Ex 33:17-23   17 ¶ Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Učiním i tuto věc, o které mluvíš, protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem.“  18 I řekl: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“  19 Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“  20 Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“  21 Hospodin pravil: „Hle, u mne je místo; postav se na skálu.  22 Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu.  23 Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“

Písně: Ž 66,+-43; 508; 171; 672

Čtení: J 1,14-18

Introit: Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. (Iz 60,1)

 

Milí bratři a sestry,

co vlastně Mojžíš chtěl, když Boha žádal: „Ukaž mi svou slávu!“? A proč to žádal? To na první pohled není zřejmé. Je potřeba, abychom se podívali zpátky do knihy Exodus, to je 2. kniha Mojžíšova. Ano, Mojžíš má zvláštní, výjimečné postavení. Hospodin si jej vybral. Několikrát o něm říká, že u něho Mojžíš našel milost a že jej zná jménem. Má se zhostit mimořádného úkolu: vyvést Izralce z Egypta, učinit z nich národ a dovést je do země, kterou jim Bůh určil. Proto chce, aby se Hospodin zaručil, že s nimi půjde. Že na to Mojžíš nebude sám. To je však docela pochopitelné. Na místě je prosba: „Putuj s námi, Panovníku, promiň nám vinu a hřích a přijmi nás do svého dědictví“. Jestli má Boží lid dojít opravdu do odpočinutí od všeho zla a nespravedlnosti, pak to nepůjde bez Hospodinovy přítomnosti na našich cestách. Copak bez něj jsme schopni zajistit si budoucnost časnou i věčnou?

Boží účast, ba Boží vedení na cestě do svobody časné i věčné je nutná. Hospodin to však již slíbil. Ale Mojžíš na tom slibu nemá dost. Chce, aby se mohl před lidem něčím předvést, poukázat na nějakou přesvědčivou zkušenost. Proto žádá: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ Zárukou má být zjevení Boha. Hospodin se má ukázat a postavit k Mojžíšovi tváří, zepředu. Ale, abychom se nemýlili. Nejde tu o Boží podobu. Tak naivní Mojžíš jistě nebyl. Vždyť On je Pánem vesmíru a celého stvoření! Našimi smysly je nepostižitelný. U zotročených Izraelců v Egyptě se Mojžíš nepotřeboval prokázat a přesvědčit je nějakým mirakulózním zázrakem. On je potřeboval přesvědčit, že cesta z Egypta není naprosto riskantní podnik. V Egyptě sice trpěli, ale měli své jisté. Tak je to vždycky. I v totalitním režimu lidé zdomácní a i když po svobodě touží, ještě to nestačí, aby se dosavadních jistot vzdali a vydali se na cestu, o které přesně nevědí, jak dopadne. Na které je potřeba také bojovat, připustit i nějaké ztráty, angažovat se pro nové pořádky. Taková cesta vede pustinou, nebezpečím, ohrožením. Nezahynou tam poutníci bídně, bez pomoci? Není Mojžíš jen šílený vizionář?

Vůči Bohu je to troufalá žádost! Copak Mojžíš nevěděl, že spatřit Boha tváří v tvář znamená zemřít? A přece o to prosí! Mojžíš riskuje hodně. Ale on riskuje s Hospodinem. Ne na vlastní pěst. A Hospodin toho nezneužívá, nýbrž milosrdně mu odpoví. Má pro Mojžíšovy obavy pochopení. Již tady začíná výchova ke svobodnému životu, který však na vlastní pěst žít nemusíme. Mojžíš se začíná učit, aby pak sám učil Izraele, co je to Boží zákon, co znamená ctít Boha v pokoře a bázni a tak s ním putovat. Kdo takto putuje k zemi zaslíbené, ten na sobě pociťuje, jak se svoboda v jeho životě rozrůstá.

To má Mojžíš i Boží lid zažít. Ale stane se to jinak, než Mojžíš chtěl. Bude potřeba prvně veliká Boží milost, aby jeho slávu mohl zahlédnout. Jaká je tedy Boží odpověď na lidskou žádost? – „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji a slituji se, nad kým se slituji.“

Když „dobrota“, rozumějme Boží dobrodiní a pomoc pro člověka, „přejde před tebou“, tak to znamená, že člověk, ty Mojžíši, stojíš za Božími zády. Díváš se na to, co Bůh učinil, co tu po něm zbylo. I my jsme snad již mnohokrát tu zkušenost udělali, že teprve zpětně poznáváme, jak nás Bůh vysvobodil, že zasáhl na poslední chvíli, že jsme unikli neštěstí nebo nás provedl těžkou zkouškou. Ale neznamená to, že jsme si předem určovali, jak to má být. Bohu do jeho plánů nemáme co mluvit. On je svrchovaný! „Smiluji se, nad kým se smiluji.“ Možná si vzpomenete na proroka Izajáše, když v nebeském vidění slyšel, jak serafové volají: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ A on pak se vyděsil: „Běda mi, jsem ztracen, jsem člověk nečistých rtů… a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ A pak jeden ze serafů žhavým uhlíkem očistil jeho rty. „Hle … tvá vina je odňata, tvůj hřích je usmířen.“ Tím chci jen připomenout, že setkání s Boží slávou je také věc nebezpečná. V Boží blízkosti hříšník neobstojí. Když to platilo i pro Mojžíše, tím spíše pro nás. Možná jsme si již zvykli na velikonoční vysvobození v Pánu Ježíši Kristu, ale to nic nemění na výchozí pozici, s jakou člověk před Bohem je, jak na tom je.

