18.3.2018 napsala a posloužila Mirjam Marková, studentka ETF UK.

Z 73:   25 Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.  26 Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.  27 Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost.  28 Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

Písně: 51, 166, 692, 182

První čtení: Žalm 73,1-25

Milé sestry, milí bratři,

nejste z toho prvního čtení trochu rozpačití? Nemáte pocit, že jsem mohla vybrat nějaký lepší text? Nebo z toho našeho aspoň některé verše vynechat? Přiznávám, že jsem měla chuť to udělat. Jenže ono to není tak jednoduché. My jsme totiž sice slyšeli žalm, poetické dílo, jenže tímto dílem nám jeho autor vlastně vypráví příběh, svůj životní příběh. A v dobrém příběhu (a to ty biblické jsou), nejde nic vynechat, natož začít třeba od prostředka. Potom totiž ani ten prostředek ani konec nedává smysl. Zkusme tedy vyslechnout žalmistu od začátku až do konce.

Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! Takovým krásným vyznáním žalm začíná. A následujících dvanáct veršů dělá všechno proto, aby bylo zpochybněno, aby se ukázalo jako naivní fráze, která neobstojí při střetu s realitou. Našeho žalmistu si můžeme představit jako bohabojného Izraelce, který těmto slovům upřímně věřil. Jenže potom se rozhlédl kolem sebe…a co viděl? Viděl lidi, kteří si žijí, jako by Boha vůbec nebylo. Ať Bůh je nebo není, očividně ho nezajímá, co my lidé děláme, takže ani nás nemusí zajímat On. Tak by se dal asi vystihnout jejich postoj. Můžeme si žít po svém a pro sebe, starat se o své zabezpečení, štěstí, pohodu. A když se nám daří, tak to asi znamená, že to děláme dobře. Co bychom se nepochválili! Aspoň se jiní od nás budou moci poučit. A co na tom, že jsme při své cestě vzhůru někoho srazili dolů? Asi neuměl jít za svým úspěchem tak, jako my. A copak se to někdo dozví?

Takovou životní filosofii asi známe, i když se jí třeba právě v postu snažíme co nejvíc bránit. Ostatně v podobě reklam je dnes všudypřítomná, není pomalu místa mezi nebem a zemí, kde byste na ni nenarazili. Nelze také popřít, že vypadá lákavě. Zvlášť když je prezentována v těch nejzářivějších barvách, nejdokonalejších tvarech, nejvybroušenějších heslech. Snad se proto nedivíme žalmistovi, že zapochyboval, zakolísal. Moje kroky téměř sešly z cesty. Tradičně bychom to nazvali pokušením, moderně krizí. Vždyť jemu se vedlo tak naprosto mizerně. Tak nespravedlivě mizerně! Stojí to vůbec za to, napadne ho, snažit se žít jinak? Zachovat si svou víru ve spravedlivého a dobrého Boha?

Jenže kdybych se přidal ke svévolníkům, uvažuje, zradil bych tím svou příslušnost k vyvolenému lidu, a tím i k jeho příběhu o Boží pomoci a blízkosti. Zradil bych to nejdražší, co mám. Tudy tedy cesta zřejmě také nevede. Ale kudy potom? Žalmista váhá. Přemýšlí, jak se v tom všem vyznat. Stojí a nemá daleko k tomu, aby sešel z cesty. Je jako hloupé dobytče, které samo neví, co si počít. Navíc mu bolest a hněv zaslepují oči a zatemňují rozum. To asi taky známe, že když nás něco bolí, na těle či na duchu, ovlivňuje to náš pohled na všechno a na všechny kolem. Nejsme „objektivní.“

A právě v tu chvíli, kdy je žalmista zcela na dně, zraněný, rozhněvaný, s rozumem v koncích a na nejlepší cestě opustit všechno, čemu doposud věřil, právě v tu chvíli se ho Bůh ujme. Nenechá ho sejít, vezme ho za ruku a otevře mu oči, aby viděl svět kolem sebe v pravém světle. To podle žalmu konkrétně znamená, aby pochopil, jaký vezmou svévolníci konec. Znamená to nehodnotit život podle současného úspěchu, ale podle toho, co v něm má budoucnost, co má smysl. Ne že by se nějak změnila tzv. realita, ale mění se žalmistův úhel pohledu na ni, a to je klíčové. Ta rozčilující spokojenost a nafoukanost samospravedlivců se ukáže jako kluzká cesta nevedoucí nikam. Z jejich úspěchů a zisků nezbude nic. Rozplynou se jako sen, který ztrácí všechno kouzlo i přesvědčivost v okamžiku probuzení.

