Ž 1:1 – 2:1  ¶ Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači,  2 nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.  3 Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.  4 Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem.  5 Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých.  6 Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.

Písně: 667; Ž; 417; 406,1.2; 406,3

Čtení: J 6,33-40

Introit: Kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. (1J 3, 9)

Milí bratři a sestry,

Žalm 1. začíná oslavou muže, který je šťastný, blažený. Lidé stále hledají recept na šťastný život. V knihovnách si můžete půjčit různé manuály, příručky ke zdravému, úspěšnému, zábavnému atd. životu. Zájemci si vybírají podle toho, co z nabídky považují za životní štěstí. Zkoumají, jestli to bude stačit. Společnost se zdá být stále bezradnější. Do jednoho časopisu minulý týden napsal lékař (Lékaři bez hranic), který léčil v Sýrii i bojovníky IS – původem z Francie, že „mladíků a slečen kolem dvacítky, kterým rodiče nedovedou odpovědět na otázku, proč jsou na světě, je mnoho.“ A asi nejen ve Francii nebo v Sýrii.

Ale máme my recept na štěstí? Křesťané a evangelíci v Česku? Když za za námi někdo přijde s otázkou po možném štěstí, po smysluplnosti života, nenarazí na zeď mlčení? To by bylo zlé, kdybychom neuměli odpovědět. Dnes nás žalm 1. vede k jednomu ukazateli ke štěstí. Ten by našemu srdci měl být důvěrně známý. Podívejme se na toho pomyslného šťastného muže. Je šťastný a spravedlivý proto, že se zamiloval do Písma! Do Božího zákona. Do Bible.

Jak žije?

Hned na začátku je: co rozhodně nedělá. Nechodí, nestojí, nesedí se špatnými lidmi. Užita jsou slovesa vyjadřující úplně přirozené činnosti, kterým však člověk dává význam tím, co přitom dělá, nebo s kým přitom je. A on při těchto úplně přirozených činnostech nechce být spolu s bezbožníky, hříšníky, posměvači. Co to je za lidi? Bezbožní jsou lidé, kteří Pána Boha nad sebou neuznávají a do svého života jej nepouštějí. Bohu i jeho lidu se vysmívají a rozhodují se jen podle vlastní vůle. Proto tyto bezbožné Český ekumenický překlad Bible nazývá „svévolníky“. „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači.“ Tedy vyhýbá se, vědomě se vyhýbá všem, kteří by jej mohli svést z jeho cesty.

Vypadá to, že jsou v životě cesty dvě. Cesta spravedlivého, která vede k životu, protože je to cesta podle Božího zákona. A cesta svévolníků, která „vede do záhuby.“ Víme však, že v životě to není tak černobílé. A není snadné se rozhodovat. Není to jako v pohádkách, kdy princ stojí na rozcestí a zvolí-li šťastnou cestu, pak už je to ta správná až do konce. A přece v tomto prvním žalmu je rada, jak se přidržet a nepustit té správné cesty. Muž blahoslavený se raději vyhýbá svůdné cestě ke štěstí. Vůbec na ni nevstupuje, protože ví o její svůdnosti a nebezpečné lstivosti, která lichotí každému. Pěkně to s námi umí tito cestáři se štěstím. Hrají na lidské pudy a touhy. Nabízejí své zboží v krásných obalech. Vsugerují nám, že na jejich kouzlo a rozkoš máme nárok a to nepřetržitě. Že přelstí i stárnutí. Ať už to jsou omlazovací kůry, nebo výhodné penzijní spoření a nebo naprostá volnost a nezávislost bez závazků a povinností. Vedle toho se cesta člověka žijícího podle Boží vůle může zdát obyčejná, neatraktivní a příliš odpovědná.

Proč tak ten blahoslavený muž žije? Co mu otevřelo oči?

Již jsme řekli, protože se zamiloval do Písma! Doslova: „V zákoně Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí.“ Tak se přece chová zamilovaný. Ve dne v noci myslí na tu, nebo toho, kterého si vyvolil. Zde se však více než přemýšlení, hodí slovo „rozjímání“. Ten, o kterém se tu říká, že je šťastný muž, má takovou zálibu v Bibli, že když nad ní rozjímá, podobá se lvu, který spokojeně mručí nad svou kořistí, nebo vrkající holubici. Boží zákon židé čtou polohlasem. Pak to doopravdy může znít jako takové spokojené mručení a vrkání. Jde přitom o vnitřní potěšení, zalíbení v Písmu. V zákonu Hospodinově.

Co je to ten zákon? Kdybychom dnes pro Bibli používali jen slovo „zákon“, mohlo by v nás ten muž vyvolat představu soudce, který zákon poslouchá a ctí. To je však málo. I v lidských soudech je přece chválen ten, kdo dovede zohlednit literu zákona vůči konkrétnímu člověku, v konkrétním případě. A třeba udělit milost i navzdory suchým paragrafům.

Ani ve vztahu k Božímu zákonu, tak jak se tu popisuje, není chválen farizeus nebo zákoník, který se vyžívá v plnění jednotlivých přikázání. Taková zbožnost sice může vypadat příkladně, ale podle žalmisty nevede ke štěstí a blaženosti. Ani do svého okolí nevyzařuje štěstí a blaho. Těm, kteří žijí pod vlivem přísných zákoníků, a teď myslím i těch křesťanských, těm se šťastně nežije. Ti přicházejí o potěšení svobodné víry. Neznají vztah, který k nám má Bůh a který nabízí i nám, totiž vztah lásky. Pouhá poslušnost zákona je zbožností bez lásky a milosrdenství.

