Lk 2:33-40   Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.  A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat  – i tvou vlastní duší pronikne meč– aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.  Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami.  A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.  Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta.  Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.

Introit: Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. (1Tm 3,16)

První čtení: Ezechiel 14,12-20

Písně: 279,1-8; 531; 406; 627; Požehnání (Pejla)

Milí bratři a sestry,

končí občanský rok. Doba vánoční však překlenuje závěr roku starého i začátek toho nového. Náš kalendář je tak překrýván časem jiným; časem Božím. To také přece známe: „Naplnil se čas a porodila syna …“ Znamená to, že se naplnil ten Boží čas, který my zachycujeme v Božím slovu, v těch slovech o splněných proroctvích; například to o Výhonku z rodu Davidova, jak jsme právě po týdny slýchali z Izajášova proroctví. A tento čas také platí i dnes. Má pro nás význam i dnes.

Když si toto uvědomíme, tak třeba nebudeme tak vysoko cenit přechod ze starého roku do nového. Vždyť stále přitom slavíme vánoce! Příchod Boží na naši zemi – příchod, který zastíní všechny ostatní odchody starého a příchody nového. Vždyť jsou si nakonec tolik podobné – ty naše Silvestry a Nové roky! Už není čemu se divit. Ale příchod Ježíše Krista k údivu vede stále. Na začátku křesťanské epochy jeho narození vyvolalo údiv Josefa a Marie v jeruzalémském chrámu. Ti dva tehdy stáli plni údivu nad slovy, která slyšeli o svém dítěti Ježíši. Starý bohabojný muž Simeon přispěchal do chrámu, aby tam děkoval Bohu, že se dočkal a „jeho oči spatřily spasení, spatřily světlo, které bude zjevením všem pohanům, slávou pro lid Izrael.“

Ale tato vznosná slova o spasení, světle národům a o slávě pro Izrael patří novorozenému dítěti v plenkách! A pronáší je stařec, který si nezakládal na své spravedlnosti, nýbrž doufal v Boží pomoc. V občanském životě by pro nás Simeon asi byl docela nenápadný člověk. Ale v evangeliu se o něm dosvědčuje, že „byl veden Duchem svatým“. V malém dítěti, na pohled jistě podobném tuctům jiných nemluvňat, on rozpoznal: Toto dítě je Spasitel! – To samozřejmě lidskýma očima vidět nebylo. I my se tomu musíme jen divit. Ale k údivu můžeme již přidat i radost. Ano radujeme se z toho, že Simeonovo rozpoznání se potvrdilo; že Ježíš skutečně přinesl lidem pomoc, která svým významem překryla všechny historické události, nad kterými kdy lidé žasli.

Na začátku však stojí Josef a Marie plni údivu a přijímají to zvláštní požehnání starého Simeona. Vždyť toto dítě nemá za sebou nic jiného než narození v betlémském dobytčím krmítku. Několik dní nemluvněcího života a obřízku. Kdo a co by o něm mohl povědět víc? A najednou zde v chrámě tento spravedlivý a zbožný muž říká takové věci – káže o tom dítěti! Simeon říká, že už po ničem víc v životě netouží a nic víc nepotřebuje, protože právě viděl spasení!