Když jsme si toto s Mojžíšem připustili a v pokoře čekáme spolu s ním na Boží odpověď, smíme slyšet toto: „Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“

Bůh odpovídá milostí. Odpovídá tak, aby Mojžíše uchránil. Aby Mojžíš při setkání s Boží slávou zůstal naživu. Svou dlaní jej kryje, aby nezahynul, aby jej spravedlivý soud nad hříšníkem nespálil.

Proč to Bůh dělá? Proč přikrývá člověka sám svou dlaní? Myslím, že již na tomto starém příběhu musíme vidět, že to nejsme my, kdo riskuje, když vstupujeme na cestu, v níž máme Boha následovat. Riskuje hlavně On, když se vydává na cestu s námi lidmi! Když dovolil, aby národy světa posuzovali Boha podle jeho lidu. Opravdu to tak je! I dnes naši spoluobčané soudí Boha podle projevů církve. Jiné zřetelné známky Božího jednání k dispozici nemají. Nebylo to pro Boha obrovské, nepochopitelné riziko, tohle dovolit? Dovolit lidem aby jej viděli často ušpiněného naší nedobrou řečí, skutky bez lásky, někdy dokonce i sváry a násilím?!

Můžeme si dovolit o tom tak mluvit jen proto, že víme, že Bůh se stal každému viditelným v ukřižovaném Kristu. On se stal skálou, v níž je útočiště pro hříšníka. Nemluví k nám z odstupu, ale přichází za námi v těle stejném, jako máme my. A to ještě není přesně řečeno. Protože Bůh se ukázal v tom nejponíženějším a nejzatracenějším člověku. Kde zůstala jeho sláva?! Takto, v ponížení, jej viděl nejen Izrael, ale i ostatní národy světa, které svým jazykem každý posměšně psal nápis na jeho kříž. Na Ježíši ukřižovaném vidíme Boží porážku! Tak daleko došel, že sám sebe zmařil. A nyní pozor! Zároveň vidíme i jeho slávu: „Slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn plný milosti a pravdy.“ (J 1,14) Přebýval mezi námi, byl umučen, ukřižován, umřel a třetího dne vstal z mrtvých! Člověk na něj hledí a sám může zůstat naživu. To je cíl velikého rizika, které na cestě s lidmi Bůh podstoupil. Oběť Syna pro hříšného člověka. Když hledíme za ním a vidíme, jaké dobrodiní tu po něm zůstalo, vidíme slávu Boha plného milosti a pravdy. To je ta tvář, kterou vidíme na zemi. Když Bůh v Kristu neodsoudí hříšníka, pomine jej a ubírá se dál, pak za ním hledíme. Jak? S vděčností, nebo s nedůvěrou?

Milí bratři a sestry, Bůh i dnes putuje s církví. Ale my přitom, stejně jako Mojžíš, do Božích plánů předem nahlížet nemůžeme. Nemůžeme předvídat, jak Bůh bude jednat a tím přesvědčovat naše současníky. Že bychom zveřejnili plán Božích úmyslů a dali lidem do ruky mapu, kudy jít. Tuto přirozenou lidskou nedůvěřivost a zároveň všetečnost mluvit Bohu do toho, co má dělat a jak rozhodnout, co je dobré a zlé, tohle odpradávna lidi od Boha odvádělo. Ale vzkříšený Ježíš přece slíbil: „Já budu s vámi až do skonání světa.“ (Mt 28) A stále znovu riskuje své dobré slavné jméno. A jde s námi. Chtěli bychom jej vidět zřetelněji, jasněji? Prosíme pořád znovu: „Nemáme od tebe dost záruk a důkazů, ukaž nám svou slávu!“? Tu slávu, které jsou plná nebesa i země, která se rozjasnila v temnu noci, když pastýři pásli nad Betlémem? Slávu, k jejímuž světlu a jasu přijdou národy?

Na to nám Ježíš říká prostě: Následuj mne! Pusť se na tu cestu za mnou. Setkáš se s utrpením, ale i s mnoha dobrodiními, která jsem tu připravil. Například dobrodiní společenství kolem jednoho stolu s lidmi, s kterými by ses jinak nepoznal. A dobrodiní naděje tam, kde ji bez Krista nenajdeš; totiž ve chvíli smrti a u hrobu. Tam září Boží sláva. Amen.

Modlitba: Vzkříšený Pane, Ježíši Kriste, tvá sláva září při každém setkání s člověkem. Chválíme tě za tvou lásku k nám a prosíme, dej ať ti důvěřujeme právě pro tvůj kříž, bez které bychom do tvé slávy nikdy dojít nemohli. Amen.