Lk 2:41-52  Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali. On jim řekl: Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?  Ale oni jeho slovu neporozuměli.  Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.  A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Introit: Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost. Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských. (Přísl 3,1–4)

Písně: 209; 675; 245; 511; 636

První čtení: Žalm 1

Milí bratři a sestry,

„každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma.“ – Má být dnes již řeč o velikonocích? Sotva dozněly vánoce? Ale o velikonocích přece musí křesťan přemýšlet každou neděli. Bez velikonoc bychom tu nebyli. Velikonoce, Jeruzalém, Ježíš, kříž a odvalený kámen, nedělní radost! To patří k naší víře. Nejdůležitější událost spasení. Nemůžeme na to nepomyslet. Tak tedy, teprve Ježíš dítě, Ježíš chlapec jde do Jeruzaléma, aby měl účast na tom, co se patří. Co měl každý zbožný Žid o velikonocích udělat.

Poprvé to bylo také tak. Jeho rodiče přinesli po narození obětní dar – dvě holoubátka do chrámu. Nyní již jde jejich syn s nimi sám. Ano jejich syn je Ježíš. A to je to, co si rovnáme v hlavě. Co si promýšlíme. Ježíš byl děťátko v plenkách položené do jeslí, za které Josef s Marií děkovali Hospodinu v chrámě. Na děťátko Ježíše o vánocích jsme si patrně zvykli. Nevím ovšem, jestli to dovedeme domyslet. Co se tu vlastně stalo, když Bůh přišel v podobě narozeného dítěte, které musejí nosit, přebalovat, krmit … A teď: dvanáctiletý chlapec. To také není jednoduché. Ježíš se vyvíjel fyzicky i psychicky jako jiné děti. Četli jsme nedávno, že „dítě rostlo v síle a moudrost a milost Boží byla s ním.“ (2,40) Je to signál, že přece jen nebyl jako jiné děti? Máme tu evangelistovu poznámku chápat jako připomenutí, že si jej tak Bůh Otec připravoval na náročný úkol, tím, že jej vychovával svou moudrostí a milostí. Jak se to projevovalo?

Křesťané již v raných dobách byli zvědaví a lační příběhů o zázračném dítěti Ježíši. U mnoha význačných osobností a božstev se předávaly historky o jejich nadpřirozených schopnostech. Proč ne o Ježíši? Evangelia jsou v této věci neobyčejně zdrženlivá. Z Ježíšova dětství se nedočteme téměř nic. Vlastně jen Lukáš uvádí tuto událost o dvanáctiletém v chrámě. Napsal to proto, že nevydržel tlak sponzora, vznešeného Theofila, kterému slíbil vyložit všechno „v pravém sledu“? Nebo sledoval vlastní záměr?

Nejdřív narození a obřízka. Potom děkovná oběť za novorozence. Nyní iniciace dítěte v muže, který smí poprvé předčítat ze Zákona ve shromáždění dospělých. Jde o tohle? – Dvanáct let, to je jakýsi přechod z dětství do dospělosti. To se nabízí. Nemusíme to zlehčovat. Ježíš tím skutečně prošel. Bylo to s ním stejné jako s mnoha a mnoha židovskými chlapci. Byl zcela normální člověk jako druzí. Dokonce to chvíli vypadá, že zlobil jako jiní kluci, když ani rodičům neřekl, že z Jeruzaléma s nimi neodejde, ale hodlá tam zůstat déle. Jeho rodiče se k němu chovají zcela pochopitelně, když projevují úzkost a výčitku: „Synu, co jsi nám to udělal …?“ „Nám“ jsi to udělal. Oni vnímají jen svůj rodičovský vztah k Ježíšovi a Ježíšův synovský vztah k nim. Zklamání, které od poslušného – předtím i potom – syna neočekávali.

Ano, záměrně se v té Lukášově zprávě mísí vyprávění o Ježíši synu Josefa a Marie a o Ježíši, Synu nebeského Otce. A tato událost o velikonocích nebyla něco jako jedna neposlušnost, na kterou se mělo zapomenout; tak jako my rádi zapomeneme, že naše dítě jednou dostalo na vysvědčení důtku, ale už nikdy potom. Takhle na to nemysleme. Podobně jako nemáme dumat nad tím, kde asi 12-ti letý Ježíš v Jeruzalémě spal a co jedl, jestli měl u sebe nějaké kapesné, když tam byl tři dny sám.