A obrací se k nejbližší osobě toho dítěte, k Marii, s podivnými slovy: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat …“ Všechno se narozením Ježíše nenaplnilo. Ti tři v chrámu stojí opravdu na samotném počátku, i když Simeon již předvídá cíl a smysl jeho příchodu. Teprve všechno začíná. Začíná Ježíšova cesta spasení. Proto musí nejprve vyrůst a dospět v muže. Proto evangelista napsal, že „dítě rostlo v síle a moudrosti a Boží milost byla s ním“, aby mohl naplnit Boží úmysl, jak nás zachránit. Jeho cesta nebude jako život jiných chlapců a mužů. Ježíš svede zápas o nás všechny. Zápas s nejhorším nepřítelem života a nepřítelem Boha: s hříchem, v jeho ďábelských podobách. Hřích světa nebyl zrušen narozením neviňátka, i když platí, že Ježíš opravdu byl bez hříchu. To však proto, aby s hříchem mohl bojovat. Bojovat však bude docela sám, svými silami, svou vírou, nadějí a láskou. Ježíš ze strany lidí nedostane žádnou oporu a posilu, žádné zbraně, postavení, výsady. Bude s ním však moudrost Ducha svatého a milost Boží. To jsou zbraně, které jediné budou stačit na ten bolestný zápas, který tolik lidí na světě prohrálo. Četli jsme v Ezechielově proroctví o třech spravedlivých, kteří sami sebe zachránili: Noe, Daniel a Jób. Tři, to není mnoho. Ale je to víc než jeden, sám Ježíš. Ti tři však na hřích dalších lidí, na hřích lidstva nestačili. Ani ten sebespravedlivější člověk nemá moc a sílu hřích porazit, přemoci smrt a dát druhým život. Takový úkol!, a má na něj stačit malé dítě, které ještě musí být drženo v náručí starce. Znamení? Ale jaké?– Takové, že se mu mnozí, podmaněni hříchem, budou vzpírat.

Samotná skutečnost, ta událost v chrámu, kam Ježíšovi rodiče jako poslušní Izraelci přišli, aby dodrželi zákon a za prvorozeného obětovali dvě holoubata, ještě nevede k vysvětlení, co se tu děje jaksi pod povrchem. O co tu jde. Co Bůh chystá v tomto novorozeném Ježíši. Teprve zvěst dvou svědků – Simeona a Anny – vzbuzuje pozornost. Jejich zvěst o spasení a vykoupení nutí i nás, abychom se nad tím zamysleli a rozhodli se. A není mnoho možností, jak na tento Boží impuls reagovat, jak odpovědět: buď ano, nebo ne. K pádu nebo k povstání. Buď smrt a nebo vzkříšení. Tak začíná soud. Všechny ostatní spekulace, jimiž lidé za staletí na toto téma zaplnili knihovny, se musí vejít buď do té jedné nebo druhé možnosti. Jak se k Ježíši, Spasiteli světa, postavíš? Přijmeš jej jako zachránce ze svých hříchů, jako jej s vděčností přijal Simeon? A nebo jako Herodes, či později židovská rada řekneš: Pryč s ním! Pryč s ním z mého života, ať mi neruší svátky! Pryč s ním ze světa, ať nám nepřipomíná zákon o lásce k Bohu i k člověku! – Nedá se obejít. K Bohu nevede jiná cesta. Ke spasení se nedá dojít jinudy, než přes tohoto Ježíše narozeného v jeslích a trpícího v lidských rukou a nakonec na kříži. Je jako kámen na cestě, kterému se nedá vyhnout. Kdo o něj klopýtne, ten upadne. Kdo se urazí kvůli Spasiteli, který takto vypadá a projevuje se jako bezmocné dítě, jakou soucitný muž stranící chudým a ušlápnutým, jako ten, který visí na kříži i ten, jehož hrob zůstal prázdný – koho to pohorší, ten padá, ztrácí se, odsuzuje se k životu bez Boha, k neživotu.

Tak probíhá soud nad naším světem – v setkání s Ježíšem. Je to složité, nepochopitelné? Vůbec ne. Ale není to znamení podle našich představ. Snadněji si lidé představí neosobní zlo, které na nás spadne z kosmu a kterému buď unikneme nebo ne. Ale osobního Spasitele, kterému máme odpovědět buď ano, nebo ne, to bychom museli odhalit příliš ze svého nitra, z toho, co skrýváme před druhými i před sebou samými. Při setkání s Ježíšem se projeví, kde stojíme, pro co jsme se rozhodli, co je pro nás poslední hodnotou. Ano, smyslem je, „aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí“. A jde to až do našich rodin, až do nejbližších vztahů. Dokonce ani rodina není před Bohem tou poslední hodnotou – a ne že by nám Bůh chtěl brát ty nejbližší, naopak. Jedině pak, když první místo má Bůh, pak má rodina správný smysl. Proto tu Simeon mluví k Marii, matce Ježíšově. Ani ji to rozhodnutí nemine. Právě pod křížem „meč“ pronikl její duší definitivně: tehdy se připojila k učedníkům, do jedné řady s nimi.

