1. března 2015  – 2. neděle postní

Základ kázání: Mk 14:12-25   Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?  Poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody. Jděte za ním,  a kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?‘  A on vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou; tam pro nás připravte večeři!“  Učedníci šli, a když přišli do města, nalezli všecko, jak jim to řekl; a připravili velikonočního beránka.   Večer přišel Ježíš s Dvanácti.  A když byli u stolu a jedli, řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“  Zarmoutilo je to a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad ne já?“  Řekl jim: „Jeden z Dvanácti, který se mnou namáčí chléb v téže míse.  Syn člověka odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“  Když jedli, vzal chléb, požehnal. lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“  Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.  Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu píti nový kalich v Božím království.“

Introit: Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věků. (Ž 25,6)

1. čtení: Dt (5. Moj) 16,1-8

Písně: 638; 318; 466; 635

Poslání: 1Kor 10,16.17

Než přečteme evangelium, povězme si něco o tom velikonočním beránkovi, abychom potom lépe rozuměli. Když začaly židovské velikonoce, každá rodina si vybrala beránka, který pro ni byl v jeruzalémském chrámě zabit. Proto velikonoční večeři říkáme hod beránka. Židovské děti se na tento sváteční večer těšily podobně jako vy se těšíte na štědrý večer. Měly při tom také svou roli. Při večeři se každý rok nejmladší chlapec ptal: „Co to jídlo znamená? A proč to tak děláme?“ A tatínek odpovídal: „To je na památku toho, jak Hospodin vysvobodil naše otce z egyptského otroctví. Ten chléb připomíná nekvašené chleby, které si tenkrát lid ve spěchu napekl na cestu. Hořké byliny připomínají hořké trápení v Egyptě a víno pijeme na znamení veliké radosti, že nás Hospodin vysvobodil. Ale nejdůležitější je ten beránek. Krev beránka zachránila izraelské děti před smrtí. V každém egyptském domě tehdy zemřel nejstarší syn, jen v izraelských domech, které byly na dveřích poznamenány beránkovou krví, se nikomu nic nestalo. Beránek zahynul místo našich prvorozených.“ Proto se Židé radují, že jim Pán Bůh dal svobodu a že s nimi uzavřel smlouvu, aby byli jeho lidem. (podle Taková dlouhá cesta)

Teď přečteme, jak připravovali velikonoční večeři Pán Ježíš se svými učedníky:

Mk 14,12–25

Nejdřív to vypadalo, že budou slavit velikonočního beránka stejně jako ostatní Židé ten večer v Jeruzalémě; jak jsme si to před chvílí připomněli. Ale vlastně už na samém začátku bylo něco jinak: rodina. Vyprávěla jsem vám, že se u stolu setkávala rodina. Bývala větší než naše a patřili do ní i další příbuzní a přátelé. Tady je takovou rodinou Ježíš a jeho dvanáct učedníků. „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“, ptají se ho. A Ježíš je posílá do města, jako by věděl, kdo tam na ně čeká a kde je již pro ně všechno připraveno. Přesně jak řekl, potkali člověka, který nesl džbán vody. „Mistr vzkazuje …“, řeknete mu. A on je opravdu zavedl do domu a ukázal jim nahoře velkou místnost, již připravenou pro velikonoční večeři. Učedníci tam nachystali velikonočního beránka.

Dvanáct učedníků sedí u stolu s Ježíšem a hod může začít. A také začne. Všichni to od dětství znali, která písnička, žalm, se má kdy zpívat, které jídlo se jí napřed a které potom. Hostina probíhá utěšeně. Ale najednou, jako když na krásném koncertě zčistajasna začnou nástroje vrzat. Všechny muselo zarazit, co slyšeli:

„Amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“ – Ježíš promluvil a začal slovem „Amen“, jako by zahajoval bohoslužby. Patří to snad k jeho večeři, že se musí říct, jak to s člověkem je? Že se před ním odhalí i to, co je skryté hluboko v lidském srdci? „Jeden z vás mě zradí“! „Zarmoutilo je to …“ Zrada Ježíše, zrada v rodině, v kruhu nejbližších, to je smutné. Začali se jeden po druhém ptát. „Snad ne já?“ Nikdo ze dvanácti si sebou není jist, jestli by svého Pána nezradil.

Jak je to možné? Připomenu, co evangelista psal dříve: na Ježíše se smluvili velekněží a starší lidu, že jej zabijí. Blíží se nepřátelé, kteří Ježíše nemají vůbec rádi. Chtěli by se jej zbavit potají. Zákeřně. Lstí. Neodnesou to i jeho učedníci? Proto si sebou nejsou jisti. Do radostné nálady se dostala tíseň a strach. Co se honí hlavou lidem, kteří vědí, že si na ně druzí ukážou: To je ten, to jsou ti, kteří patří k Ježíši, tomu který bude ukřižován?

