22. února 2015 – 1. neděle postní

Mk 14:1-11: Bylo dva dny před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho. Říkali: „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“  Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni.  Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mě dobrý skutek.  Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“   Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil.  Ti se zaradovali, když to slyšeli, a slíbili mu peníze. I hledal vhodnou příležitost, jak by jim ho vydal.

Introit: Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. (Ž 91,15)

1. čtení: 1Kor 1,18-25

Písně: 252; 143; 324; VP-682.308; 510

Milí bratři a sestry,

Když si přečtený oddíl rozdělíme na jednotlivé scény, pak nám to může vyjít takto:

Je krátce před velikonocemi. Ježíš je v Betanii, v domě u stolu se svými přáteli, asi převážně učedníky. Přichází jakási žena, která učiní výstřední skutek – Ježíš však říká „dobrý“, „krásný“. Někde v pozadí je Jeruzalém se svou aristokracií a znalci Zákona a na jejich stranu přestupující učedník Jidáš.

Ještě jednou přečtu verš 6., Ježíšova slova ke spolustolovníkům: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek.“ Četla jsem ty tři věty znovu proto, že budou centrem dnešního kázání. Skutek té ženy přirovnám k perle zasazené však do rezavého rámu. Skutek vzácný, jedinečný a také překvapivý. Překvapil všechny přítomné až na Ježíše. Kde se vzala ta žena? Kdo to byl? Nedozvíme se to. Její jednání však je klidné, rozhodnutí nezvratné. Ona věděla, co dělá. Nezviklalo ji nic. Vykonala, co chtěla, co měla, a zmizela. Zbyla jen nádherná jedinečná vůně nardu. V Bibli je popisována jako vůně vzácná, pocházející z oleje, kterým se vyznamenával král při nastolovací slavnosti. Šíří se do okolí a zřejmě působí blaho všem přítomným, všem, kteří se tou vůní mohou kochat. „Dokud je při stole král, vydává nard můj svou vůni.“ Píše se v Písni písní a my tušíme i cosi milostného v tom prostředí, kde olej stéká z králových vlasů, po jeho šatu, nohách, až na zem, po které chodí všichni, kdo jsou v jeho blízkosti. Je to slavnost, rituál. Na to se nedá zapomenout. Nic už nejde vzít zpátky. Celá alabastrová lahvička je rozbitá. Byla jen na jedno použití. Všechen olej je vylit. Nezbylo nic. Všechen nard patří jedinému, zde přítomnému Ježíši, který je dosud u stolu.

Ano, je to luxus. Je na to možné pohlížet i jako na plýtvání a marnotratnost. To mnozí přítomní mají na mysli. Dokonce se hněvají a začnou počítat a hbitě vyčíslí, že ta kosmetika mohla stát 300 denárů. To byla pěkná suma. Tři sta lidí za to mohlo mít potravu na jeden den; nebo jeden člověk skoro na rok. Samozřejmě, kdyby se to prodalo. A ono by se to prodalo! O tom není pochyb. „Nač ta ztráta oleje?“ Ježíšovi přátelé, učedníci nejsou sobci, nemyslí na sebe, ale na chudé. Ty tři stovky jsme jim mohli rozdat! V tom světle vypadá žena a čin, který již nejde vzít zpátky, opravdu nerozumně, bláznivě! – To není teoretická debata, jaké my někdy vedeme, co všechno bychom v budoucnu mohli podniknout pro potřebné třeba v tomto městě. Tohle už se stalo. A odsouzení toho skutku dopadá na hlavu konkrétní ženy. Tomu Ježíš říká: „trápit ji“. Ona to slyší. A vidí, jak se na ni všichni ti muži od stolu mračí. Hostina s Ježíšem se najednou stává zahořklým a nesnášenlivým doupětem. Žena, dárkyně, místo pochvaly z požitku, jaký vůně nardu vyvolá, je osočena jako hloupá marnotratnice. Kraličtí přeložili: „I skřípěli zubami na ni.“ Nemají ani špetku pochopení pro lidský emocionální čin a poctu jen tak, bez praktického dalšího zužitkování.

„Netrapte ji!“ – zastává se Ježíš té ženy a jejího skutku. Je jediný, kdo se jí tam zastane. Kdo ji brání před většinou rozumných a praktických a zkušených lidí. Ale je také jediný, kdo rozumí. Kdo přijal ten skutek jako opravdu dobrý, protože je na místě, je smysluplný, je přesně načasovaný. Perla zapadla na své místo. Ale rámeček jí nepadne. Místo rozkoše z přítomnosti milovaného krále, u jehož stolu jsme – je tu skřípání zuby. Vyplivují tu perlu. Jsou tu přece chudí! Jak na to Ježíš mohl zapomenout? Jak může mít potěšení z jednorázového luxusu?

Dostáváme se s nimi na citlivou hranu mezi křesťanskou láskou k bližním a humanitárními programy jako takovými. Křesťanská víra se péčí o potřebné nevyčerpává sama v sobě. Evangelium je víc. Může si dovolit víc. Protože je garantováno skutečnou velikonoční událostí, kdy Bůh oslavil svého ukřižovaného Syna tak, že jej vzkřísil z mrtvých. Proto a jen tak má cenu pomáhat chudým a to i s vědomím, že chudobu z této země nikdy nevymýtíme ani my láskyplní křesťané. To jen na okraj. Je to součást Ježíšovy argumentace proti skřípění zubů nad marnotratností té ženy. To, že tu chudí jsou a budou vždycky, je pravda, na kterou ani církev nesmí zapomínat. Nesmíme si však plést evangelium s nějakým sociálním programem, který závisí na nás. „Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.“ To je pravda. To, co On nabízí, však nevisí na nás.