Tato zpráva o Mariině utrpení víry a o jejím rozhodování nás vyvádí z představ, že někdo již je od začátku „svatý“ a ušetřen rozhodnutí, zda uzná Ježíše za svého Spasitele a řekne mu své ano. Vezme-li přitom vážně jeho celý zápas a utrpení, plné ponížení až k potupné smrti. A také tato zpráva neznamená, že pouze Marie bude trpět a ostatní nemusí. V tom probíhá soud Boží nad všemi lidmi: bude-li nám Ježíš k pádu nebo k povstání. I Marie dala přednost Ježíši Spasiteli všech lidí před mateřskou láskou a před připoutáním syna k sobě. Lukáš tento proces Mariina poznání zaznamenal (L 2,41; 8,19–21; 12,51–53). Ve Skutcích apoštolů je již Ježíšova matka mezi těmi, kdo se chystají na přijetí Ducha svatého (Sk 1,12–15). Dnes však teprve stojí v údivu nad překvapivými slovy o svém dítěti, Ježíši.

Ale je to vůbec možné, aby více lidí, nejen Simeon, poznalo, že Ježíš je Spasitel a již v tomto dítěti jej přivítalo? Jistěže ano. Jednak jsou v evangeliích pastýři a mudrci již u jeslí. Ale pro nás má větší váhu ta žena Anna, prorokyně, o které toho víme víc. Na této osmdesátičtyřleté stařence, která se již dávno stala vdovou, vidíme, že na soudu Božím se obstát dá. Nebyla z žádného významného pokolení Izraele, spíš bychom řekli, z jeho okraje. O to víc, po vzoru jiných biblických žen, k Hospodinu lnula. Držela se jeho domu tak, že vůbec nevycházela a sloužila mu posty a modlitbami. To samo by stálo za úvahu, jaká je to vznešená služba. Nyní však to nejdůležitější: Tato Anna, v jejímž jménu zaznívá slovo „milost“, věděla, že jestli se někde může dočkat spasení, pak to nebude v dalším manželství nebo v jiném zaopatření, ale jedině ve službě Hospodinu.

Právě se dočkala. Poznala v dítěti Ježíši vykoupení pro sebe i pro svůj lid. Poznala, že v jeho nízkosti se Bůh sklonil k člověku. Byl pro ni znamením k jejímu „povstání“ – ke vzkříšení. Za to Boha chválila, že její čekání nebylo marné. Že Spasitele nepropásla. A od té chvíle tato prorokyně mluvila o tom dítěti všem, kteří – tak jako ona dosud – očekávali vykoupení.

Milí bratři a sestry, setkání Simeona a Anny s dítětem Ježíšem smí pro nás být povzbuzením do dalšího roku: Všichni se můžeme otočit k počátku Ježíšovy cesty a uvidět na něm sebe, jak jsme ve víře začínali. Uvidět tam své bratry a sestry, i náhodné příchozí do našich shromáždění a postupovat s nimi dál cestou, kterou museli jít všichni, kteří v Ježíši našli své spasení, kteří pro to také trpěli, ztráceli se a byli znovu nalezeni a opět se sešli s těmi prvními svědky v chválení Boha, aby na konci mohli říci se Simeonem: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, … neboť mé oči viděly tvé spasení.“

Modlitba: Pane Bože, i my toužíme vidět tvé spasení, toužíme po vykoupení, nechceme spoléhat na svou spravedlnost, ale jen se upínat ke spravedlnosti tvého Syna Ježíše Krista; „On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe“. Ničemu na světě se nemůžeme víc divit, z ničeho se nemůžeme víc radovat. Amen.