Řekl jim: „Jeden ze Dvanácti, který se mnou namáčí chléb v téže míse.“ Slovo „Dvanáct“ je v naší Bibli napsáno s velkým D. Jako bychom měli číst: „Ježíšova Dvanáctka“. Všech dvanáct, to je jeho rodina. A teď jeden z té rodiny jej zradí? Prodá? Přejde k nepřátelům. Pomůže jim Ježíše chytit. To je zrada. To se přece dotkne celé rodiny. Všech Dvanácti. Celého sboru, celé církve. Všichni jsou zarmouceni. Koho jiného se mají ptát než svého Pána? Ale jeho odpověď se nám nezdá jasná. Jmenoval snad Jidáše? Řekl, zrádce je Jidáš? Ne, „jeden ze Dvanácti …“ Všichni s ním jedli u jednoho stolu a svůj chléb s ním namáčeli do omáčky v jedné míse. Na stole byly i hořké byliny – připomínaly útrapy v Egyptě. Teď je to také hořká chvíle. Pán Ježíš jim však připomíná, že v Bibli se o tom píše, že to tak bude. „Syn člověka odchází, jak je o něm psáno.“ To však zrádce neomlouvá. „Běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“ – Když je tomu tak, proč Ježíš nepošle Jidáše pryč od stolu? Tak se ptáme možná my. Proč dovoluje i nedobrým lidem chodit k jeho hodu? Nestane se tak z radostné velikonoční hostiny hostina neradostná, smutná, hořká? Jak to napravit? Ale oni ještě nevědí, že zrádce je Jidáš.

Stále jich tam sedí všech Dvanáct. Ježíš svůj stůl opravdu neprostírá pro dokonalé, ale právě pro ty, kteří se tak rmoutili, byli otřeseni, takže se jeden za druhým ptali Ježíše: „snad ne já?“ Žádný o sobě neměl jistotu. Ježíš tehdy tu svoji Dvanáctku nerozpustil, i když v ní byla zrada a tak málo pevné, opravdové víry.

A tu Ježíš začne mluvit o chlebu, který mají na stole a o kalichu. O zrádci už ne. Ale ani o beránkovi v Egyptě ne. Chce ukázat svým Dvanácti, tedy i zrádci, něco nového. Ježíš mluví o svém vlastním těle a své krvi, které budou obětovány. On je tu jako ten pravý beránek, který musí být zabit. A všichni, kteří s ním jsou u stolu a jedí chléb, který on podává a z jednoho kusu rozděluje a pijí z jednoho kalicha, který jim on dává, ti všichni k němu patří. Nepřestávají být jeho rodinou.

Chce je připravit na to, co přijde: „Vezměte, toto jest mé tělo“, a přitom jim chléb lámal a rozdával. „Pak vzal kalich, vzdal díky, podal ji ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.“

O čem to mluví? Ta smutná hostina na rozloučenou nebude poslední. My známe novou hostinu po Ježíšově vzkříšení. Znovu prostírá svůj stůl, proto mu říkáme „Stůl Páně“ a také u nás slaví svou večeři. Proto jí říkáme „večeře Páně.“ Dnes jsme četli, že ji ustanovil v den, kdy byli v Jeruzalémě zabíjeni beránci. Ježíš mluví o svém těle, že bude obětováno jako ten beránek, který mnohé zachránil v Egyptě. Nyní on sám je tím beránkem, jehož krev zpečeťuje novou smlouvu, do které patří i lidé, kteří nepocházejí z Židů.

Pak Ježíš ještě jednou řekne „Amen“ – nyní už víte, že na mne čeká zrada a smrt, ale až příště budu pít z kalicha, bude to v Božím království! Když potom Pán Ježíš vstal z mrtvých, opravdu s učedníky zase lámal chléb a oni ho podle toho poznali. Kdykoli dnes křesťané přijmou jeho pozvání, zvěstují slova vzkříšeného Pána: „toto je mé tělo, které se za vás dává a krev, která se za vás prolévá a zpečeťuje smlouvu.“ „Amen“. Tak doopravdy slavíme bohoslužby s ním. Vy, kteří jste u jeho stolu, patříte do jeho nové smlouvy. Přijímáte jeho tělo a jako jeho tělo zde na světě máte pracovat.

To zvláštní, a úžasné zároveň, je, že Pán Ježíš opravdu k sobě zve lidi všelijaké; bloudící a pochybující o sobě. Mnohokrát se tak stalo a teď naposledy tomu je nejinak. Přijďte a nebojte se, že by o vás Pán u svého stolu nestál, že byste ho nebyli hodni! Nikdo ho není hoden sám pro svou zbožnost a dokonalost, ale všichni jsme zváni, když jsme ochotni přiznat svou slabost, vyznat své viny, připojit se ke všem hříšníkům, kteří u stolu Páně spolu s námi touží po odpuštění, („jsem snad to snad já?“)

V našem kostele jsme večeři Páně slavili před týdnem, první postní neděli. Ta nová smlouva zpečetěná jeho krví ovšem platí navždy. Až jednou tento kostel nebude, a my nebudeme na této zemi, přece bude kde slavit jeho večeři. Vzpomínáte na tu „horní místnost“, která byla již připravená pro Ježíše a jeho učedníky? Oni se tam jen nechali dovést. Všechno pro ně bylo již připraveno. Z evangelia slyšíme Ježíšova slova: „budu pít nový kalich v Božím království.“ Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že tys zůstal věrný, i když my jsme často nevěrní. Že smíme k tobě a tvému stolu zpátky. Že se k tobě smíme vracet. Amen.