Jak se to stalo? Jak se stalo, že se pochybnostmi i vnějším strádáním utrápenému žalmistovi otevřely oči, nová perspektiva? Sám o tom říká: Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem (jaký vezmou konec). Přišel do kostela. Jistě nešlo o to, že vešel do nějaké budovy, byť svaté. V kostele, v chrámu, se vypráví o Bohu. Příběhy o velikých činech Božích i o zdánlivě bezvýznamných životech malých lidí. Náš žalmista tam mohl slyšet o mnoha takových, kteří na tom byli stejně mizerně, jako on. Třeba o všem, co se přihodilo chudákovi Josefovi v Egyptě. Nebo o velikém nezaslouženém utrpení celého Izraele v otroctví. Nebo o nekonečném utíkání a schovávání Davida, už pomazaného krále, který musel snášet nespravedlivý Saulův hněv. Ale především o veliké Boží pomoci, přicházející do této mizérie nečekaně, nevypočitatelně, zcela neobvyklou cestou, ale jistě, spolehlivě a nezrušitelně. Při slyšení těchto příběhů žalmista zakusil Boží blízkost. Jeho pochybování vystřídala jistota. Jistota, že po cestě, po které jde, ho vede Bůh sám, že ho na ní nenechává samotného. Že ta cesta vede do cíle, k dobrému konci. Já však chci být ustavičně s Tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí, a pak do slávy mě přijmeš.

Není to troufalé, mluvit o jistotě? Jenže právě ujištění žalmista potřeboval! Ujištění, že Bůh je dobrý k Izraeli. Že mu nikdo není lhostejný. Ujištění, že to, čemu jako zbožný Izraelec věří, dává smysl. Že to dává smysl na rozdíl od zdánlivě lepší a navenek úspěšnější životní cesty těch „potřeštěnců.“ Za jejich hromaděním majetku a násilnickým chováním se ostatně často skrývá právě nejistota a strach. Strach z konce, který nikdy nebudou mít ve svých rukou, ze smrti, se kterou si neví rady. Jak se role obrátily, jak lépe je na tom teď žalmista! To jeho slova teď znějí lákavě, a přitom věrohodněji, než jejich vychloubání: Říká: Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.

Nezávidíme teď my trochu jemu? Jen těžko hledáme odvahu k tak jasnému a silnému vyznání. Možná zvlášť dnes, kdy se všechno občas jeví jako relativní a víceznačné a mnohé pevně a závazně vyslovené přesvědčení, zvlášť ve věcech tak osobních, jako je víra, je hned podezíráno z fundamentalismu. Ale co měl žalmista, co my nemáme? Vždyť my také můžeme přijít do kostela a také zde slyšíme o Josefovi a Davidovi, nebo třeba o Chaně či Noemi. Nebo o jednom žalmistovi, který prošel životní krizí a byl z ní Bohem vyveden do radostné jistoty jeho blízkosti. A ty příběhy se nás týkají úplně stejně jako jeho. Týkají se nás, protože se nás týká ten největší příběh, který si připomínáme každou neděli a jehož vrchol už brzo budeme slavit jako největší svátek, Velikonoce. Příběh, který si nemusíme jen vyprávět, ale můžeme ho i v jakési ochutnávce prožít při Večeři Páně. Příběh o tom, jak se nám Bůh v Ježíši Kristu přiblížil doslova na dotek, stal se jedním z nás, nespravedlivě trpěl jako jeden z nás, v zahradě getsemanské s tím zápasil jako jeden z nás a nakonec zemřel a byl vzkříšen, a tím otevřel cestu do své slávy jednomu každému z nás.

Jaké větší ujištění bychom si mohli ještě přát? Není nic lepšího, na nebi ani na zemi. Choďme si proto do kostela pro odvahu s jistotou mluvit o tom, který řekl: já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. Vyprávějme o něm těm, kteří bloudí, těm, kteří bezradně stojí na místě nebo těm, kteří si spokojeně vykračují směrem, který nikam nevede. Vyprávějme ty staré příběhy, nebo klidně jako žalmista mluvme o svojí cestě víry. Dnes se k tomu nechme povzbudit slovy tohoto žalmu: Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

Bože náš, děkujeme Ti, že jsi nám i v tuto chvíli nablízku. Prosíme, dávej nám chuť, sílu i odvahu o Tobě vyprávět. Amen.