Dnes zvlášť je důležité, jak jsou tzv. svaté texty (jako je Korán ale i Bible) čteny a interpretovány. Možná nebude dlouho trvat a česká veřejnost se na to křesťanů začne vyptávat. Tedy: Boží zákon není jen litera, nejsou to jen přikázání, jsou to i příběhy Božího lidu a právě i žalmy, modlitby, na kterých můžeme vidět víru v praxi. Ono živé putování jednotlivce i Božího lidu převedené do písma, do písmen, které čteme. Ale nejen čteme, také zase obráceně je můžeme nechat oživit v reálném životě. Žalmy jsou zkušenosti, které lidé před námi na Boží cestě shromáždili. A tento náš dnešní 1. žalm, je vlastně takovým nadpisem, úvodem, který nás zve k tomu, abychom otevřeli celý žaltář a zabývali se dalšími 149 žalmy. Abychom mohli být také přirovnáni k onomu stromu zasazenému u tekoucích vod.

Copak to přirovnání v sobě nezahrnuje štěstí? – Když člověk je kořeny napojen na nevysychající zdroj života? „Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. A cokoli podnikne, se zdaří.“ Venku může být i vedro nebo jiná nepohoda, ale on čerpá svou sílu z živé vody, která se k němu stále hrne. Někdy tíseň nebo trýzeň ani nepocítí, jindy jí trpí, ale neotřese jím to. Záleží jak pevně je k Božímu zákonu přimknut a jím naplněn. Může z něj čerpat každý den nově. Ta síla k růstu a odolnosti i k nesení ovoce je jistá. Je mimo mne. Já jsem k ní byla přesazena odjinud. Kraličtí tu překládají: „Cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede“. O tom ujišťuje Boží zákon, který je věrnému (to je jen jiný výraz pro věřícího) rozkoší srdce a radostí mysli. „Blahoslavený ten muž, blahoslavená ta žena“!

Ne tak budou bezbožní. Máme o nich vědět, ale asi víc to nerozebírat. Ta druhá cesta je jen negativem k té první pozitivní. Není rovnocenná. Nemá v sobě zdroj k trvalé existenci. Zaniká a vítr času ji odvane. Nikdo už se po ní neptá. „Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých.“ V mnoha dalších žalmech o tom budeme takto ujišťováni. Nevím, co přesně si pod tím soudem máme představit. Nejasný temný protipól radosti a života spravedlivých? Zdá se nám, že bezbožných jsou celé masy a spravedliví jsou ve světě osamělí. Někdy navíc zmítaní nejistotou, jestli to takto Bůh opravdu chce. Žalmista v nejdelším z Žalmů, 119., vyznává klidnými slovy: „Tvých ustanovení se držím“, ale končí prosebně: „Bloudím jako zatoulané jehně, hledej (Bože) svého služebníka, vždyť jsem na tvá přikázání nezapomněl.“

Toto odhalení lidské slabosti a nestálosti mluví i o nás. Je velikou úlevou, když pochopíme, že zdroj vytrvalého proudu živé vody, Ducha Božího, nevysychá. I posledním kořínkem se jej ještě můžeme držet. On se po nás natahuje, vztahuje se k nám, aby nás zachytil, objal a donesl zpátky. Kam?

Do „shromáždění spravedlivých“? Ano. Sama spravedlnosti nedosahuji. Ona mě přesahuje. Přála bych si ji mít, abych byla šťastná, ale i kdybych četla Bibli ve dne v noci a přesně se jí řídila, stále to nebude ono. Ale všimněme si. Ani žalmista tu nemluví o sobě. Neoslavuje sebe. Nýbrž někoho druhého, kdo je šťastný a blažený. Jehož obraz je stále před námi jako meta. V něm je návod na štěstí, o kterém jsme na začátku mluvili. Ten muž má skutečnou podobu. Při rozjímání nad zákonem Hospodinovým najednou nabývá jasných rysů! Jsou to rysy Božího Syna, toho blahoslaveného, který si však své štěstí nenechal pro sebe. Nýbrž přišel mezi nás proto, aby i nás do něho zahrnul. Aby s námi tvořil to shromáždění spravedlivých. Abychom podle jeho rady chodili, na jeho cestě stáli a s ním sedávali.

Tak tomu tedy je. Tajemství lásky k Božímu zákonu vede přes Božího Syna, v lidském těle přišlého a za nás obětovaného i pro nás vzkříšeného. O něm svědčí Zákon i Proroci! Jeho je možné v Bibli hledat a také najít. Duch Boží oživuje literu. Mezi řádky se rodí zvěst evangelia a ta probouzí v srdci lásku, která se jako blaženost, jako štěstí, rozlévá v člověku i ve shromáždění. Když On je uprostřed nás, jak slíbil. Amen.

Modlitba: Pane Bože, laskavý Otče, prosíme, ve svém Duchu svatém nám otevírej Písma a v srdci probouzej neustálou touhu po Kristu. V něm je naše štěstí. Amen.