v Káně Galilejské byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Bylo to „třetího dne“, když svatba začala. Nevíme odkdy ty tři dny počítat. Ale to tu zřejmě není podstatné. Důležité je, že třetího dne je Ježíš tady a tuto veselku zachrání, aby neskončila neveselou ostudou. Udělá zázrak? Spíš znamení, říká evangelista. Je to první znamení, při kterém zjevil svou slávu.

Slyšeli jsme, co udělal: proměnil vodu ve víno. Ale vůbec se nepíše, jakým způsobem se to stalo. V písničce Sváti Karáska si to tento autor pokusil představit a napsal: „voda v kádi zapění, ve víno se promění, vína dost, hej, správče, nalévej!“ Ale ani to zapěnění nám v evangeliu není dopřáno, abychom si kouzlo mohli představit. Až do poslední chvíle je řeč o vodě, kterou na Ježíšův příkaz služebníci nalili do obrovských kádí a pak nabrali, aby správce vodu ochutnal – a náhle evangelista řekne „proměněnou ve víno“.

A tu se všechno převrátí a nejen, že je svatba zachráněna, ale ono je to nakonec lepší než na začátku. Kdo to udělal? Kdo nám pomohl? Ani správce „nevěděl odkud víno je…“ Komu poděkovat. Kdo to ví? Radují se všichni. Všichni si pochutnávají a nechce se jim domů. Všichni teď žijí z daru neznámého dárce. „Jen služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli.“ Služebníci totiž jednali podle Ježíšova příkazu. Proto také věděli, odkud víno je. Správce však vyjadřuje obdiv ženichovi: „Ty jsi uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ – Ale ženich vůbec nerozumí, co mu to povídá. On nemá ponětí, kde se výborné víno nakonec vzalo. Vždyť jim hrozila naprostá katastrofa, protože víno příliš brzy došlo. Jeho svatba se už už měla proměnit v ostudu, o které se bude v kraji vyprávět.

Ale nepřeháníme to trochu s tou katastrofou? Byla by to sice ostuda, ale když dojde víno, ještě nejde o život ani o zdraví. Je vhodné to hned přirovnávat k cestě životem, který „jde z kopce“, míněno k bezmocnosti, zklamání a smrti?

Na první pohled ne. Ale je přece pravda, že naše životní události, jako svatba jistě je, bereme smrtelně vážně. Vkládáme do jejich šťastného průběhu veliký smysl. A těžko neseme, když se to nepovede, když se všechno pokazí a místo radosti a krásných vzpomínek převládne trapnost a smutek nebo prázdné nenaplněné představy.

Nemuselo to dopadnout dobře. Kdyby tu nebyl Ježíš. Ale on sedí se svatebčany u stolu a spolu s ním přichází radost. Obrovská, pořádná radost. On je odpovědí na otázku: „odkud je víno?“ Jsme překvapeni spolu s těmi lidmi – nejen tím, že z ničeho, z obyčejné vody, udělá víno, které je navíc skvělé. Rovněž i tím, že ho Ježíš nestvořil každému do skleničky, ale že vína jsou celé kádě. Takové množství ani nemohou vypít. Na hostinu by mohli přijít další hosté.