Jsme teď spolu s ostatními u Ježíšova stolu obráceni k pravé tváři našeho hostitele: ke tváři krále, který přijímá poctu, avšak brzy se nám vzdaluje, aby pro nás a za nás vykonal, co my vykonat nemůžeme. My můžeme dál sedět u stolu, kde ještě docela nevyvanula jeho královská vůně a smíme čekat, až on se vrátí. A od tohoto stolu vstávat, věnovat se potřebným lidem a zase se k jeho stolu vracet.

Nebude to však tak jednoduché. Ono slovo „Mne však nemáte stále…“ je zlověstné a my již víme, co znamenalo. Ta scéna u stolu je zarámována ještě odpornějším rámem, než nepochopením blízkých. Z jedné strany – a Marek to tak napsal záměrně – se koná v Jeruzalémě rada židovské aristokracie, velekněží a znalců Zákona, jak se zbavit Ježíše. Muže, který jim vadí, protože svou autoritu si až skoro bezděky vybudoval překvapujícím výkladem Písma a mocným působením mezi lidmi. Z jeho moci, která však je těžko zařaditelná do politiky i do náboženství, jde na ně strach. A proto se uchylují ke lsti. Nemají příčinu, kvůli které by jej veřejně obžalovali. Byli by nejradši, kdyby se jej zbavili potichu. „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“

A pak je tu druhá část zarámování: Chystaná zrada jednoho ze dvanácti učedníků. Jeden z nejbližších se sám, bez nucení, bez příčiny, rozhodne Ježíše opustit a vydat jeho protivníkům. Peníze v tom také sehrají svou roli – jestlipak Jidáš také neskřípal zuby, když viděl drahocenný olej, jak teče nenávratně pryč? A zjevně neporozuměl Ježíšovu souhlasu a pochvale toho skutku.

„Nechte ji. Vykonala na mně dobrý skutek. … Učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“ Tu se dovídáme, co je důležitější než péče o chudé. Co to je? – Přijmout účast na královské poctě Ježíši, který je na cestě na kříž. „Už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“ Proto tu Ježíš nebude. Četli jsme „bylo dva dny před velikonocemi.“ Je nutné si to dát dohromady. Královský olej stéká po hlavě toho, který se má ujmout vlády. A on se jí ujme. To je jisté. Jenže cesta k jeho místu na trůnu povede přes jeho smrt. Nejprve zinscenovaný proces a potom ukřižování, smrt a hrob.

Dobrý skutek učinila – ta neznámá žena – protože zveřejnila, že Ježíšova smrt na kříži je důležitější než nakrmení tří set hladových. Je to důležitější pro ty, kteří potřebují pomoc, i pro ty, kteří pomáhají. V tom jsme propojeni – dárci i obdarovaní – nikdo z nás si nemůže sám pomoci dokonale, navždy. Jen částečně, jen na chvíli. Má to velikou cenu. Ale ještě větší cenu má dovolit, aby nám všem pomohl On, ten, který jde právě na kříž.

Žena již se nikde neobjeví. Ušla s Ježíšem důležitý kousek cesty ke kříži i do jeho královské slávy. Právě takový, jaký stačí k její záchraně. Udělala, co mohla. O nardu a jeho vůni již později nebude zmínka. Jen snad, že ženy třetího dne šly k hrobu s vonnými mastmi, ale neupotřebily je, protože tělo Pána Ježíše nenašly. Zmizelo to všechno z Ježíšova života podobně jako kdysi dary i sami tajemní dárci z východu, kteří se přišli poklonit narozenému židovskému králi v Betlémě.

A přece ne. V Bibli o tom čteme. Z kazatelen a našimi ústy kdekoli na světě se o tom zvěstuje spolu s evangeliem. O tom, co ona učinila, „na její památku“. Připomíná to známá Ježíšova slova „to čiňte na mou památku“, při ustanovení jeho večeře. To je to místo, kam nejlépe zapadá vzácná perla, krásný a dobrý skutek lásky, dar nejvzácnější vůně. Lidská víra, která v Ježíši, který pro mne jde na smrt, vidí a ctí krále. Víra patří ke stolu, kde on člověka sytí k životu. To je luxus! Potřebujeme jej my! My potřebujeme, aby Bůh pro nás plýtval luxusem. Vždyť to nejluxusnější, co měl, vyplýtval naprosto marnotratně pro záchranu nás hříšných lidí. To má být hlásáno s evangeliem o smrti a vzkříšení Božího Syna. Abychom se v tom kochali, že dokud je při stole s námi Král, ukřižovaný a vzkříšený Ježíš, pak vydává nard svou vůni. Amen.

Modlitba: Koříme se před tebou Pane Ježíši Kriste a chceme vnímat krásu a vůni tvého kralování. Uvěřili jsme, že ve tvém kříži se naplnil Boží plán spásy tohoto světa. Svou víru nyní vyjadřujeme nahlas apoštolským vyznáním:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,

jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,

trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých,

vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.