Zastavme se až u toho posledního. Tři dny. Nebo ještě přesněji: po třech dnech. Rodiče hledající milovaného syna. Tři dny strachu, výčitek, nejistoty, úzkosti. Nehrozí mu nebezpečí, není již blízko smrti? Třetí den v Písmu je dnem, kdy nastává změna. Kdy Hospodin odpoví. Ukáže se, jak to s námi zamýšlel. Co se vlastně stalo. Co bude. – A ono se opravdu ukázalo. Odpověď na hledání syna přišla. A byla výmluvná. Protože syna Ježíše „nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli; naslouchá a dává jimi otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.“ – Úleva? Radost? – Jistě také. Ale především údiv, úžas nad tím, jak si nebeský Otec svého Syna vedl. A jak Syn se svému nebeskému Otci poddával a oddával. S jakou vážností a poslušností. Toto je jeho místo. Tam, kde jde o věc jeho Otce. Tam on patří.

Nyní se konečně zastavme u toho nejdůležitějšího. Co je to ta „věc“ Ježíšova nebeského Otce? – Když jsme dnes na začátku připomněli křesťanské velikonoce, tak jsme to již naznačili. Tam přece šlo hlavně o věc nebeského Otce. Tam jeho Syn naplnil Otcovu vůli, když vzal na sebe nespravedlivý trest a vědomě, poslušně s důvěrou šel na Golgotu, aby byl ukřižován. Udělal to, aby jednou provždy byla smazána vina lidstva. Ta vzpoura, s níž se každý člověk na zemi pyšně staví proti Bohu, byla odstraněna. Když Boží Syn vstoupil na naše místo a řekl Otci: „ne má, ale tvá vůle se staň“. Když pro sebe nežádal zvláštní zacházení jako s výjimečnou bytostí, ale stal se dobrovolně tím posledním, opovrženým služebníkem. V té zvláštní Boží výchově pochopil, že jen sebeodříkáním a obětí pro své lidské bratry a sestry půjde správně svou cestou od jeslí až k smrti. Tou Otcovou „věcí“ byla na sebe zapomínající a sebe vydávající služba, která přinesla třetího dne o velikonocích veliké osvobození a vítězství pro celý svět. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých! To je ta Boží „věc Otcova“, o kterou šlo a kterou on vzal aktivně a vědomě a přímo od prahu své dospělosti na sebe. Ne zázračnými projevy svého božství, ale v pokoře a poslušnosti.

Ale, a to je přínos dnešního evangelijního oddílu, v němž je začátek této Boží věci, kterou Ježíš přijal a pochopil, že je to teď také jeho věc. Když si ve 12-ti letech sedl doprostřed židovských učitelů. Když naslouchal těm znalcům Písma a kladl jim otázky. To máme tedy vzít vážně: v prostředí, kde mají ve vážnosti Bibli a kde se zaobírají Božím zákonem a ničím jiným, je možné najít ty správné otázky, které se týkají smyslu života. Které se týkají Boha a jeho záměru s lidmi. Tam se to všechno začíná.

Tohle můžeme přenést i na sebe a na naše děti. Jaká je to výsada, že již od malička – nebo nejlépe až od 12 let? – se mohou ponořit do těch zvláštních, překvapujících, napínavých příběhů o Abrahamovi a Sáře, o Saulovi a Davidovi, o Eliášovi, … o zklamávajícím Božím lidu Izraeli, o Boží lásce a nekonečném odpouštění ale i trestání a napomínání. Samotný výčet biblických příběhů však ještě neumožňuje vstoupit dovnitř do toho dění, které prostupuje dějiny a je tolik plné života. Teprve ten, kdo si k tomu „sedne“, kdo se sejde s dalšími, kteří jej mohou vést a vzájemně si naslouchat, ptát se … tomu se otevře cesta k Bohu. A smí vstoupit do nevyčerpatelné pokladnice moudrosti a rady Božího slova. Nechá si jím svůj život formovat. Čím dříve, tím lépe. To tedy udělal Ježíš, když se odpojil od pokrevní rodiny a přidal se tam, kde šlo o „věc jeho Otce“.

A ještě něco k tomu můžeme přidat: Když je tam psáno, že oni se divili jeho odpovědím, tak to znamená, že na otázky, které on kladl, nakonec také musel – mohl – uměl odpovědět jen on sám. Tak se tedy projevila mimořádnost 12-ti letého Ježíše. Ne zázračnými skutky a kouzly, které tradice brzy přinesla a chovala v oblibě často víc než kanonická evangelia. Ježíšovo božství však nebylo v zázračnosti. Naopak v pokoře a poslušnosti. V úctě vůči Božímu slovu. V moudrosti. V uctivém naslouchání druhým lidem. A v odpovědích, které ostatní zaujaté posluchače, dokonce i moudré učitele, přivádí dodnes k údivu a radosti.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, v tobě se vtělila Boží moudrost. Děkujeme, žes přijal cestu, která skrze odříkání a lásku k nám došla až k životu s Otcem po jeho pravici. Amen.