Proč to Ježíš udělal? Proto, že ho pozvali. Ale oni od něho nic nečekali! Jen, aby tu byl. Možná si ho ani nevšímali, měli dost své zábavy, a jistě i organizačních starostí. Až dosud si mysleli, že šťastný průběh svatby mají ve své ruce. Jsou schopní, optimističtí a mají na to. I toho si můžeme všimnout: Ježíš je tu i pro lidi, kteří nejdřív žádnou pomoc nepotřebovali. Je tu i pro silné, mladé a radostné lidi, kteří slaví šťastné události, takové jako je svatba. A Ježíš nezasahuje jen, když jde o život. Nemysleme si, že patří jen k lůžku smrtelně nemocných. Že jej máme volat jen na pomoc lidem sociálně nezařaditelným a hříchem viditelně poznamenaným. Sotva se k němu připojili jeho učedníci, už je bere s sebou mezi své příbuzné na svatbu. Jeho matka tam již byla. Zřejmě jako blízká a starší příbuzná měla důležitější funkci než Ježíš. Vypadá to, že měla vliv a asi i spoluodpovědnost za organizaci hostiny. Ježíš je jen řadový host. Ale již svou přítomností dává najevo, že mu žádná lidská radost není cizí. Že s lidmi nesdílí jen bolesti, ale i radosti. A tak je správné, když my jej také zveme nejen do svých neštěstí, ale chceme aby s námi byl i ve chvílích šťastných. Proč? To je právě na svatbě v Káni, jak ji vykreslil evangelista Jan, zřejmé. Je vidět, že radost, při které je Ježíš, nekončí do prázdna, ani trapasem, ani kocovinou, ani smutkem. Ve chvíli, kdy naše sebelépe připravené a zajištěné zásoby docházejí, kdy už nemáme z čeho čerpat, a jsme bezradní, tehdy se můžeme obrátit na něj. Protože on tu byl s námi již od toho šťastného začátku, kdy svatba začínala a nikdo neměl obavy, protože se zdálo, že je všeho dost a nic nás nemůže ohrozit. Proto je tu i nyní, ve chvíli nouze. A neodmítá pomoc. A dobré k tomu je, že z tolika skvělého vína mohou pít i ti, kteří Ježíše o pomoc nepoprosili; jen prostě byli u toho. Ano, Ježíš je host, který zachraňuje radost, i když většina lidí o tom neví!

On se o nás stará stejně jako jeho nebeský Otec, který dává slunci svítit na dobré i zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. To na něm obdivujeme. To je slavné! A poprvé se to vyjevilo právě na svatební hostině. Skrze něho přichází záchrana. Tam, kde nic není, nač bychom mohli my lidé navázat a zkulturnit to svou prací, kde je jen samá voda, tam on tvoří nové věci. Krásné, radostné, královské! Jak se to stalo a stává, neví nikdo. Ani Marie, Ježíšova matka. Ale ona věří. Věří, že Ježíš s tím nedostatkem, s hrozbou, že všechno špatně dopadne, může něco udělat. Že má moc to napravit. Ne kouzelnickou, ale stvořitelskou moc, jakou má od svého Otce od počátku. A také, že má tu vůli. Že bude chtít. A on opravdu chce.

Zdá se nám, že to nejdřív odmítl? – „Co to ode mne žádáš, ženo! Ještě nepřišla má hodina.“ I Ježíšova matka je pouhá žena, Boží stvoření. Připomíná tu první – Evu. Člověk, který neřídí svět, i když si to třeba chvílemi myslí. I Marie musí projít celou cestu za Ježíšem, aby pochopila, aby měla podíl na tom velikém bohatství jeho záchrany. V Káni učinil Ježíš teprve „počátek“ svých znamení. „Ještě nepřišla má hodina,“ odpověděl proto Marii.

A přece, svědčí evangelista Jan hned na začátku evangelia: přece již byla jeho sláva zjevena – „viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J1,14) To však Jan říká jako člověk, který se stejně jako my setkal s Ježíšem vzkříšeným z mrtvých a vzkříšenému uvěřil. Tehdy již Ježíš prošel „tou hodinou“, o které mluvil mnohokrát. Ale vždycky o „té hodině“ mluvil ve spojení se svým utrpením a smrtí! Naposled to bylo před ukřižováním, když se modlil: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe …“ (17,1)

A to se stalo. Byl ukřižován a třetího dne vstal z mrtvých! A v rozpomenutí na celou jeho cestu, jeho svědkové vyznávají, že Boží slávu dával tady na zemi pocítit a poznat od samého začátku. V Káně hojností vína, které nikdo z lidí nemohl obstarat. Skvělé víno, které vzbudilo radost, o níž se nedá říct, kdy skončí. Proto voda proměněná ve víno je signálem, který ukazuje, že v přítomnosti Ježíše, Syna Božího, začíná jiná, lepší kvalita lidského života již na této zemi. Tam, kde on je s námi, je s námi Bůh. Tam, kde on nám dává nečekané dobré dary, kde změní náš úděl, tam tvoří Bůh. Na hostině s Ježíšem již máme podíl na Božím království.

Vzkříšený Pane, děkujeme ti, že to nejlepší víno života přichází od tebe. Jsme vděčni, že svou božskou slávu projevuješ tak, že nám, ubohým lidem, dáváš pocítit opravdovou radost. Amen.